Sady pro radost i starost

Manželé Zdeněk a Alice Žertovi, hospodařící na Bříství u Kolína, navazují na historickou tradici svého rodu, i když v poněkud pozměněné podobě. Zatímco jejich předkové se věnovali klasické zemědělské výrobě, dnes jsou na pozemcích u usedlosti vysázeny ovocné sady. Navíc se sem nejméně třikrát do roka sjíždějí lidé z blízkého i vzdáleného okolí, aby se zúčastnili jedné z vyhlášených akcí, které rodina s přáteli pořádá v galerii Žertův špejchar.

„ Je to takový náš drahý koníček,“ prozrazuje Alice Žertová s nadsázkou o ovocných sadech, které společně s manželem zakládali v období 1997 a 1998 a v letech 2006 až 2007 je doplňovali. „V roce, kdy měla konečně nastat plná sklizeň z prvních parcel, tak den před ní nás překvapily kroupy. Nejenže sklidily úrodu, na té škoda nebyla až tak velká, protože šlo o mladý sad, ale horší bylo, že oholily ze stromků kůru. Byl to obrovský šok,“ vzpomíná s tím, že po třech letech čekali na první peníze za ovoce, ale ony nepřišly. „Byly to docela krušné časy, ale už je to za námi,“ říká s optimismem. Nyní se jabloňové sady rozkládají na ploše deseti hektarů, dva hektary zaujímají hrušně.
Sady jabloní se skládají zhruba z desítky odrůd. Když Žertovi začínali s jejich výsadbou, provedli si vlastní průzkum, o jaká jablka je vůbec zájem. „Obecně se sice prosazuje trend sladších jablek, ale některým lidem více chutnají navinulejší plody,“ říká Žertová. Chtěli proto obsáhnout širší škálu odrůd. Mezi nimi je například Gala Royal, Rubín, Jonagored, Topaz či u nás ne příliš tradiční, původně japonská odrůda Mutzu. „Je to velmi zajímavé jablko, které zpočátku chutná jako banán, pak ananas – záleží na tom, ve které době ho konzumujete,“ přibližuje Alice Žertová. Výnosy dosahují kolem 17 tun na hektar. „Nejsme s tím spokojení, když vidíme, že v Německu dokážou udělat kolem 80 tun na hektar. Je ale fakt, že z materiálu, který jsme sázeli zpočátku, je nemůžeme získat. Z pozdějších výsadeb bychom se však už mohli dostat k 30 tunám,“ předpokládá Alice Žertová.
Podle Žertů mají jablka poměrně slušnou perspektivu. V této komoditě není Česká republika soběstačná. I když konkurence je obrovská, zejména polská. S tou se potýká nejen naše republika, ale téměř celá Evropská unie. Navíc dobré podmínky pro pěstování jablek má i Bulharsko a Rumunsko, míní Žertovi. Podle svých slov jsou ale naštěstí orientovaní na lokální trh. „Snažíme se produkovat kvalitní ovoce, pro které si lidé jezdí k nám. Nikdy se nám dosud nestalo, že bychom ho měli déle než podzimní sezónu,“ tvrdí. Své ovoce se přitom nesnaží uplatňovat v řetězcích, protože tam nikdo neocení kvalitu.
Problém je s brigádníky Kromě sadů Žertovi pěstují také jahody, kterými osazují v průměru čtyři hektary. Výměra této plodiny však kolísá od dvou do pěti hektarů podle vývoje situace. Jejich záměrem je totiž produkovat velmi kvalitní, maximálně dvouleté, jahody. Původně počítali s tím, že využijí blízkost Prahy a budou je sbírat pro obchodníky v hlavním městě. Zpočátku se jim to dařilo. Sehnali pracovní sílu, která jahody posbírala, i odběratele, jenž byl za ně ochoten zaplatit. Postupem času se však situace stále více komplikovala. „Problémem je najít lidi na sklizeň a potom nás ničí dovozy z Polska. Začínáme s jahodami asi o týden dříve, než se začnou dovážet polské jahody. To, co stihneme utržit před tím, než dorazí polské jahody, to ještě jde. Pak ale cena rapidně klesá,“ posteskla si Alice Žertová. Připomněla, že navíc předloni byl zvláštní rok, který se vyznačoval dlouhým studeným jarem. Jahody nazrály v celé Evropě najednou a v našich obchodech se prodávaly plody belgické, německé tak polské za strašně nízké ceny. „Tehdy jsme si řekli, že se nám vůbec nevyplatí je sbírat, protože jenom doplácíme na práci. Proto jsme zkusili samosběr,“ konstatuje Alice Žertová. Tento způsob prodeje se osvědčil a i nadále se na něj Žertovi chtějí orientovat.
Potíže s pracovní silou přetrvávají. Dosud se manželé o hospodářství starali sami s pomocí brigádníků. Ty je ale čím dál tím složitější sehnat. „Dříve jezdili na práci hodně Slováci. Ekonomická situace se tam ale zlepšila, našli stálé zaměstnání a už se jim nevyplatí kvůli třem týdnům sezóny jezdit k nám,“ říká. Podle Žertů bude v budoucnosti lidská síla limitujícím faktorem v zemědělské prvovýrobě. „Když bychom řekli, že přisadíme více hektarů jahod, tak je nikdo neposbírá,“ podotýká Žertová.
Ze špejcharu galerie Dnes se hospodaří jinak než dříve, postačí k tomu třetina prostoru, proto Žertovi hledali využití nepotřebných hospodářských budov. Většinu z nich se jim podařilo obsadit, pronajali je jiným firmám, ale ve špejcharu, staré sýpce s dřevěnými podlahami, by výroba ani sklady nešly umístit. Navíc to byl velmi zachovalý prostor. „Přišlo nám proto zajímavé tu zřídit galerii,“ prozrazuje Alice Žertová, která absolvovala střední umělecko-průmyslovou školu. Tenkrát byla zrovna na mateřské dovolené a za kulturou příliš nemohla vyrážet. „Tak proč neudělat nějakou kulturní akci u nás?,“ napadlo je. Poradila se s architektem Daliborem Štysem, který do Bříství často jezdil a galerie byla na světě. Svou první výstavu tam měl právě architekt Štys společně s akademickým malířem Adolfem Vondrou v roce 2000.
V současnosti je galerijní rok postaven na třech nejvýznačnějších akcích. Většinou zjara se koná tzv. Děd-ský salon. „Je to moc hezká událost, protože vybídne spoustu starších lidí k aktivitě. Do určitého data musí vždy něco vytvořit, například uplést, uháčkovat apodobně. . Je to takový happening, kdy se lidé sejdou,“ podotýká Žertová. Na podzim pořádají Štrůdlování. To obnáší nejen soutěž o nejlepší štrůdl a výrobek z jablek, ale i nějakou tu výstavu. „Měli jsme tady umělce i z Německa, Velké Británie i Brazílie,“ přibližuje.
Před Vánocemi se pak koná předvánoční setkání, což je akce hlavně pro děti. Ty si jí také většinou zajišťují samy.
V budoucnu by Žertovi chtěli jedno patro galerie věnovat historii zdejšího kraje a také vlastního rodu Žertů. Ta by totiž stála za zmínku sama o sobě. „Jméno Žert pochází z německého města Zerbst v lužickosrbské oblasti, kde jsou písemné zmínky o tom, že tam Žertové žili. Původně se zabývali odvodňováním a rybníkářstvím, takže je povolal Rudolf II na pardubické panství, kde zakládali rybníky. Od císaře Rudolfa II dostali pak v roce 1577 erbovní listinu. Po bitvě na Bílé Hoře Jan Žert kupuje rozvaliny na Bříství. Přes toto panství se přitom přehnala i sedmiletá válka. „ Na našich pozemcích je tak mnoho historických nálezů., dokonce i několik hromadných hrobů. V trámech se našly i kule z tehdejší doby,“ vypráví.
Když pak na Bříství hospodařili rodiče Zdeňka Žerta, zabývali se tradiční rostlinnou a živočišnou výrobou, doplněnou nějakou speciální produkcí. Například se tu vyráběla cibulová semena. Když jeho otec tady začínal hospodařit, zakládal tu ořechové školky a pěstoval zeleninu. „My jsme pak přemýšleli o efektivním využití pozemků, a připadalo nám, že alespoň část bychom měli zintenzifikovat. Manžel navíc jezdíval do Německa právě do ovocnářského podniku, tak se nám zalíbila myšlenka založit ovocný sad,“ dodává Alice Žertová.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *