Půda je v podstatě živý organismus

Kolektivizace doprovázená intenzifikací zemědělství se velmi vážně podepsala na kvalitě a funkci půdy. Mnohá z opatření, která se dnes pro její zkvalitnění a záchranu podnikají, nemají racionální základ, a proto se míjí účinky. A přitom by stačilo využít zkušeností našich předků i rádců Marie Terezie. Nebo výsledků výzkumů, které čas odsunul do šuplíku.

Jedním z úhelných kamenů křížové podmíněnosti (cross compliance) je plnění podmínek tzv. nitrátové směrnice. Vedou však opravdu ke kýženému cíli? Může za vysoké koncentrace nitrátů (dusičnanů) v povrchových i podzemních vodách skutečně jenom hnojení?
Vliv hnojení Dlouholeté zkušenosti podle člena České akademie zemědělských věd Jaroslava Korába ukazují, že se jeho vliv přeceňuje. Daleko výrazněji se v tomto směru projevují jiné prohřešky v hospodaření, které však ani nitrátová směrnice neřeší. Jako pracovník tehdejšího Ústavu pro vědecké soustavy hospodaření se Koráb téměř 20 let zabýval problémem dusičnanů v povodí Želivky od roku 1973. „Nikdy se nám nepodařilo prokázat, že by použití hnojiva bezprostředně ovlivnilo vodní koloběh. Přitom šlo o lehké písčité půdy,“ uvedl a dodal: „Z rozborů vzorků půdy z hloubky od 0 do 30 cm a od 30 do 60 cm vyplynulo, že nejvyšší koncentrace půdních roztoků jsou během zimy a ve spodní vrstvě.“
Porušené vazby v půdním systému Znečištění vody dusíkatými látkami, zejména dusičnany, nesouvisí podle Korába s hnojením, ale s narušením vazeb (homeostáze) ve vnitřním systému půdy, na níž je třeba se dívat jako na živý organismus. „Autotrofní organismy saturují celý živý půdní systému uhlíkatými látkami, a to jak prostřednictvím symbiotických (kompetičních) vazeb, tak zbytky svých těl. Půda má minerální skelet, v němž je rozpadlá organická hmota – humus. Na humus se adsorbují živiny, včetně dusičnanů. V systémech, kde je hodně krátkodobých a mělce kořenících plodin, začíná humus ubývat, a tím se snižuje i sorpční kapacita půdy,“ vysvětlil Koráb a pokračoval: „Další důležitou věcí v půdě je biomasa, která se v přirozených systémech vrství horizontálně. Zemědělské půdy mají jiný režim než půdy původních (klimaxových) systémů (např. půdy lesní nebo luční). Na podzim před zimou je v povrchové vrstvě hodně dusičnanů. Za mrazivých dnů se začne od povrchu tvořit v půdě led, který se snižující se teplotou postupuje od povrchu do nižších vrstev. Pokud v půdě chybí organické zbytky, na nichž by se dusičnany a další látky z půdního roztoku absorbovaly, zůstávají v roztoku, který se vymrzáním vody koncentruje. Postupující led tlačí tento roztok před sebou do spodních vrstev půdy až pod úroveň jejího promrznutí. Pokud se potom do této půdy dostane hluboce kořenící rostlina, dokáže tyto do hloubky zatlačené dusičnany využít. Mělce kořenící plodiny, tedy například obilniny, však toho schopné nejsou.“ Obilniny potřebují největší množství živin po odkvětu, v době, kdy se začíná nalévat zrno. V té době má již plodina dostatek živin a další asimiláty převádí do zrna. Jakmile dojde k přerušení energetického toku, vzniká přirozeným pochodem nitrátový ion a přechází do půdního vodního tělesa.
Dědové to věděli
„Naši dědové po dvou letech obilnin nechali pole úhorem, který spásal dobytek i husy. Na úhoru rostly i hluboce kořenící plevele a zaoráním poskytl zelené hnojivo,“ připomněl Koráb s tím, že místo původního úhoru se začaly používat okopaniny, které mají delší vegetační dobu, a tím i krytí plochy, tak i vyšší využitelný energetický zisk pro pěstitele. Další alternativou úhoru jsou jeteloviny, jejichž pěstování zavedla už Marie Terezie. Koření hluboko, saturují i spodní vrstvu půdy uhlíkem, odčerpávají z ní živiny a mají meliorační efekt. Dusičnany nebyly v povodí Želivky problémem, pokud se v něm používal sled plodin kopírující klasické osevní systémy. Při něm se seje po dva roky obilí, potom okopanina, pak opět dva roky obilí a po nich jetel (po okopanině pšenice a po ní ječmen s podsevem jetele.) Tento systém zajišťuje saturaci půdy energií, stabilitu celé zemědělské soustavy a zamezuje stlačování dusičnanů do spodních vrstev.
Jenže se změnil systém krmení polygastrů i monogastrů. Místo zeleného krmení vojtěškou či jetelem se začala používat siláž z kukuřice. Spolu se změnou krmení prasat, v němž přestaly dominovat brambory, a zánikem klasických zemědělských lihovarů se zmenšila i výměra této okopaniny. Do okopaninového honu se dostala kukuřice. I když koření mnohem hlouběji než pšenice nebo ječmen, kvete velmi brzy a největší objem živin potřebuje po odkvětu. Je to stále jen jednoděložná tráva. V důsledku této změny systému hospodaření se dusičnany začaly objevovat ve vodách jako plošný fenomén a tato situace stále trvá.
I dotace chtějí logiku Pomoci by mohly meziplodiny, zejména ty, které koření hluboko. Uvažovalo se o výsevu jetelovin do kukuřice, zkoušely se slézy, štírovník mnohé jiné. Pro správný efekt je však třeba zaorat meziplodiny ještě na podzim před mrazem, tak, aby opravdu sloužily jako zelené hnojivo. Pak totiž vytvoří zmíněnou bariéru, na níž se zachytí dusičnany, jejichž koncentrovaný roztok stlačuje tvořící se led do spodních vrstev půdy. Podmínky pro udělení dotací za pěstování meziplodin podle Programu rozvoje venkova ale vyžadují, aby jejich porost zůstal na poli nejméně do poloviny února, tedy již po promrznutí půdy, a vlastně působí opačně, než je potřebné. Pokud mají použité meziplodiny hluboké kořeny, uplatňují se v době své vegetace odčerpáváním dusičnanů z hlubších vrstev půdy i melioračním efektem. Ale postup koncentrovaného roztoku dusičnanů před tvořícím se ledem ztlumit nemohou. Pokud jde o vymrzající meziplodiny, je množství biomasy, které se jejich zaoráním po polovině února dostane do půdy, velmi malé. Podmínky pro dotace by se tedy měly přizpůsobit tomu, co půda opravdu potřebuje.
Vysoký obsah dusičnanů ve vodách je dědičný hřích jednostranného zaměření zemědělství a nepochopení funkce živého systému půdy. Vodohospodáře staví do neřešitelné situace.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *