Jak měřit multifunkčnost

Jak je to s multifunkčností zemědělství, je možné ji nějakým způsobem posoudit a pokud ano, jak v tomto hodnocení vycházejí známé faremní systémy? A pokud je takové posouzené možné, mělo by v budoucnu sloužit jako podklad pro vyplácení podpory?

 Vztahem zemědělství a venkova, otázkou multifunkčnostnosti hospodaření a dalšími problémy se zabývala konference Jak v sedmadvacítce čelit novým výzvám zemědělství a rozvoje venkova, kterou koncem října uspořádala francouzské centrum CEFRES ve spolupráci se zastoupením Evropské komise v ČR a Ústavem zemědělských a ekonomických informací. Podrobně jsme o ní informovali ve 46. čísle Zemědělce. Otázkou multifunkčnosti zemědělství a jejího posouzení se na konferenci zabýval Tomáš Doucha, vedoucí úseku ekonomiky zemědělství a náměstek ředitele pro výzkum Ústavu zemědělských informací a ekonomiky. Podle něj je možné zemědělské subjekty rozdělit na subsistenční, rodinné farmy a velkovýrobní podniky. Velkovýrobní podniky přitom Doucha dále dělí na individuální farmy, společnosti a družstva a agrokombináty. Toto rozdělení je u nás dáno historií a transformační politikou. Přírodní klimatické podmínky zase mají vliv na to, zda daný typ subjektu hospodaří intenzivně nebo extenzivně (rančersky). Z pohledu agrární politiky a požadavků trhu je možné hospodaření dělit na konvenční, integrované a ekologické. Podle vzorce chování lze podniky rozdělit na ziskové a sebezaměstnanecké.
Subsistenční farmy převládají v Polsku, u nás využívají jen asi jedno procento zemědělské půdy. Rodinné farmy převažují ve většině zemí Evropské unie. U nás jsou jen na 13 procentech zemědělské půdy. Velkých individuálních farem v unii moc nenalezneme. Výjimkou je třeba Slovensko a také ČR. U nás hospodaří na 45 procentech zemědělské půdy. Opět kromě Slovenska, ČR a některých jiných výjimek nejsou v unii rozšířené ani velké společnosti či družstva, jak je známe u nás, a agrokombináty. Tato skupina podniků působí v ČR na 41 procentech zemědělské půdy. V ČR také převládá intenzivní hospodaření nad extenzivním, a to v procentním poměru 60 : 40. Až 92 procent našeho zemědělství patří o škatulky s nápisem „konvenční“, jen jedno procento snese označení integrované a sedmiprocentní podíl má zemědělství ekologické, což je, jak Doucha upozornil, více, než ve většině zemí EU. Ziskové subjekty představují u nás až 80 procent, zatímco ve většině zemí EU (kromě např. Slovenska) je jejich podíl zanedbatelný. Zatímco u nás sebezaměstnanecký charakter má jen 20 procent hospodářství, ve většině zemí EU naopak farmy tohoto typu převažují. Z tohoto srovnání je podle Douchy zřejmé, že klíčovým problémem všeho agrárního sektoru je struktura farem a její vztah k evropskému modelu zemědělství. Podpory zemědělství by podle unie měla opodstatňovat jen produkce veřejného zboží, tedy v podstatě úroveň jeho multifunkčního charakteru. Jak ale tuto vlastnost popsat? Doucha uvedl tři osy multifunkčnosti, a to:
1. ekonomická životaschopnost, efektivnost,
2. vztahy k životnímu prostředí,
3. vztahy k rozvoji venkova.
Z optiky těchto tří os se snažil posoudit, které kategorie subjektů rozvíjejí více svůj multifunkční charakter, tedy produkují více veřejného zboží. Zemědělské subjekty přitom rozdělil podle právních forem a v případě podniků fyzických osob i podle velikosti. Pro jednotlivé osy multifunkčnosti použil dostupné indikátory. Například pro první osu to byla čistá přidaná hodnota a produkce na AWU (na pracovní sílu přepočítanou na plný úvazek) či míra zadluženosti. Mezi indikátory pro druhou osu byl například podíl ekologického a integrovaného zemědělství a také meziplodin na celkové výměře či podíl půdy v dalších agroenvironmentálních programech. Třetí osa operovala třeba s počtem AWU na 100 ha nebo s podílem příjmů z nezemědělské činnosti na sumě příjmů podniku. Přestože tyto ukazatele nemají úplnou vypovídací schopnost, lze s jejich použitím dojít k některým zajímavým závěrům. Podle nich vstup do EU posílil nejvíce ekonomickou udržitelnost farem, a to zejména družstev a společností. Naopak se po něm relativně oslabily ostatní aspekty multifunkčnosti – například, jak Doucha připomněl, agroenvironmentální programy se u nás využívaly na relativně vysoké úrovni již před rokem 2004. Ekonomická udržitelnost vychází nejvyšší u rodinných farem do 300 hektarů. Nejvíce se do environmentálních programů zapojují individuální farmy a společnosti s ručením omezeným. Měříme-li vztah k rozvoji venkova zaměstnaností, pak nejlépe vycházejí družstva a akciové společnosti. Nejlepší souhrnné výsledky v multifunkčnosti dosahují velké individuální farmy a s. r. o., které těsně následují rodinné farmy do 300 ha. Naopak nejnižší ohodnocení získala družstva a akciové společnosti. „I přes výrazné zlepšení ekonomiky družstev a akciových společností je jejich nižší ekonomická výkonnost spolu s nízkým zapojením do agroenvironmentálních programů hlavní příčinou jejich nižší celkové úrovně multifunkčnosti,“ uzavřel Doucha.
Klíčové informace
• Nejlepších výsledků v multifunkčnosti svého hospodaření dosahují u nás podle Douchy velké individuální farmy a společnosti s ručením omezeným, za nimiž se drží rodinné farmy s výměrou do 300 ha.
• Naopak nejnižší ohodnocení získala družstva a akciové společnosti.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *