Nejvíce diskutovanou otázkou z oblasti zemědělství před našim vstupem do Evropské unie jsou dotace. Intenzita zájmu o tuto problematiku roste právě v této době, kdy se v Bruselu projednává v rámci vstupních rozhovorů kapitola zemědělství. Protože diskuse většinou probíhají v obecné rovině, považujeme za účelné se části problematiky věnovat podrobněji.
Příspěvek se bude zabývat přímými platbami v EU, které mají vztah k výrobě obilovin, olejnin a luštěnin.
Jedním z hlavních důvodů, proč byly přímé platby zavedeny, bylo vybudování systému, který by zajistil lepší rovnováhu na trhu. Za nejlepší cestu k dosažení tohoto cíle bylo považováno přiblížení cen Evropského společenství (tehdy ještě, nyní daleko užší svazek „unie“) u některých obilovin, olejnin a luštěnin cenám na světovém trhu. Ke zmírnění vlivu tohoto zásahu bylo rozhodnuto nahradit ušlý příjem způsobený snížením intervenčních cen kompenzačními platbami pro výrobce, kteří takové plodiny sejí. Současně šlo o omezení produkčních ploch, aby těmito kompenzacemi nedocházelo k rozšiřování výroby, a tím i k dalšímu zvyšování částek dotačních prostředků.
K tomuto cíli vydala Rada Evropského společenství jako součást reformy společné zemědělské politiky nařízení č. 1765/92 z 30. června 1992 zavádějící podpůrný systém pro výrobce některých obilovin, olejnin a luštěnin, které bylo později nahrazeno nařízením Rady (Evropské unie) č. 1251/1999 ze dne 17.května 1999.
Než se začneme podrobněji těmito dokumenty zabývat, je třeba zdůraznit, jaký vliv mělo již první z citovaných nařízení na následnou cenovou úroveň. Farmářské ceny všech obilovin se podle statistických údajů například ve Spolkové republice Německo před počátkem popisované regulace pohybovaly v rozmezí 380 až 420 DEM, tj. přibližně 190 až 210 eur za 1 tunu bez DPH (rozmezí podle druhu a období). Byly to ceny tak vysoké, že tamní produkce obilí byla příliš drahá i pro vnitřní spotřebu ke krmení, takže v krmných směsích byl tento komponent zastoupen jen malým podílem a byl v nich nahrazován dováženými škrobnatými komponenty (manioka, tapioka apod.) a pokrutinami. V intervenčních skladech se obilí hromadilo a s velkými ztrátami se exportovalo. Vysoké ceny si vynutily výraznou ochranu trhu před dovozy (přetrvávající dodnes). Působením dříve uvedeného nařízení (při současném snižování intervenčních cen) došlo k výraznému snížení tržních cen, takže již v roce 1995 byly tržní ceny obilí na úrovni 230 až 250 DEM, tj. přibližně 115 až 125 eur. Současné farmářské ceny obilí v SRN se pohybují v rozmezí přibližně 100 až 120 eur za 1 tunu.
Pozitivní působení již prvního z citovaných nařízení bylo konstatováno i v nařízení druhém. S uspokojením se kvituje, že po reformě společné zemědělské politiky v roce 1992 se výrazně zlepšila tržní rovnováha. Podpůrný systém umožnil snížit intervenční cenu a pomohl udržet výrobu pod kontrolou. Zvýšená konkurenceschopnost cen umožnila použít na tuzemském trhu dostatečné množství obilovin, především ke krmení zvířat.
Proto bylo rozhodnuto, po korekcích a s přihlédnutím k rozvoji trhu a zkušenostem získaných při použití stávajícího systému, pokračovat v podpoře i nadále.
S ohledem na snížení intervenčních cen obilovin uskutečněnému v několika krocích byly zvýšeny základní sazby na 1 tunu. Pro období roku 2000 až 2006 byl požadavek na vynětí půdy z produkce snížen na 10 % (netýká se dále malých výrobců, tj. výrobců, jejichž roční produkce obilovin nepřesahuje 92 tun). Kompenzace za takto vyňatou půdu z produkce se rovná oblastním platbám pro obiloviny.
Výchozí počet hektarů, na které mohou být platby poskytnuty, tj. průměrný počet hektarů, na nichž se vyjmenované plodiny pěstovaly v letech 1989, 1990 a 1991, zůstává nezměněn. Průměrné výnosy obilovin se vypočítají samostatně po každý region za léta 1986/1987 do roku 1990/1991, při vyloučení roku s nejvyšším a roku s nejnižším hektarovým výnosem za toto období. Oblastní platby se vypočítají vynásobením základní částky za tunu průměrným výnosem obilnin. Tyto základní částky jsou:
Pro proteinové plodiny (hrách, fazol, bob):
72,5 eur/t počínaje hospodářským rokem 2000/2001
Pro obiloviny, silážní píci a půdu vyňatou z produkce:
63 eur/t počínaje hospodářským rokem 2001/2002 (dříve méně)
Pro lněné semeno (nikoliv odrůdy přadného lnu)):
63 eur/t počínaje rokem 2002/2003 (dříve více)
Pro semena olejnin:
63 eur/t počínaje hospodářským rokem 2002/2003.
To, co je zde uvedeno o nařízeních vlády, je jen výtah z velmi rozsáhlých a podrobných dokumentů. Snažíme se informovat čtenáře o základních myšlenkách a filozofii přijatých opatření. Podrobnosti jsou v dokumentech upřesněny a pochopitelně precizovány tak, aby nemohly být vyplácené prostředky zneužity a aby celé opatření co nejvíce vyhovovalo a vedlo k vytčeným cílům.
Zrekapitulujme si tedy ještě všechna opatření.
1. Zemědělci, kteří o podporu požádají, dostávají formou těchto plateb část toho, co dříve dostávali při prodeji v cenách.
2. Přiznanými platbami je zajištěna redukce produkce vyjmutím ploch orné půdy z výroby.
3. Forma plateb částečně zajišťuje úhradu za produkci v rozsahu, která byla docílena na plochách a za hektarových výnosů na přelomu 80. a 90. let minulého století. Vyšší produkce vyplývající ze zvýšených výnosů tak výrobci realizují za tržní, tedy nízké ceny, kompenzační platby se jí netýkají.
Částka 63 eur na 1 tunu při hektarovém výnosu z přelomu let 1889/1990 ve výši čtyři tuny činí přibližně 252 eur na 1 hektar. To je v našich podmínkách fantastická úhrada. Představuje v oficiálním kursu téměř přibližně 8000 Kč. Kdybychom vztáhli tuto částku na celkovou plochu plodin v České republice, kterých se platby týkají, dostali bychom se k více než 16 miliardám korun. V kupní síle má však 1 euro hodnotu asi 12 Kč, takže se prakticky redukuje v našich podmínkách na kupní sílu přibližně 3000 Kč na 1 ha. I tak je to hodně. Je však třeba si uvědomit, že je to jen jiná, částečná forma úhrady. Bez zásahů realizovanými nařízeními rady by se to objevilo v cenách a v intervenčních skladech by se nadále ještě více hromadily zásoby obilovin, které by se s daleko většími ztrátami musely likvidovat vývozem.
