Vstup naší republiky do Evropské unie se přiblížil a výsledky červnového referenda budou bezesporu hlavním mezníkem v procesu příprav na naše členství. I já říkám našemu vstupu jasné ANO, ale zároveň dodávám: K tomuto ANO musí být jasně a otevřeně řečeno, co se naším vstupem stane, jaké příležitosti i rizika náš vstup znamenají, jak se musíme připravit a co je ještě možné udělat.
Český venkov a zemědělství je jistě oblastí, ve které se náš vstup projeví nejvýrazněji. Proto je potřeba právě zemědělcům a všem lidem na venkově podávat tyto informace zcela otevřeně. Zemědělská politika je jediná skutečně společná politika EU, a proto je její realizace tak obtížná. Společná zemědělská politika EU (CAP) stojí na třech principech – a jak do nich zapadá naše výchozí pozice?
Tím zásadním principem je princip historický. Poválečnou situaci ve zničené Evropě, nedostatek potravin a Marschallův plán dokázala využít nová mladá nastupující generace farmářů k postupnému vybudování poměrně velkého kreditu celého odvětví u veřejnosti. Nutnost dostatku potravin vedla k základnímu a důležitému celospolečenskému konsensu, že zemědělství má být podporováno.Toto je již pryč. Od roku 1992 tzv. McSharyho reformou a zavedením tzv. přímých plateb začala v podstatě nepřetržitá reforma, která se odrazila v Agendě 2000 a nyní v Mid Term Review. Zemědělství v celé Evropě čelí problémům z nadprodukce a tlaku smluv z WTO. Skandály s BSE, slintavkou a kulhavkou, nyní s epidemií drůbeže v Nizozemsku, mění priority evropského zákazníka. Do popředí se dostává životní prostředí a bezpečnost potravin, orientace na potřeby zákazníka, výroba již není hlavní téma. Daňový poplatník nechce dál platit nadvýrobu.
Výchozí pozice sedláka v poválečné Evropě byla nesmírně výhodná a masivní finanční pomoc posouvala stav z nedostatku potravin k dostatku. Z tohoto principu je ale naše výchozí pozice velmi nevýhodná, neboť na trhu je potravin velký přebytek, je omezena možnost vývozu do tradičních teritorií, do tzv. východního bloku. V praxi se u nás dosud realizovala spíše koncepce importní země a především jsme se nedokázali vyrovnat s minulostí, ať již to jsou nedokončené restituce či nedotažená transformace družstev nebo jen započaté pozemkové úpravy. Nepodařilo se získat potřebný společenský konsensus a proto se, kromě jiného, stalo zemědělství transformačním polštářem, jehož dopad samozřejmě pociťují farmáři a s nimi celý venkov dodnes. Jistou výhodou českých zemědělců je, že jsou orientováni na trh, i když většinou jen český, který je pak snadno ovlivnitelný monopolními přístupy a má svá, někdy velmi specifická úskalí.
Druhým principem uplatňovaným v zemích EU je princip demotivační. Snaha snížit produkci vedla k řadě různých finančních stimulů, přijatých zejména v Agendě 2000, které dávají zemědělci na vybranou. Trend směřuje pod tlakem WTO k liberalizaci. Evropa však jde svou cestou a chce si udržet evropský model zemědělství, který uchovává zemědělské ekonomické aktivity i v oblastech, kde by jinak nebyly konkurenceschopné a kde by zemědělci nebyli schopni vyrábět za světové ceny. To se může projevit jako demotivační princip. Podpory do zemědělství zde mají za hlavní cíl utlumit motivaci výrobců ke zvyšování výroby. Výchozí situace v našem zemědělství je ale právě opačná. Z různých, především finančních důvodů, jako jsou například splátky úvěrů, transformační a restituční splátky, splátky privatizovaného majetku, ale také kvůli někdy nešťastně volenému způsobu regulace trhu s agrárními komoditami, jsou zemědělské subjekty silně motivovány ke zvyšování výroby. Tuto motivaci bude velmi obtížné eliminovat.
Třetím principem je princip cenový.Cena je významná pro rozhodování sedláka. Pro některé výrobce v EU však cena nepředstavuje hlavní ekonomickou informaci, a to především díky existující struktuře podpor. Proto udržení cenové i inflační hladiny vytváří zdání stability cen, sektoru, a tím i stabilitu celého drahého systému. V ČR je cena stále nejdůležitější informací, což je důvodem k maximální možné reakci na trh. To ve své podstatě představuje vznik sezónní nadvýroby a v konečném důsledku je cestou k velké nestabilitě cen. Cenové pády a vzestupy se střídají jako den a noc a zásahy instituce, která má v popisu své činnosti toto hlídat, působí často spíše kontraproduktivně. Pro podnikatelské subjekty to navíc znamená téměř nemožnost základní ekonomické kalkulace a plánování svých dalších záměrů.
Vstupujeme do velmi složitého období. Ještě u nás není zcela dokončena transformace, nákladně se přizpůsobujeme současné CAP, která se bude v krátkém čase reformovat. Je snaha, aby současný návrh reformy byl uzavřen ještě před vstupem nových zemí. To by ale se nemělo stát. Dalším rizikem je skutečnost, že se dostaneme na společný trh najednou i s ostatními kandidátskými zeměmi. Na druhou stranu by právě toto mělo být výzvou, jak se s tak komplikovanou situací vypořádat.
Dokázali jsme z tohoto pohledu využít předvstupní období pro dostatečnou konkurenceschopnost českého zemědělství v nových podmínkách? Musím odpovědět, že ne úplně. Stále opakujeme, že řada našich podniků vyrábí s nízkou efektivitou a produktivitou práce, ale nedokázali jsme vytvořit dostatek nástrojů, jak tento stav zlepšit. Místo masivnějších podpor investic a technologií jsme peníze rozhazovali na neřízené zvyšování produkce. Zemědělská hospodářství nejsou z mnoha důvodů stabilizována a mají odlišnou strukturu od struktury v EU, často nejasné vlastnické vztahy. Náš stát nebyl tahounem za větší stabilitu hospodaření.
Další komplikací ve využívání prostředků EU v náš prospěch může být ne zcela jasná koncepce rozvoje venkova jako celku. Nebezpečí vidím především v roztříštěnosti vlivu a kompetencí různých sektorů - ministerstev zemědělství, pro místní rozvoj a životního prostředí. Již dnes venkov trpí nedostatečnou komunikací těchto úřadů.
Podmínky našeho vstupu vyjednané v Kodani vytvářejí dvourychlostní EU. Tím, že nově příchozí státy mají redukovaný příjem podpor na 25 procent stávajících členských zemí, přichází společná zemědělská politika o slovo společná. Nebude jednoduché prostředí, na kterém se potkají výrobci, z nichž budou jedni ze stoprocentní zemědělské politiky a druzí pouze z pětadvacetiprocentní. Není asi úplně správné, že ti chudí, kteří se mají přizpůsobit, mají dostat pouze čtvrtinu peněz těch bohatých, kteří jsou na prostředí dávno zvyklí. A to vše bez ohledu na fakt, že se příjem našich podnikatelů v zemědělství po vstupu jistě zvýší. Rovnoprávné konkurenční prostředí tím ale rozhodně nevzniká. Na druhou stranu si musíme uvědomit, že do Evropy celou řadu problémů přinášíme. Intervenční nákupy a vývozní dotace zatěžují v současnosti český rozpočet významnými sumami.
Jaká vidím možná rizika blížícího se vstupu a z nich plynoucí nasměrování pozornosti zodpovědných státních orgánů ve zbývajícím čase? Především je tu nejasný zdroj financí pro dorovnání plateb na vyjednanou výši. Rizikem je fatální nedostatek finančního kapitálu, především prostředků na investice. Ty jsou nezbytným předpokladem důstojné konkurenceschopnosti nejen prvovýroby, ale i zpracovatelského průmyslu. Viditelným rizikem je připravenost státních institucí, především pak obou platebních agentur, důležitý a zatím neznámý je termín jejich akreditace a následného prověření funkčnosti celého systému. Samozřejmou nutností je i připravenost vlastních příjemců dotací a jejich absorpční schopnost. Dalším rizikem je dlouhodobě neřešený problém privatizace a transformace, stejně tak jako vlastnictví půdy pro zemědělské podnikání.
Vstup do EU je bezpochyby jedinou možnou alternativou a měli bychom ho umět maximálně využít v náš prospěch. Předností bude pro naše producenty zvětšení trhu, možnost zahraničních investic, vyšší objem finančních prostředků plynoucí do resortu obecně. Nesmíme zapomenout na fakt, že chystaná reforma CAP bude směřovat k posílení jednoho ze dvou pilířů této politiky, a tím je rozvoj venkova. Struktura českého zemědělství je odlišná od struktury evropské, kde jsou farmy rodinného typu. V ČR však 712 „velkých průmyslových podniků“ dodává 76 procent produkce. Průmyslové podniky tohoto typu budou v budoucnosti předmětem snižování dotací. Jde jen o to, aby se současně se snižováním podpor do těchto podniků nesnižoval i objem prostředků jdoucích do ČR. Velká příležitost se otevírá v sektorovém operačním plánu. Záleží však na nastavení jednotlivých opatření pro naše specifické potřeby. Tam bychom měli zaměřit pozornost a více se věnovat diskusi. Některá opatření v těchto programech jsou o to zajímavější, že vyžadují dosažení dohody na venkově. Komunikace a zejména komunikace zemědělců s místní samosprávou je mnohdy na velmi špatné úrovni. To je další samostatné téma, kde se otvírají velké příležitosti. Evropská unie nemá lék na naše národní problémy. Ty si budeme muset vyřešit sami a za vlastní peníze. Nepromarněme tyto šance.
