Zídek: Unie se bojí naší nadprodukce

Jakou restrukturalizaci po nás EU vlastně požaduje, vysvětluje v rozhovoru hlavní český zemědělský vyjednavač Tomáš Zídek, náměstek ministra zemědělství.

Evropská komise nechce přiznat rolníkům z kandidátských zemí plné přímé platby s odůvodněním, že by se zastavila restrukturalizace zemědělství. Naši podnikatelé ale chtějí jasně slyšet, co po nás EU vlastně požaduje.

Říkají-li komisaři Fischler a Verheugen, že kandidátské země ještě čeká restrukturalizace, mluví hlavně o Polsku. Jde jim o to, jak řešit problém tří milionů malozemědělců, jak zajistit, aby zvýšili efektivitu hospodaření na úroveň srovnatelnou s EU, nebo si našli jiné zaměstnání. U České republiky a také Maďarska a Slovenska mají na mysli takové zaměření zemědělství, které se nebude orientovat na produkci přebytkových komodit. V unii mají totiž velkou obavu z toho, že díky podporám poskytovaným v rámci společné zemědělské politiky budou naši zemědělci modernizovat a více investovat do výroby, a tím pádem ji zvyšovat. Dnes se dá říci, že jsme poměrně srovnali výrobu se spotřebou, přitom průměrné výnosy a produktivita jsou ještě výrazně nižší než v EU. Výkonnost ovšem poroste, takže obava z nadprodukce je reálná.

Unii jde jistě také o peníze?

Evropská komise nám nechce dát plné přímé platby nikoli proto, že by to bylo drahé, skutečně nejde o velké peníze. Hlavní je obava z následného efektu nadprodukce. Na zemědělském konventu, který se v červnu sešel v Bruselu, zaznívala řada představ, jak řešit potenciální nadvýrobu v nových členských zemích. Podle mého názoru jsou ale pro naše podmínky mnohdy naivní. Diskutuje se o extenzifikaci, rozvoji agroturistiky a alternativních zdrojů obživy na venkově či využití zemědělské produkce v energetice. To jsou směry, které se mohou uplatnit v Polsku a určitě ve Slovinsku. Český venkov je ale nebude akceptovat, protože jeho struktura je jiná. U nás je zemědělec podnikatel, který najímá pracovní sílu, nejsou tu tisíce malých hospodářů, kteří by se mohli částečně živit produkcí nějaké místní speciality nebo rukodělnou výrobou.

Kudy by se tedy podle unie měla v Česku ubírat zemědělská výroba, aby nevytvářela další přebytky?

Slýcháme, že česká agrární politika by měla orientovat zemědělce včetně těch, kteří hospodaří ve velkých celcích, na takové komodity, jichž není na evropském trhu přetlak. Typickým příkladem je mák – v unii se nepěstuje a Česká republika by mohla být jeho jediným velkým producentem pro celou EU.

Ale třeba pěstování lnu, kterého je nedostatek, nám chce komise sešněrovat nižší kvótou, než jakou požadujeme. Není v tom rozpor?

Právě to jsou věci, které se dají vyjednat, zvlášť když budeme argumentovat národní strategií sledující restrukturalizaci. Naše agrární politika může podnikatelům nabízet alternativní programy, které jim umožní nikoli okamžitý a radikální, ale postupný a částečný odklon od pěstování pšenice ve prospěch plodin, s nimiž se budeme snažit obsadit evropský trh. Zájem bude například o bílkovinné zdroje krmiv nahrazující masokostní moučku. Čili výrobu pšenice bychom měli držet zhruba na úrovni naší spotřeby a část ploch, které se uvolní díky zvyšujícím se výnosům a produktivitě práce, využít pro jiné plodiny, které se uplatní na společném trhu unie. Měli bychom připravit také programy na široké využití zemědělské produkce. Jako jedni z prvních jsme začali s bionaftou, ale ustrnuli jsme. Nedaří se nám prorazit ve spalování biomasy. A právě takovou restrukturalizaci od nás EU požaduje.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *