Ochrana vodních zdrojů pro současnost i pro budoucnost je hlavním cílem samostatného ústavního zákona, který navrhuje Ministerstvo zemědělství. Jeho záměrem je nadřazení veřejného zájmu na ochranu vody pro lidskou potřebu všem ostatním veřejným zájmům. Cílem je i zabezpečení práva na vodu každému obyvateli z veřejně dostupných zdrojů. Uvedl to minulý týden ministr zemědělství Miroslav Toman na setkání s novináři po jednání u kulatého stolu.
Česká republika by s ohledem na dopady změny klimatu měla zavést zvýšenou ochranu vody a vodních zdrojů. Doporučenou formou je právě ústavní zákon, ve kterém bude možné rozepsat podmínky podrobněji, než by to bylo možné ve stručné úpravě Ústavy. Návrh vychází z analýzy Právnické fakulty Univerzity Karlovy, kterou si nechalo zpracovat Ministerstvo zemědělství. „Každý obyvatel má právo na užívání pitné vody pro zajištění základních životních potřeb z vodovodu pro veřejnou potřebu, případně na vodu z veřejně dostupných zdrojů za společensky a sociálně přijatelných podmínek. Pokud ochranu vody zakotvíme do ústavního zákona, poskytneme ji tak pevnější právní pozici a zároveň tak zdůrazníme, jak důležitá pro společnost je,“ vysvětlil Toman po jednání s odborníky a s legislativci z ministerstev životního prostředí a zemědělství. Informoval, že návrh má nyní devět článků a je do něj zapracovaná většina současných poslaneckých návrhů, které ústavní ochranu vody chtějí upravovat. „Byť některé aspekty jsme vynechali, zejména návrh na vlastnictví vody státem,“ sdělil ministr Toman. Kromě práv na vodu každého obyvatele pro vlastní potřebu a domácnost je to ochrana strategicky významných vodních zdrojů, například zákaz prodeje vodárenských nádrží, princip veřejného vlastnictví vodovodů a kanalizací. To znamená, jejich vlastníkem by měl být pouze stát či územní samosprávy, upřesnil Toman. Nezcizitelnost vodárenských nádrží by zaručil samostatný ústavní zákon na ochranu vody, sdělil. „Tím, co děláme, začíná aquatizace českého práva,“ doplnil Toman.*
