Na rozvoj farmy mnoho nezbývá

Farma rodiny Ouřetských v Nasavrkách u Chocně hospodaří bez úvěrů a téměř bez dotací. Do práce jsou na plný úvazek zapojeni rodiče se dvěma syny. Považují si, že jsou všichni pohromadě, kdykoliv se mohou zastoupit a vedou vcelku poklidný pracovní a rodinný život. Znepříjemňuje jim ho ale řada věcí a dá se říci, že obtíží stále nějak přibývá.

„Bývalo lépe,“ nezastírá paní domu Zdena Ouřetská, když srovnává celé období od počátku soukromého hospodaření. Poprvé rodina osela navrácené hektary na podzim roku 1990. Vlastních měli tehdy asi 18 hektarů, během krátké doby se jim podařilo sehnat do pronájmu další pole a dnes obdělávají 85 hektarů.
„Jen rostlinná výroba na takové výměře by nás neuživila. Proto vykrmujeme býky a věnujeme se také chovu prasat. Jediné, co z plodin prodáváme, je řepka, vše ostatní zkrmíme zvířatům,“ říká Josef Ouřetský. Jeho synové osmadvacetiletý Martin a šestadvacetiletý Petr jsou už sedmou generací, která zděděná pole kolem Nasavrk obhospodařuje. Na farmaření jako svou životní profesi se starší Martin vybavil nejvyšším možným vzděláním – vystudoval vysokou školu zemědělskou.
Kam dospěly ceny po šedesáti letech
Jak se Josef Ouřetský dočetl v obecní kronice, v roce 1942 stál metrák žita – tehdy bylo více ceněné než pšenice – 180 korun. „Loni po žních se pšenice prodávala za 190 až 210 korun za metrák. Kam jsme se dostali za šedesát let?“ nevěřícně kroutí hlavou. Nízké ceny obilí nenapraví ani ceny, za které prodává vykrmené býky a prasata. „O solidním finančním efektu, který by nám měl přinášet uspokojení z práce, nemůže být v současné době řeč,“ shodují se manželé. Přitom si nemyslí, že by měli ještě rezervy ve výrobních nákladech. O úrovni jejich hospodaření leccos napoví třeba hektarové výnosy u řepky. „Po několik let jsme byli zvyklí na výnos 4 až 4,15 tuny z hektaru. Loni nám ale tento výsledek zhatilo krupobití, jsme však pojištěni, takže jsme dostali náhradu.“
O dotace, které snad budou dostávat po vstupu země do Evropské unie, by se ani nezajímali, kdyby, jak říkají, prodávali své produkty za rozumné ceny. „Doposud jsme dotace nebrali – kromě podpory za uvádění půdy do klidu. A šlo to bez nich, i když při špatných realizačních cenách, jaké jsou v poslední době pomalu u všech komodit, na rozvoj farmy nezbývá,“ posteskl si majitel.
Chápe, že v Evropské unii, která sedláky nemálo podporuje, to bez dotací nepůjde. S obavami proto sleduje váhavost české vlády, která stále jednoznačně nepotvrdila, že bude zemědělcům dorovnávat třicet procent přímých plateb ze státního rozpočtu. „Jsem proevropský člověk. Ale když bych měl hájit čest venkova a zemědělce, tak je na pováženou, zda chtít do Evropské unie, protože tam vstoupíme za nerovných podmínek. A z chování vlády mám pocit, že nás nepřímo vybízela, abychom snad v referendu hlasovali proti,“ říká Josef Ouřetský. Proto velmi váhal, nakonec se rozhodl dát svůj hlas pro.
Za co všechno bude ještě zemědělec platit?
V chovu prasat uplatňuje rodinná farma uzavřený obrat. Během roku je ve výkrmu 350 až 400 prasat. Počet vykrmovaných býků se pohybuje mezi 60 až 80, na jatka ročně prodají asi 35 až 40 kusů. „Nakupujeme zástav a je jasné, že si nemůžeme mnoho vybírat. Mladí býčci masných plemen se hlavně vyvážejí, ale i kdybychom se je snažili kupovat, nemělo by to smysl, protože jejich maso dnes není zaplacené,“ dobře ví soukromý zemědělec.
Rodina si raději hledí práce kolem zvířat a na poli než povinnosti, které však musí věnovat stále více času – papírování. „Vadí mi také, jak všechny nové předpisy a požadavky, s nimiž přichází státní správa, vždycky finančně dopadají na ty poslední v řadě – na zemědělce,“ kritizuje. Z poslední doby je to například úhrada za likvidaci specifického rizikového materiálu, za který se považuje také páteř zvířat. „Řezníkům tímto nařízením státní veterinární správy přibude práce a vytěží méně suroviny a ztrátu přenesou na chovatele. Kdo ale bude finanční zátěž kompenzovat nám?“ ptá se farmář. Spočítal si, že doposud přicházel kvůli srážkám za likvidaci odpadu o jednu korunu na kilogramu při prodeji býka o hmotnosti 550 kilogramů. „Takhle se ztráta na každém kilogramu výrazně zvedne,“ dodává. Diví se také, že velký masokombinát si za zničení odpadního materiálu účtuje mnohem vyšší poplatky než menší řezníci. „Tady asi neplatí, že velká výroba může znamenat menší náklady.“
Jde to i bez úvěrů
Rodina si v minulosti na provoz a rozvoj farmy zatím vždycky vydělala. „Nejsme zvyklí žít z úvěrů, nikdy jsme k tomu nebyli vedeni,“ říkají manželé. „Velké zemědělské podniky, jejichž ředitelé si klidně půjčují, mohou z případných problémů nějak vyklouznout – založí třeba jinou firmu. U nás je to ale jinak,“ srovnává Josef Ouřetský.
O dlouhodobé půjčce na nákup půdy se státní dotací úroků, kterou slibuje ministerstvo zemědělství, by zřejmě uvažoval. Hlavně by ale uvítal, kdyby se nákup půdy dal zahrnout do nákladů a pozemky nemusel splácet ze zisku. „Měli jsme možnost odkoupit pronajatých 42 hektarů, tak se teď musíme dost ohánět. Naštěstí jsme se s původním majitelem domluvili na splátkách.“
Za závažnou považuje soukromý zemědělec otázku kolem půdy a pětiletého závazku obhospodařování pro přidělení podpory, jak se s tím počítá v Horizontálním plánu rozvoje venkova. „Uživatel pozemku se má zavázat, že na něm bude hospodařit pět let. Tím ale staví majitele do situace, že se svým vlastnictvím nebude moci nakládat. Jenže co když se mu naskytne možnost parcelu výhodně prodat?“ Celou věc by šlo podle Josefa Ouřetského určitě ošetřit jinak – třeba krátit podporu určitým procentem odpovídajícím podílu půdy, o kterou nájemce přišel. Kdyby byl totiž vlastník odkázaný na milost a nemilost toho, komu půdu pronajímá, byl by to návrat do minulých časů. A ty si farmář nepřeje.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *