Otázky pro diskusi

Jakosti zemědělských produktů, jejich normám a požadavkům na hospodaření a systémy jakosti se věnuje Zelená kniha o jakosti zemědělských produktů. Nejde přitom o bezpečnost, tedy zdravotní nezávadnost, která je samozřejmým požadavkem na všechny potraviny prodávané v Evropské unii, ať již pocházejí ze členských nebo třetích zemí. Kniha se netýká ani otázek s bezpečností potravin spojených, ale zaměřuje se například na certifikaci, obchodní normy či chráněné označování.

Tvůrci Zelené knihy kladnou 18 okruhů otázek, na něž očekávají odpovědi. Materiál vzešlý i z této diskuse s alternativami politiky chce komise zveřejnit příští rok v květnu. Z obsáhlého dokumentu vybíráme jen okruhy otázek a některé nezbytné informace. Plné znění v češtině je na internetové adrese: http://ec.europa.eu/agriculture/quality/policy/consultation/greenpaper_cs.pdf. Připomínky je možné zasílat k jednotlivým částem nebo k celé Zelené knize, a to do 31. prosince 2008 na emailovou adresu: AGRI-QUALITY@ec.europa.eu nebo poštou na adresu:Green Paper ‘Quality’, Directorate General for Agriculture and Rural Development, European Commission, B-1049 Bruxelles/1049 Brussels.
Co chtějí spotřebitelé
Podle komise se spotřebitelé stále více zajímají o to, jak zemědělství přispívá k udržitelnosti, změně klimatu, zajištění potravin a jejich dostupnosti, biologické rozmanitosti, dobrým životním podmínkám zvířat a nedostatku vody. Požadují také, aby potraviny byly nejen bezpečné, ale i smyslově atraktivní, aby lákaly vzhledem, vůní a chutí. Zelená zpráva tvrdí, že majetnější spotřebitelé hledají také tradici a autentičnost. „Zemědělci EU by neměli na tyto požadavky pohlížet jako na břemeno, ale jako na skutečnou příležitost učinit z nich výhodu – tím, že dodají přesně to, co si spotřebitel žádá, jasně odliší své produkty na trhu a získají za ně vyšší cenu,“ píše se v Zelené knize s tím, že již dnes se o to režimy a právní předpisy v unii snaží hlavně dvěma způsoby, a to opatřeními týkajícími se základních požadavků a opatřeními týkajícími se jakosti.
Opatření na úrovni Evropské unie Mnozí zemědělci z EU podle autorů Zelené knihy neustále hledají nové a originální způsoby, jak vytvořit nová odbytiště na trzích a jak zvýšit své zisky. Jedná se o:
• produkci prémiových produktů, které nabízejí spotřebiteli něco nad rámec základních požadavků, ať už ve formě zvláštních charakteristik, jako je chuť, původ apod., nebo ve formě způsobu produkce;
• vybudování důvěry u spotřebitelů k systémům jakosti EU a k tvrzením, která producenti připisují svým prémiovým produktům;
• pomoc spotřebitelům při výběru nebo při rozhodování, zda zaplatit za konkrétní produkt více;
• ochranu názvů potravinářských produktů, vín a lihovin, které jsou spojeny s místem své produkce a know-how místních producentů, kvůli svým charakteristickým vlastnostem či dobrému jménu prostřednictvím zeměpisných označení;
• usměrňování odvětví ekologické produkce stanovením přísných požadavků ekologického zemědělství;
• zápis názvů tradičních produktů v rámci režimu EU určeného na podporu tradičních potravin a nápojů;
• podporu produktů specifických pro nejvzdálenější regiony EU;
• stanovení obchodních norem EU v mnoha odvětvích, v nichž se určují zvláštní vlastnosti produktu (jako např. extra panenský u olivového oleje, I. jakost u ovoce a zeleniny a u vajec od slepic ve volném výběhu);
• podporu systémů certifikace zřízených veřejnoprávními a soukromoprávními subjekty za účelem lepší informovanosti spotřebitelů v celé EU o způsobech hospodaření a charakteristice produktu.
Proč platí pro unii a ne pro třetí země
Zemědělci v EU musí dodržovat řadu požadavků na hospodaření a veškeré potraviny vyprodukované v EU odpovídají těmto pravidlům. Kromě hygienických a bezpečnostních požadavků u finálních potravin dodaných na trh jsou to i věci týkající se ekologie, etiky, sociální oblasti apod. Zemědělci musí věnovat pozornost výběru a používání pesticidů a hnojiv, respektovat hygienická pravidla, předcházet chorobám zvířat i rostlin, zajistit odborné školení a odpovídající ochranu zemědělským pracovníkům, poskytovat dobré životní podmínky hospodářským zvířatům a chránit životní prostředí. I když autoři zprávy na jedné straně tvrdí, že tyto věci spotřebitelé po zemědělcích žádají, na druhé straně se obávají, zda jsou konzumenti dostatečně informováni o existenci těchto požadavků a o tom, zda byly při produkci potravin dodrženy. Dodržování mnohých požadavků na hospodaření, které se nevztahují na hygienu a bezpečnost produktů, např. požadavků týkajících se ekologie a dobrých životních podmínek zvířat, však nutně neplatí u dovážených potravin. Komise to zdůvodňuje tím, že normy týkající se hospodaření, ochrana životního prostředí, dobré životní podmínky zvířat, bezpečnost pracovníků apod. jsou záležitosti, které řídí vlády zemí, v nichž se tyto potraviny vyrábějí.
Otázka 1:
Jakým způsobem by mohla být veřejnost lépe informována o požadavcích a normách, které dodržují zemědělci a které jdou nad rámec hygieny a bezpečnosti produktů? Jaké by byly výhody a nevýhody:
– Vytvoření nových systémů EU s jedním nebo několika symboly či logy označujícími dodržování požadavků EU na hospodaření (jiných než hygienických a bezpečnostních)? Mohl by produkt, který nepochází z EU, ale který splňuje požadavky EU na produkci, rovněž využívat takovéhoto systému jakosti EU?
– Zavedení povinného označování místa produkce primárních produktů (EU nebo třetí země)?
Obchodní normy
Obchodní normy EU jsou právní předpisy, které obsahují definice produktů, minimální normy pro produkty, kategorie produktů a požadavky na jejich označování za účelem informovaní spotřebitelů u řady zemědělských produktů a u některých zpracovaných potravin. Měly by pomoci zemědělcům dodávat produkty v takové jakosti, jakou spotřebitel očekává, nezklamat spotřebitele a usnadnit mu srovnávání cen u produktů různé jakosti. Obchodní normy měly nahradit různé normy jednotlivých států, a usnadnit tak obchod v rámci jednotného trhu. Obchodní normy na úrovni EU se nevztahují na všechny produkty. Např. při obchodu s obilím se používají oficiální mezinárodní, státní nebo soukromé normy pro třídění a klasifikaci.
Otázka 2:
Jakým způsobem ovlivňuje definování produktu v obchodních normách EU spotřebitele, obchodníky a producenty? Jaké jsou výhody a nevýhody? Měl by být povolen maloobchodní prodej produktů, které sice splňují hygienické a bezpečnostní požadavky, ale z estetických nebo podobných důvodů nedodržují obchodní normy? Pokud ano, měly by být u takových produktů vyžadovány nějaké zvláštní informace pro spotřebitele? Mělo by být povinné třídění podle jakosti a velikosti změněno na nepovinné ve formě tzv. nepovinných vyhrazených údajů?
Nepovinné vyhrazené údaje v obchodních normách informují spotřebitele, že daný produkt odpovídá stanovenému způsobu hospodaření nebo charakteristice. Používají se rovněž při určování kategorií nebo jakosti produktu.
Otázka 3:
Do jaké míry je nezbytné definovat „nepovinné vyhrazené údaje“ v obchodních normách na úrovni EU? Měla by EU definovat obecně vyhrazené údaje popisující způsoby hospodaření v jednotlivých odvětvích, jako např. „horský produkt“, „selský“ nebo „nízkouhlíkový“?
Obchodníci a podnikatelé v konkrétním odvětví mohou sami převzít iniciativu a připravit referenční normy nebo pravidla správné praxe. Tomuto procesu se říká samoregulace. Její výhodou je, že ji vytvářejí, realizují a prosazují odborníci z praxe, kteří mají blízko k tomu, co se na trhu skutečně odehrává. Technické předpisy takto vzniklé ale platí pouze pro ty podniky, které se zavázaly je dodržovat.
Otázka 4:
Do jaké míry by mohlo být navrhování, provádění a kontrola obchodních norem (nebo jejich částí) ponecháno na samoregulaci? Pokud by obchodní normy (nebo jejich části) nadále upravovaly právní předpisy EU, jaké by byly výhody a nevýhody, včetně administrativní zátěže:
– při použití společné regulace?
– při odkazování na mezinárodní normy?
– při zachování současného legislativního přístupu (s maximálním možným zjednodušením)?
Specifické systémy jakosti Evropské unie
Za účelem podpory zeměpisných označení, ekologického zemědělství, tradičních specialit a produktů z nejvzdálenějších regionů EU vznikly specifické systémy jakosti EU. Vztahují se na produkty, které mají specifické jakostní znaky vyplývající z jejich zvláštního původu a/nebo ze způsobu hospodaření. Jde o zeměpisné označení, zahrnující jednak chráněné označení původu a jednak chráněné zeměpisné označení.
Otázka 5:
Je třeba vysvětlit nebo upravit některé aspekty předpisů stanovujících práva uživatelů zeměpisných označení a jiných uživatelů (či potenciálních uživatelů) nějakého názvu? Jaká kritéria by měla být použita pro určení, zda se jedná o obecný název? Jsou třeba změny v systému zeměpisných označení ohledně:
– míry ochrany?
– prosazování ochrany?
– zemědělských produktů a potravin, na které se označení vztahují?
Mělo by se aktivněji podporovat použití alternativních nástrojů, např. ochrany ochranné známky?
Otázka 6:
Měla by se zavést další kritéria omezující počet žádostí o zápis do rejstříku zeměpisných označení? Měla se zpřísnit zejména kritéria pro chráněná zeměpisná označení – na rozdíl od chráněných označení původu – aby se zdůraznilo spojení mezi produktem a zeměpisnou oblastí? Měly by se ve specifikacích uvádět zvláštní udržitelnost a další kritéria, ať již jsou skutečně spojena s původem, či nikoli? Jaké by byly výhody a nevýhody?
Otázka 7:
Jakým problémům čelí uživatelé zeměpisných označení, když se snaží o ochranu v zemích mimo EU? Co by měla EU podniknout pro co nejúčinnější ochranu zeměpisných označení ve třetích zemích?
Otázka 8:
Vyskytly se nějaké problémy při uvádění složek s chráněným zeměpisným značením nebo chráněným označením původu použitých ve zpracovaných nebo připravených potravinách?
Otázka 9:
Jaké jsou výhody a nevýhody určování původu surovin v případě, že pocházejí odjinud než z místa zeměpisného označení?
V současné době existují v Evropské unii tři systémy zápisu do rejstříku a ochrany zemědělských zeměpisných označení: jeden pro zemědělské produkty a potraviny, jeden pro lihoviny a jeden pro víno. Všechny tři systémy jsou založeny na podobném základě – druhu ochrany, definici, správním vynucování, vztahu s ochrannými známkami, pravidel koexistence s homonymními označeními, vytvoření rejstříku a úloze specifikace produktu –existují však procedurální a jiné rozdíly vyplývající ze specifických požadavků na jednotlivé druhy produktů.
Otázka 10:
Měly by se tyto tři systémy ochrany zeměpisných označení EU zjednodušit a harmonizovat a pokud ano, do jaké míry? Nebo by se měly nadále rozvíjet jako samostatné nástroje registrace?
Dalším typem ochrany jsou zaručené tradiční speciality. Jde o názvy zemědělských produktů nebo potravin, které se vyrábějí za použití tradičních surovin nebo tradičními způsoby nebo mají tradiční složení. Od zavedení systému v roce 1992 bylo do rejstříku těchto produktů zapsáno pouze 20 výrobků. Přibližně 30 názvů produktů na zápis do rejstříku podle autorů Zelené knihy ještě čeká.
Otázka 11:
Existuje vzhledem k malému využívání systému zaručené tradiční speciality nějaký lepší způsob určování a podpory těchto výrobků?
Jiným typem chráněných produktů jsou ekologické výrobky (biopotraviny).
Otázka 12:
Jaké faktory by mohly bránit rozvoji jednotného trhu EU s ekologickými produkty? Jakým způsobem by se dalo zlepšit fungování jednotného trhu EU s ekologickými produkty?
Svou speciální ochrannou známku mají také nejvzdálenější regiony. Jde o francouzské zámořské departementy Guyana, Martinik, Guadeloupe a Réunion, španělské Kanárské ostrovy a portugalské Azory a Madeira.
Otázka 13:
Do jaké míry zvyšuje použití obrazového symbolu pro nejvzdálenější regiony EU povědomí o produktech, které z těchto regionů pocházejí? Jakým způsobem by se měly tyto iniciativy dále vyvíjet, aby se zvýšilo množství jakostních zemědělských produktů pocházejících z nejvzdálenějších regionů?
Další možnosti
Současné systémy jakosti EU se vztahují na zeměpisný původ, tradiční produkty, produkty z určitých regionů a ekologické zemědělství a představují základní kámen politiky EU zabývající se jakostí. Zelená kniha předpokládá, že existuje řada kandidátů na další systémy EU, například produkty z oblastí s vysokou přírodní hodnotou nebo z horských oblastí, produkty ze zvířat žijících v dobrých životních podmínkách. Další možností je označení původu EU a rozšíření systému ekoznačky na zpracované zemědělské produkty. Rovněž by bylo možné podpořit inovaci, řešení problémů spojených se změnou klimatu, zachováním biologické rozmanitosti a využíváním vodních zdrojů..
Otázka 14:
Existují nějaké aktuální otázky, pro jejichž řešení nejsou stávající systémy a současná úprava přiměřené a které by vyžadovaly řešení na úrovni systému EU? Měla by komise uvažovat o zavedení povinných systémů v určitých případech – např. z důvodů právní a vědecké náročnosti nebo tam, kde je třeba zajistit vyšší míru přijetí ze strany spotřebitele? Pokud ano, jakým způsobem by bylo možno co nejvíce omezit administrativní zátěž pro zúčastněné strany a veřejnoprávní subjekty?
Certifikace Systémy certifikace v EU sahají od dodržování povinných norem produkce až po doplňující požadavky týkající se ochrany životního prostředí, dobrých životních podmínek zvířat, organoleptických vlastností, pracovních podmínek, poctivého obchodování, obav ze změn klimatu, etických, náboženských nebo kulturních otázek, způsobu hospodaření a původu. V souvislosti se znásobením počtu systémů a označení v posledních letech se však objevily obavy týkající se transparentnosti požadavků systémů, důvěryhodnosti uváděných tvrzení a jejich možného účinku na korektní obchodní vztahy.
Otázka 15:
Do jaké míry může systém certifikace jakosti produktů splňovat hlavní společenské požadavky na vlastnosti produktu a způsoby hospodaření? Do jaké míry existuje riziko, že budou spotřebitelé uvedeni v omyl systémy certifikace, které ujišťují o dodržování základních právních předpisů? S jakými náklady a výhodami musí zemědělci a jiní producenti potravin (často malé a střední podniky) počítat, zapojí-li se do systému certifikace? Mělo by se více podporovat aktivní zapojení organizací producentů?
Vzhledem ke značné různorodosti systémů certifikace je i právní rámec upravující jejich užívání velmi složitý a zasahuje do různých oblastí politiky. Na systémy certifikace se vztahují některá omezení, a to například pravidla pro vnitřní trh (certifikační služby by měly být volně dostupné i za hranicemi a systém by neměl vytvářet překážky obchodování na vnitřním trhu), pravidla pro hospodářskou soutěž, předpisy týkající se informování spotřebitele a označování.
Otázka 16:
Mohly by pokyny EU postačovat ke koherentnějšímu rozvoji systémů certifikace? Jaká kritéria by měla být zařazena do takové příručky nebo pokynů?
Omezení administrativní zátěže a nákladů
Hlavní náklady na zapojení se do systémů certifikace je možno rozdělit na přímé a nepřímé. K přímým nákladům patří členské příspěvky, kontrola třetí strany a certifikace. Nepřímé náklady jsou spojeny s dodržováním norem systému certifikace a návratnými náklady na produkci. Potřeba zapojit se do více systémů představuje zejména pro menší producenty značnou zátěž (finanční i administrativní). Pokud se zemědělec do konkrétního systému nezařadí, může to pro jeho produkt znamenat vyloučení z některých odbytišť.
Otázka 17:
Jak je možné snížit administrativní náklady a zátěž spojené s účastí v jednom nebo několika systémech certifikace?
Otázka 18:
Jakým způsobem mohou být využity soukromé systémy certifikace v zájmu posílení vývozu z EU a podpory evropských jakostních produktů na vývozních trzích? Jak může EU usnadnit přístup na trh producentům z rozvojových zemí, kteří musí vyhovět soukromým systémům certifikace, aby mohli dodávat své produkty konkrétním maloobchodníkům?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *