Jak si vedou potravináři v unii

Prověrkou dnes prochází koncepce českého potravinářství na roky 2004 až 2013, která měla zachytit vliv vstupu do Evropské unie a prvních roků v ní na toto odvětví zpracovatelského průmyslu. Jde o to, jak se naplnily představy a cíle koncepce a jaké vyhlídky má z dnešního pohledu na jednotném trhu unie náš potravinářský průmysl.

Mezi cíly, které dala koncepce potravinářství, bylo podle Tomáše Douchy, vedoucího pracovníka Výzkumného ústavu zemědělské ekonomiky, zvýšení konkurenceschopnosti a výkonnosti, dosažení vyšší míry zpracování (tj. na produkty s vyšší přidanou hodnotou), marketingová podpora českých potravin, používání především domácích surovin, důraz na vývoj a výzkum, a to zejména na inovace a technologie šetrné k životnímu prostředí.
Realita unie
Evropská unie (EU), jak Doucha upozornil, nemá nějakou specifickou potravinářskou koncepci. Zato legislativně stanovuje, jak se má tento průmysl chovat vůči životnímu prostředí a také požadavky na jeho produkci. Ta má být zdravotně nezávadná a vysledovatelná od farmy po vidličku. Včetně řízení rizik míří povinnosti dané legislativou k co největší ochraně spotřebitele.
Ve státech původní evropské patnáctky na jedné straně fungují velkokapacitní potravinářské subjekty, na druhé straně jsou tam i malé podniky, zaměřené na regionální speciality. Subjektů, které mají více než tisíc zaměstnanců, je u nás méně než deset. Převažují firmy, v nichž pracuje 25 až 49 lidí, tedy spíše malé a střední. Zatímco velkým firmám tyto podniky nemohou konkurovat, zaměření na regionální produkty by podle Douchy byla cesta i pro naše potravináře. Zatím v tomto zpracovatelském odvětví stále klesá počet pracovníků, zmenšuje se i množství podniků, a to zejména těch, které zaměstnávají více než dvacet osob.
Po našem vstupu do unie začala pod tlakem Světové obchodní organizace slábnout u řady komodit ochrana jednotného trhu proti levným dovozům ze třetích, zejména rozvojových zemí. Je otázka, do jaké míry se trh unie bude ještě tomuto importu muset otevřít.
I pro potravinářský průmysl jako pro všechny ostatní sektory musí platit Lisabonská strategie. Jejím prvotním cílem je, aby se EU stala konkurenceschopnou a dynamickou znalostní ekonomikou světa, která bude schopná dosáhnout udržitelného ekonomického rozvoje s vyšším počtem a lepší kvalitou pracovních míst a zároveň vyšší sociální soudržností.
Současné podmínky českého potravinářství
Domácí zemědělská produkce, zejména živočišná, klesá, a to v současnosti v porovnání s rokem 1989 zhruba o 30 procent. Snižuje se tedy potřeba kapacit pro její tuzemské zpracování. To ohrožuje zejména prvotní zpracovatele zemědělské produkce, upozornil Doucha, i když, jak poznamenal, i oni si mohou surovinu koupit v jiných zemích EU, třeba v Polsku či na Slovensku. Agrární komora volá po intenzifikaci zemědělství. „Jsme země s horší kvalitou půdního fondu, máme vysoký podíl méně vhodných oblastí (LFA),“ oponuje Doucha s tím, že navíc asi čtvrtina zemědělské půdy u nás má z hlediska ochrany životního prostředí nějaká omezení. Intenzifikace zemědělství má tedy v ČR přirozené i legislativní překážky. Jestliže průměr EU dosahuje produkci zemědělství na jeden hektar rovnu jedné, pak ČR vykazuje podle Douchy hodnotu 0,59. Naproti tomu Nizozemsko má nejvyšší, a to více než pět, Belgie zhruba 2,3 apod. „Rozvoj českého potravinářství nemůže být založen jen na produkci českého zemědělství, které má své limity,“ upozornil Doucha a dodal: „Věděli jsme, že bude tlak na suroviny, ale nikdo nepředpokládal loňský vývoj. Tvrdě se začínají prosazovat podmínky jednotného trhu. Naše syrové mléko putuje ke zpracování za české hranice, stejně tak i prasata. Naopak naši potravináři si některé suroviny dovážejí odjinud (mléko aj.).“
České potravinářství je segmentováno jak podle oborů, tak podle prvotního (hned na zemědělskou prvovýrobu navazujícího) a druhotného zpracování (kde surovinou již není produkce zemědělství, ale potravinářský výrobek). Další možností podle Douchy je rozvoj segmentů produkce biopotravin či regionálních výrobků.
V produkci biopotravin, o něž každoročně stoupá zájem doma i v zahraničí, se uplatňují zejména menší podniky. Ty ale nemají dostatečnou sílu k prosazení své produkce do obchodních řetězců nebo na trh dalších zemí unie.
Regionální výrobě začíná pomáhat oceňování nejlepších potravin jednotlivými kraji. Tato ocenění mohou mít podle Douchy větší význam než značka Klasa.
Tuzemský a globální trh Tuzemský trh je v turbulenci, po rozšíření na EU-27 hledají svou optimální pozici v řetězci zemědělství, zpracovatel, obchod i jednotlivé sektory. Zatím se u nás preferují spíše krátkodobé zisky. Zemědělci jsou až na výjimky málo organizovaní. Převládá neochota k dlouhodobým smlouvám. Jak Doucha upozornil, ve srovnání s globálním trhem a hráči na něm jsem malí. Nadnárodní obchodní řetězce si snadno poradí s neorganizovanými zemědělci i potravináři, kteří nemají potřebnou vyjednávací sílu. Je tedy nutné s nimi bojovat jinak. Jednou z cest byla i propagace značky Klasa. Od počátku však bylo jasné, že po vstupu do unie nebude moci stát podporovat výlučně české potraviny. Pokud by Klasa měla i nadále sloužit jen českým potravinám, pak by musel vzniknout – nejlépe zároveň s ní – nějaký fond, do něhož by přispívali čeští potravináři a z něhož by se propagace značky platila po vstupu do unie. Obdobně to běží třeba v Rakousku a v jiných zemích unie.
„Klasa se týká pouze deseti milionů spotřebitelů,“ upozornila Olga Štiková z VÚZE. Jak vysvětlila, kdo se chce se svými výrobky prosadit na globalizovaném trhu, musí používat globální značky nebo investovat do svých vlastních značek.
Vývoj podpor Podpory, které od státu a také od Evropské unie dostali potravináři, jsou nesrovnatelně nižší, než peníze plynoucí do zemědělství. Kolem vstupu do unie rostly investiční podpory, a to zejména díky programu Sapard. Nyní možnosti dotací pro potravináře klesají, zvyšuje se však podpora služeb, tedy například výzkumu a vývoje či poradenství.
Zahraniční obchod Agrární zahraniční obchod se propadá. V tom Doucha vzhledem k tomu, že nejsme agrární zemí a k podmínkám, ze jakých se u nás produkují suroviny, nevidí nic neočekávaného.
Zmenšuje se také podíl potravinářského průmyslu na průmyslu celkem – na zhruba 9,2 procenta, i na průmyslu zpracovatelském – na asi deset procent.
Pokud se české potraviny vyvážejí, pak míří hlavně (v roce 2006 z 86,8 procenta) do jiných členských zemí EU. Obdobně dovážené potraviny pocházely v roce 2006 z 91,2 procenta z členských států unie. Jde tedy hlavně o tzv. intratrade. Ten měl v agrárním zboží v roce 2006 zápornou bilanci na úrovni 33 miliardy korun.
SWOT analýza SWOT analýza zkoumá silné stránky (S z anglického strong), slabiny (W – weaknesses), příležitosti (P – opportunities) a ohrožení (T – threats).
Silné stránky
K silným stránkám českého potravinářského průmyslu podle Douchy patří zejména relativně vysoká úroveň bezpečnosti potravin. K ní pomáhá nejen přísná legislativa (často přísnější, než unie požaduje), ale také dobře fungující dozorové orgány. Máme také dobrou výzkumnou základnu, u některých výrob – jako například v pivovarnictví – i dlouholetou tradici. Dobří jsme i v nepotravinářském zpracování zemědělských surovin (MEŘO, i další technické zpracování tuků). Postupně se lepšíme se i v marketingu.
Slabiny
Náš potravinářský průmysl má nižší výkonnost, včetně logistiky. Kapacity se plně nevyužívají a velkou část hodnoty ztrácíme v přesunech zboží. Vertikální integrace se zemědělci je slabá. Většinou neexistují dlouhodobé smlouvy, vztahy nejsou stabilní. Není rozvinutá segmentace trhů. Podpora inovací je malá.
Příležitosti Velkou příležitostí je růst poptávky po potravinách, včetně zboží s vyšší přidanou hodnotou. Dále je to vyšší podpora malých a středních podniků a regionální produkce v rámci unie. Pomoci by měla i změna chování spotřebitelů, kteří se začínají zajímat o původ potraviny a preferovat domácí produkci. Složitá legislativa unie se zjednodušila a Brusel slibuje další snižování administrativy. Vznikla technologická platforma. Jejím cílem je posílit v zájmu zvýšení konkurenceschopnosti proces inovace.
Ohrožení
K hrozbám pro potravinářský průmysl lze počítat třeba další extenzifikaci zemědělství, která by dále snížila domácí prvovýrobu, a tím i množství surovin pro potravináře. K tomu by mohlo dojít třeba i větší orientací podpor zemědělství na jeho vztahy k životnímu prostředí. Rizikem je i konkurence s nepotravinářským užitím zemědělských surovin. Nebezpečím je růst cen zemědělských surovin i energií. Další náklady a problémy s sebou nese i integrovaná prevence a omezování znečištění (známé IPPC). Ohrožením by bylo i další zpřísnění legislativy unie. Problémem pro rozvoj odvětví jsou také stagnující zahraniční investice. Hrozbou nejen pro potravináře, ale i pro zemědělství je další otvírání jednotného trhu, k němuž zřejmě bude docházet pod tlakem Světové obchodní organizace.
Co mohou potravináři očekávat?
Podle Douchy je nutné rozlišovat tři úrovně politiky, a to unijní, národní (české vlády) a regionální. Na úrovni unie půjde o politiku spíše regulační. Potraviny jsou zbožím se specifickým charakterem. Promítá se do nich řada veřejných zájmů – o jejich bezpečnost, dohledatelnost, nutriční hodnotu a její deklaraci. Potravinářská výroba má ve většině případů dopady na životní prostředí – zejména možnost zápachu a biologický odpad, který je nutné bezpečně likvidovat.
A co stimulace? Jejím příkladem je třeba podpora malých a středních podniků obecně, jako zdroje pracovních míst zejména na venkově. Je to i osvěta a poskytování informací ve prospěch spotřebitelů či opatření vlády podporující zdravou výživu.
Větší šanci na investiční podporu by potravináři mohli mít v rámci regionální politiky a politiky rozvoje venkova. Velkou hrozbou, ale zároveň i výzvou je otevírání jednotného trhu vůči třetím zemím. Ochranné celní bariéry se, jak Doucha uvedl, snaží unie nahradit mimo jiné ochranným označením původu, označením zeměpisného původu a označením jako tradiční specialita. I když jsme zatím v získávání těchto označení úspěšnější než ostatní nováčci unie, za státy původní evropské patnáctky výrazně zaostáváme.
Klíčové informace • S poklesem tuzemské zemědělské produkce se snižuje i potřeba kapacit pro její zpracování.
• Čeští potravináři vyvážejí hlavně do jiných států Evropské unie, odkud se k nám také naprostá většina potravin dováží.
• Větší šanci na získání podpory by mohli potravináři mít v rámci regionální politiky a rozvoje venkova.
• Ochranné celní bariéry chce unie alespoň zčásti nahradit značením původu potravin nebo označením jako tradiční specialita.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *