Sehraný rodinný tým vede nejmladší

Letošní rok otevírá druhé desetiletí rodinné farmy Maiwaldových z Čisté u Litomyšle. Jak už to chodí, „dětská léta“ provázela poznávání, hledání i nemalá klopýtnutí, ale především rychlý růst a ujasňování představ o dalším směřování firmy. Nejprve Maiwaldovi snili o malém rodinném hospodářství s agroturistikou, jaké znali ze západní Evropy. Brzy ale zjistili, že takovým farmám v českém zemědělství pšenka nepokvete. Restituovaných třiatřicet hektarů postupně rozšířili na bezmála sedm set a zaměřili se na intenzivní polařinu. A vedou si lépe než dobře.

Desetileté výročí firmy Maiwaldovi oslavili, jak se sluší a patří. Do kulturního domu v Čisté pozvali na čtyři stovky lidí – vlastníků, kteří jim svěřili do pronájmu půdu, bývalé zaměstnance a také své obchodní partnery. „Na vlastníky půdy málokterý podnik myslí, přitom jsou pro zemědělce ti nejdůležitější,“ uvědomuje si Arnošt Maiwald. Ač z rodiny nejmladší, překročil teprve dvacítku, je dnes nejmenovaným ředitelem podniku. Zhruba měsíc po zmíněné oslavě, už v adventním čase, zavzpomínali Maiwaldovi také s námi.
Sen, který nevyšel
Farma na zelené louce, kde bude místo pro 60 dojnic, prostory pro uskladnění veškeré produkce i s posklizňovou linkou, k tomu velký obytný dům, který poskytne pokoje až pro dvacet hostů. A aby byla spokojená i náročná zahraniční klientela, neměly by chybět tenisové kurty a bazén. „Po revoluci jsme hodně cestovali po farmách na Západě a byli jsme z nich nadšení. Na jaře 1992 jsme si nechali zpracovat projekt na novou farmu. Byla to fantazie, ale nevyšla. Jednak by to byla obrovská investice, navíc jsme v té době už cítili, že tudy cesta nepovede,“ vysvětluje Arnošt Maiwald.
Rodina nevyužila velké výzvy, jakou byla privatizace Státního statku Svitavy, konkrétně jeho střediska přímo v Čisté. Spočítali si, že by jim stačila jen asi třetina zaměstnanců a připravte šedesát lidí ze vsi o práci. Nakonec část pozemků po statku přece jen přebrali, když jim je nabídli restituenti. Díky nim i dalším vlastníkům půdy v okolí hospodařili Maiwaldovi v roce 1993 už na 350 hektarech.
Začátek nebyl žádný med
Rodiče dříve pracovali na statku a rozhodování, zda začít soukromě hospodařit, pečlivě zvažovali. „Nestihli jsme už ale „Kubátovy dotace“, navíc restituce u statku byly slabší než u družstev. Začínali jsme doslova s holýma rukama. Až později jsme mohli využít bezúročných půjček,“ vzpomíná otec Arnošt Maiwald. Rodina měla také zájem o vydání nějakého objektu živočišné výroby, ale toho se od statku nedočkala.
Paní Marii Maiwaldovou, která si i v domácím hospodářství hleděla živočišné výroby, zklamalo chování bývalých kolegů, když jí při vyrovnání „posílali“ brakované krávy. Její výsledky v chovu dojnic, kterých měli až šedesát, však byly úctyhodné – z původní užitkovosti pod tři tisíce litrů nárůst na průměrných pět tisíc (bez 14 litrů) od červenostrakatých krav v roce 1996 a mléko po tři roky vždy ve výběrové kvalitě. Přesto se rodina rozhodla po velmi podrobné ekonomické analýze s výrobou mléka od roku 1998 skončit. „Tratili jsme na ní asi půl milionu korun ročně, navíc to nebyl žádný život. Ve čtyři ráno do chléva, pak celý den na poli a večer zase do chléva, kde rodiče se starším bratrem končili mnohdy v jedenáct večer,“ ospravedlňuje nelehké rozhodnutí Arnošt Maiwald, který v té době ještě dělil čas mezi školu a hospodářství (jen mimochodem – přípravu pro praxi, kterou získal na vyšší integrované škole při SZTš v Litomyšli, si velmi pochvaluje). Ještě nyní považuje investici do rekonstrukce chléva s vazným ustájením, tedy jen polovičatou, za nepříliš šťastnou. Paní Maiwaldové, která se s živočišnou výrobou těžko loučila, zůstaly pro útěchu jen tři krávy a devět ovcí na spásání strání kolem domu.
Méně plodin, za to intenzivně
Také rostlinná výroba prošla v Zemědělském podniku Maiwald zásadní obměnou. Pestrý sortiment čítající téměř všechny druhy obilovin, krmné plodiny, hrášek, brambory – vše na malých výměrách – postupně zúžili na pšenici, ječmen, řepku a mák, pro které už v posledních letech měli dohromady bezmála sedm set hektarů. Loni poprvé zkusili kukuřici na zrno.
„Výnos kukuřice byl slušný, téměř sedm tun, ale asi třetinu úrody poničila přemnožená zvěř. Škody odhadujeme na 300 až 400 tisíc korun, ale nevíme, kde je vymáhat,“ říká pan Maiwald starší. Čistou obepínají lesy a podle myslivců znalých místních poměrů jsou tu stavy vysoké zvěře a divočáků až třikrát přemnožené, konstatují otec se synem. Věří, že kukuřice pro ně bude lukrativní plodina, proto v její prospěch uvolňují pole na úkor máku. Ten v minulých letech pěstovali až na 240 hektarech s poměrně dobrým výsledkem, ale loni se mák kvůli počasí nepovedl. „Velké makovice nalité makem po vydatných deštích polehly a přes několikerý pokus se nám je loni nepodařilo sklidit. Takhle jsme přišli o úrodu ze 110 hektarů,“ lituje paní Maiwaldová.
U pšenice činí tříletý výnosový průměr 6,5 tuny z hektaru, a to ho „srazil“ loňský rok, kdy v průměru sklidili necelých šest tun. Pole, na nichž Maiwaldovi hospodaří, se rozprostírají v nadmořské výšce od 400 do 520 metrů nad mořem, přičemž ani z těch nejvyšších poloh není nemožné sklízet sedmitunové výnosy pšenice, jak už poznali. Navíc pšenice se v jejich případě vždy pojí s přívlastkem potravinářská. „Mým snem je dosahovat v našich podmínkách průměrného výnosu osm tun u pšenice a pět tun u řepky,“ svěřuje se Arnošt Maiwald mladší. Ani pětitunová hranice u řepky není nedostižná, pokořili ji už loni, ale „zatím to není průměr“, dodal farmář. Za poslední tři roky dosáhli u řepky v průměru výnosu 3,7 tuny z hektaru, aniž by byli zapojeni v systému pěstitelského svazu.
Recept na vysoké výnosy
V první řadě Maiwaldovi dbají, aby zaseli v agrotechnických lhůtách. Zkoušejí také včasné setí s menším výsevkem. Podle potřeby používají na podzim regulátor růstu, fungicidní ošetření či přihnojení. „Hlavní je dobré založení porostu,“ tvrdí Arnošt Maiwald. S tím, jak se jim to povedlo loni na podzim, mohou být spokojeni. První ozimou pšenici seli 16. září a všechnu stihli zaset do konce měsíce.
Vždy po třech letech si nechávají dělat rozbory půdy a firma AgroEko Žamberk sleduje také stav živin během vegetace. Podle výsledků vzorků pak hnojí. Například loni dodali k řepce na hektar až 260 kg dusíku, přibližně 50 kg draslíku a stejně tolik fosforu, 40 kg síry, bór a hořkou sůl. Porost se odvděčil pětitunovým výnosem. Pozadu nezůstává ani vápnění. V roce 2000 například aplikovali 1000 tun a v loňském roce až 1400 tun dolomitického vápence.
Zemědělský podnik Maiwald také nabízí už devátým rokem sklizeň ve službách. Jeho tři sklízecí mlátičky vyjíždějí začátkem prázdnin, obvykle v karavaně s dalšími soukromníky poskytujícími služby, na Slovensko. Pak je čekají zakázky na Moravě a až nakonec posekají úrodu kolem Čisté. Čtyřčlenné rodině vypomáhají dva stálí zaměstnanci a při žních až tři brigádníci.
„Během zimy bychom měli mít klidněji, ale není to tak úplně pravda. Člověk stejně myslí na práci skoro 24 hodin denně, na to, co by zlepšil. Musíme být neustále o krok dopředu,“ uvědomuje si Arnošt Maiwald mladší. Proto jezdí na odborné výstavy u nás i v zahraničí, rovněž sleduje úspěšné farmáře doma i v Evropě.
Nejbližší plány?
Posklizňová úprava, to je nemalá, ale prvořadá investice pro rodinnou farmu z Čisté. Ve vlastních skladech mohou uložit téměř čtyři tisíce tun zrna, ale kdo má ještě sušičku a čističku, je proti nim ve výhodě. Část peněz by chtěl Arnošt Maiwald získat z dotace pro mladé začínající zemědělce, i když si od ní tolik neslibuje. Nejvíce si pochvaluje pomoc Podpůrného a garančního rolnického a lesnického fondu. „Přes PGRLF jsme pořídili všechny tři kombajny a myslím, že to je efektivnější systém státní pomoci než přímé dotace,“ hodnotí farmář.
Vstupu do Evropské unie se Maiwaldovi neobávají, ale nedělají si iluze o tom, že budou dostávat tolik peněz jako dnes sedláci v členských zemích. Trápí je však skupování půdy cizinci, také už přímo v okolí Čisté, tedy vlastně ve vnitrozemí. „Naprosto oficiálně si tu půdu koupil Němec a Holanďan. Když nabídnou trojnásobnou cenu, než je u nás tržní, málokterý vlastník půdy odolá.“ Kromě 33 svých hektarů mají Maiwaldovi všechnu ostatní půdu v nájmu. „Riziko, že můžeme přijít o půdu hrozí nejen nám, ale všem zemědělcům. Proto mají šanci ti větší, malí by se měli sdružovat,“ míní majitelé rodinné firmy z Čisté, která již dnes spolupracuje se dvěma soukromými zemědělci z blízkého okolí. Dohromady už obdělávají přes tisíc hektarů půdy.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *