Co přivodilo pád cen jatečných prasat ve druhé polovině loňského roku a jaký vývoj se dá očekávat v příštích měsících? Lze předejít obrovským cenovým výkyvům, které trh s touto komoditou doprovázejí? A jak to bude, až vstoupíme do Evropské unie? Vědí chovatelé, co na ně čeká? Na tyto otázky hledala odpovědi beseda u kulatého stolu Zemědělce.
Diskutovali předseda Svazu chovatelů prasat v Čechách a na Moravě Jaroslav Hajda, předseda Svazu zpracovatelů masa ČR Ladislav Steinhauser, místopředseda družstva Agropork Jaroslav Míl, ředitel odbytového družstva Centrum Miroslav Ušatý, ředitel obchodní společnosti Zimbo Czechia Petr Poskočil a ředitel odboru marketingu a obchodu ministerstva zemědělství Jan Pellar.
Ušatý: Současný trh s jatečnými prasaty je malinko neklidný. Očekávalo se snížení spotřeby vepřového, jako tomu bylo v jiných letech. K tomu bohudík nedošlo. Spotřeba není sice tak velká jako před Vánocemi, ale je větší než v minulých letech. To znamená, že je zájem o jatečná prasata - navíc ze strany vývozních organizací, takže jatečných zvířat je na trhu momentálně o něco málo méně, než jaká je poptávka, a tak ceny pomalu rostou. Alespoň na hranici, kterou dal SZIF jako minimální cenu pro subvencované vývozy. Myslím, že cena v brzké době dosáhne úrovně 32 až 33 korun za kg, což bude hranice, při níž se budou masokombináty schopny na trhu uchytit a bude ještě umožňovat vývozy.
Výrazný pokles v závěru loňského roku způsobila podle mého názoru pouze roztříštěnost obchodu mezi zemědělci a roztříštěnost nákupu mezi masokombináty. Na trhu není lídr ani na jedné straně, s nímž by bylo možné se domluvit. Podobná situce by se nikdy nemohla stát v Dánsku, kde je koncetrovaný systém. Cena by se tam držela na nějaké úrovni, která by byla akceptovatelná na trhu, a deset procent produkce, která tady přebývala, by si za vlastní dotaci vyváželi sami zemědělci. I my jsme museli zadotovat vývoz do pěti set prasat ze svého, aby přetlak zmizel. Ale kdyby každý zemědělec prodal oněch deset procent za cenu, za niž se mohly realizovat vývozy - to bylo kolem 25 Kč/kg - nebyl by důvod k tomu, aby cena šla pod 35 korun. Dnes jednotlivé masokombináty a naši odběratelé říkají, že oni to nebyli, kteří zatlačili cenu. My jsme to také nebyli. Bohužel se ale cena musela dostat až na hranici, při které bylo možné vyvážet, aby se tehdejší přetlak suroviny odčerpal ven.
Steinhauser: O vepřovém mase lze tvrdit, že je nejstabilnějším faktorem v zemědělství. Jeho spotřeba se dlouhodobě drží na 40 kg na osobu za rok, což je vynikající. U hovězího se spotřeba snížila, u drůbežího masa roste. Není možné očekávat, že by se u nás spotřeba vepřového zvýšila, neočekává se to ani v Evropě. Už jsme na úrovni, která je stabilní a s níž potřebujeme kalkulovat. Ale v celé Evropě i na celém světě se vyrobilo vepřového masa víc, než se snědlo. Vyrobilo se ho tolik proto, že nastala ohromná recese u hovězího masa. Problémy kolem BSE odklonily zájem spotřebitelů k drůbeži a vepřovému a samozřejmě došlo i v naší republice k výraznému nárůstu jeho ceny. Výroba vepřového se stala nesmírně atraktivní a jeho cena byla taková, že vůbec nestimulovala trh. Ona ho totiž zamrazila, protože umožnila každému, ať už to dělal dobře nebo špatně, na výrobě vepřového masa vydělat. Každý vydělal, a to je vždycky špatné. Trh musí být nastartovaný tak, aby dobří vydělávali a prosperovali a ti špatní padali. U vepřového masa však byla laťka předloni nastavena tak, že prosperovali všichni. Nedivme se, že všichni začali vyrábět. Logicky se pak loni vyrobilo více masa, než jsme snědli, ale to vyrobil celý svět. Například Brazílie začala vyrábět obrovské množství masa a sebrala Dánům japonské trhy a obsazuje trhy v Rusku. A najednou nikdo neví, co s tím masem. Proto padla cena, protože už více nesníme. Chceme-li tedy trh rozhýbat, zvedněme naši spotřebu na 50 kg a jsme bez problémů.
Pellar: Příčin, které vedly k současné situaci, je víc. Dají se rozdělit na světově všeobecné a na příčiny specifické pro český sektor. K prvně jmenovaným patří stále rostoucí globalizace obchodu včetně obchodu s vepřovým masem i pohyby měnových kurzů. Tyto všeobecné příčiny jsou tak veliké, že je naše konference na jejich zdolání prostě příliš maličká. K typicky českým příčinám chci uvést toto: Víte, jaká byla průměrná nákupní cena jatečných prasat v ČR v období od 1. července 2001 do 30. června 2002? Během tohoto „marketingového roku“ se kilogram v živém prodával za 39,31 Kč. Jak zareagoval sektor? Čtvrtletní počty narozených selat se významně zvýšily. Zatímco ve čtvrtém kvartálu roku 200l to bylo 1,37 milionu kusů, ve třetím kvartálu 2002 už 1,65 milionu. Tato čísla jasně naznačovala, že cenový propad je na spadnutí. Bylo nutno odhadnout ho co nejdříve a připravit se na něj.
Všichni si pamatujeme tzv. vepřovou válku na rozhraní let 1998 a 1999 a tehdejší katastrofální pád cen. Nadměrné dovozy vepřového z EU tenkrát způsobily zhroucení sektoru a ten se z toho vzpamatovával prakticky do nedávné doby. Co bylo tehdy příčinou cenového pádu? Od září do listopadu 1998 se importoval objem masa rovnající se 13,5 % domácí spotřeby. Dovoz v samotném listopadu představoval podíl 17 % z domácí měsíční spotřeby vepřového. V září 1998 se nakupoval kilogram v živém za 38,31 Kč a v březnu 1999 se platilo o 15 Kč méně. Stejná chyba se ale nedělá dvakrát. Bylo třeba porovnat, jak to bylo tenkrát a teď. Hrozilo totiž, že situace bude ještě horší. Loni v listopadu byl pan ministr informován o tom, že by dovoz v lednu 2003 mohl dosáhnout dokonce 21 % domácí měsíční spotřeby. Samozřejmě, že se na tomto stavu velmi podílí půlroční celní kvóta EU v rámci tzv. dvounulové varianty. Jde o objem 6500 tun. Pro nás je z více důvodů obtížnější tuto reciproční kvótu naplnit, například i proto, že podnik exportující do zemí EU musí mít příslušný vývozní cetrtifikát. A takových českých firem není moc.
Jedinou, zato zásadní změnou proti krizi 1998/1999 bylo to, že naši producenti jak prasat, tak masa, se rychle začali starat, aby ještě v závěru loňského roku vyvezli své zboží a odlehčili tak vzniklému přetlaku. V podstatě ve dvou měsících IV. kvartálu, listopadu a prosinci 2002 se tedy exportovala bez jakékoliv subvence jatečná prasata a vepřové. Celkový objem zmíněného vývozu činil 9500 tun v přepočtu na živou hmotnost. Jen pro zajímavost, kilogram prasat v živém se přitom prodával průměrně za 32,14 Kč/kg. V souvislosti s exportem v samém závěru minulého roku zdůrazňuji, že za celý loňský rok bylo vyvezeno 29 000 tun. Vývoz pokračuje i v lednu. Souhlasím s tím, že problém Evropy i dalších zemí světa se jmenuje převis nabídky nad poptávkou a my v tomto směru nejsme výjimkou. Přidejme vliv méně fungujících toků směrem na Východ, do ruského sektoru, a docházíme k jasnému závěru: kupující je v tomto případě na trhu s vepřovým pánem a dotlačí cenu tam, kam chce.
Hajda: Česká republika sice ještě není členem EU, ale mílovými kroky se ke vstupu do ní blíží. Domácí trh se už chová velmi podobně jako trh v EU, signály z unie se přenášejí k nám a výrazně se tady projevují. Mluvili jsme o situaci z přelomu let 1998 a 1999. Krize byla způsobena krachem v Rusku, insolventnost odběratelů přinutila Dány nedodávat tam prasata a obrovská produkce se tak objevila na evropském trhu. Musíme vzít v úvahu, že komodita vepřové maso není kvótována a chová se tržně. Cena prochází v jednotlivých zemích sinusoidou. Na výrobu vepřového má vliv řada faktorů, od zdravotního stavu zvířat až po ceny surovin v krmných směsích. U nás navíc došlo ke určité kompenzaci klesajících stavů skotu a nižšího odbytu hovězího. Někteří chovatelé prostě přešli na výrobu vepřového.
Hlavní příčinou poklesu cen v ČR je určitě jistá nadvýroba, která se tady objevila po roce 2001, pro chovatele ekonomicky velmi úspěšném. Ten rok byl specifický a vlastně je neopakovatelný. Více vlivů se tenkrát sečetlo ve významný efekt, a to nejen tady, ale v podstatě všude v Evropě. Boom se odrazil ve vývoji stavů zvířat. Třeba Španělsko a Francie začaly intenzivně investovat do této záležitosti. Statistiky dokladují obrovské změny, ke kterým dochází i v zemi tradičního producenta vepřového, v Dánsku. Před 20 lety jste tam nenašli podnik se stavem nad 4000 prasat, dnes je jich tam téměř 300. Zainvestované stáje, nové farmy chrlí vepřové maso při vysoké produktivitě práce. A my jsme teď součástí tohoto světa. Pan ředitel Pellar mluvil o nárůstu produkce selat. Ano, je to pravda, statistika dokazuje, že v každém měsíci druhého pololetí roku 2002 se narodilo téměř o 60 tisíc kusů víc než v každém měsíci druhého pololetí roku předcházejícího.
Trh má určitou schopnost nabídku vepřového využít. Průměrná roční spotřeba vepřového každého obyvatele ČR klesla od roku 1989 o 9,5 kg až na 41 kilogramů. Já bych polemizoval s názorem, že už dál neporoste. Když pro to něco společně jako producenti a zpracovatelé uděláme, proč by se tak nemohlo stát? Jde o otázku nabídky a reklamy tohoto zboží, bez ní se v dnešní zkomercializované době neobejdeme. Věřím, že určitý prostor v tomto směru máme. Nepředpokládám spotřebu 50 kg, ale je reálných třeba 47 kg, což je průměrná spotřeba v Polsku. Chov prasat v ČR se dostal na určitou úroveň, má potřebné kapacity, disponuje moderními provozy a technologickým vybavením. Jsme schopni mít provozy schopné konkurovat srovnatelným farmám v Dánsku, Francii či severním Německu. S těmi se musíme srovnávat, nikoliv s Rakouskem nebo Bavorskem.
Míl: Když si vezmeme dovozy dva roky zpět, tuny vepřového z EU sem byly navezeny velice rychle. Na to, že se bude dovážet, si musíme zvyknout a myslím, že jsme si již zvykli. Dovozy za poslední tři roky včetně letošních lednových 14 dnů v podstatě nemají výrazný vliv na vývoj ceny. Bohužel v minulých letech se stalo, že cena jatečných prasat u nás byla možná jako u jediné komodity v zemědělství vysoce motivační – ve srovnání s jinými komoditami měla předtím 2,5letý vývoj dobrý. Čili nemůžeme se zemědělci vůbec divit, že se do prasat pustil.
Avšak očekával jsem od zákona o registraci zvířat, že si budu moci na nějakém serveru najít statistiku, kde zjistím, kolik zvířat a v jaké kategorii je, a budu moci dělat strategické plány. To ale bohužel k dispozici není, což je jedna ze základních chyb a nedůslednost ministerstva zemědělství při naplňování zákona o registraci zvířat. Už jsem na to MZe upozorňoval a na únorové komoditní radě bych rád slyšel, jaké kroky ministerstvo udělá pro to, aby registrace zvířat měla z 95 % pravdivou vypovídací schopnost.
K nynějším subvencovaným vývozům chci říci, že přišly pozdě. Stavy prasnic se dynamizovaly už v loňském druhém čtvrtletí. I z nepřesných čísel se dal odhadnout vývoj dopředu. Bohužel ale v období, kdy lidé nejvíce nakupují, jsme prasata prodávali špatně a v tradičně slabých měsících leden a únor, ať je prase drahé nebo levné, jeho odbyt je na jiné úrovni. Samozřejmě, že dotované vývozy pomáhají k lepší ceně, ale mám obavu z toho, jak se to už jednou stalo, když stát podpořil export se značným zpožděním, aby současné vývozy nevyhnaly cenu na českém trhu tak vysoko, že ti, kteří by prasata neměli nikdy dělat, protože pro ně není ani 36 korun vysoká cena, se k chovu zase nevrátili.
Poskočil: Nestačím se divit důvodům, které tu zástupci z různých segmentů trhu vepřového masa uvádějí. Příčina je z pohledu zcela nezávislého obchodníka relativně jednoduchá: Lidi dělají přesně to, co po nich trh a tržní hospodářství chce a orientují se tam, kde je možné vydělávat peníze. Jestliže výroba vepřového masa slibuje obrovskou rentabilitu ve výši 30 % a v bance vám za vaše peníze dají pětiprocentní úrok, možná ještě méně, tak každý, kdo má minimální možnost, investuje do výkrmu prasat, na který zase nepotřebuje tolik technologií a znalostí. Můžeme tady mluvit o vývozu, dovozu, kvótách, clech, tarifech, aby stát zřídil informační systém, aby se stát postaral a vyvezl… Všechno je ale o tom, že ten, kdo vyrobí, musí najít někoho, kdo od něj produkci koupí. Hlavní je, že dva se domluví, jaké parametry má mít výrobek z hlediska kvality a jakou cenu je odběratel schopen zaplatit. U vývozu to znamená, že já, chovatel musím najít pro vykrmené prase někoho, kdo ho doveze do Ruska, Koreje, Japonska – ale jaký já mám vliv na to, že řetězec prasete skončí někde v Asii? Prakticky žádný. Čili pak se odvoláváme na někoho, kdo k tomu má přístup a znovu je to o jednom: vývozy budou dělat firmy tehdy, když se jim to vyplatí. Jestliže stát vyhlásí subvence na vývoz a firmám se vyplatí vyvážet, tak budou vyvážet a lehce dojde k tomu, co pan Míl vidí jako nebezpečí. Vývozcům je jedno, co bude na tuzemském trhu, oni jsou živí z vývozu.
V období krize 1998 - 99 zaznělo na jednání zemědělců ve Větrném Jeníkově od firmy Agropork: my jsme prodělali, protože jsme dali prasata do Martinova, tam a tam, a trh nám musí náš prodělek zaplatit. Tento prodělek ale udělali konkrétní lidé s konkrétní zodpovědností. Snahou Agroporku – vlajkové lodi a všech, kteří se s ní vezou v závěsu - pak šly ceny na 40, 42 korun a vždy se jen řeklo, že Agropork požaduje… My jsme už tenkrát našim dodavatelům - a mluvili jsme také se zemědělci - vysvětlovali, že vystoupí-li cena nad 40 korun, stane se toto odvětví lukrativní pro každého, kdo má alespoň stodolu, trochu slámy a někde obilí. A nezabrání tomu žádný státní zásah, žádné cla, tarify. Zabránily by tomu kvóty, ale to bychom museli kvótovat úplně všechno, navíc kvóta zabrání těm dobrým, aby se rozvíjeli, a umožní špatným, aby přežívali. Jestliže cena vyrostla, kam vyrostla, zákonitě musí vzniknout nadvýroba, která se musí projevit v ceně. Tento cyklus se může za rok dva zopakovat znovu, pokud ti, kdo produkují jatečná prasata a určují jejich cenu, přilákají do svého odvětví další zájemce. Cena poroste, aby následně spadla dolů. Že to tak dělá celá Evropa? Není se čemu divit - všichni lidé na celém světě chtějí vydělávat peníze. Jestliže se mi to vyplatí, budu to dělat a těžko mi v tom může někdo bránit. Když se mi to vyplatí jen při velkých investicích, velké specializaci a know-how, budou to dělat jen někteří. A protože jich po přirozené selekci zůstane omezený počet, bude cena úplně jiná, než když tuto činnost dělá s prominutím kdekdo.
Red.: Souhlasíte s tvrzením ministra zemědělství, že se cena dá ovlivnit silným postavením výrobců na trhu?
Poskočil: My jsme se už v roce 1998 snažili přesvědčit zemědělce, aby s námi uzavírali dlouhodobé smlouvy o množství včetně cenových hranic. Byli jsme tenkrát ochotni se zavázat k cenovým plněním. Globální trh je dnes tak rozvinutý a je tolik finančních a mimofinančních nástrojů, že můžete různé věci na finančních trzích ošetřit tak, že se rizika minimalizují. My se pohybujeme ve sféře obchodu a tyto věci známe. Tenkrát však neměl nikdo chuť ke smlouvám, protože cena pomalu stoupala a vytvářel se dojem, že poroste donekonečna. Ustavovat organizace, které budou z pozice síly tlačit na trh, je podle mě velice zavádějící. Trh s vepřovým i spoustou dalších komodit se nesmírně zrychluje a globalizuje a nikomu nepomůže, že v rámci ČR bude nějaká silná organizace dupat a tlouci do stolu „já chci tuto cenu“, když pro to nebude ekonomický důvod. A pro růst na 40 a víc korun nebyl, protože v té době nerostly ceny krmiv, energií. Jediné, proč rostla cena, byl argument: my jsme to chtěli, abychom si uhradili ztrátu z minulých let.
Míl: Co říkal pan Poskočil, je bohužel pravda. Nejsem tu obhájcem Agroporku, ten má své chyby, protože je v prenatálním, možná natálním stavu, neboť vše se nějak vyvíjí. Na obranu Agroporku musím říci, že v době, kdy cena dynamizovala, on neprodával za nejvyšší cenu, stejně jako družstvo Centrum. Neprodávali jsme ale ani za nejhorší ceny.
Poskočil: O kolik levněji jste prodávali?
Míl: O dvě koruny.
Poskočil: Je pak už jedno, prodáváte-li za 47 nebo 48 korun, protože cena nad 40 korun nastartuje expanzi výroby.
Míl: Pokud byste měl pravdu, tak by se tehdy dala situace zregulovat dovozy, jenže to také nešlo. Kdyby maso v Dánsku, Belgii, Francii bylo levnější než u nás, tak by se dovezlo, ale vývoj cen v EU byl velice podobný.
Ušatý: V roce 1998, kdy se cena prasat dostala dolů, byla to reakce na evropský trh. Od té doby až do loňského podzimu cena v ČR kopírovala evropský trh s určitým zpožděním. Ale bohužel ten náš obecný zemědělský trh to nedělal. Tedy cena prasat byla kopií evropského trhu, ale na naše poměry byla něco víc. My si musíme zvyknout na záležitosti evropského trhu, a to si chovatelé uvědomují - možná víc, než si leckdo myslí. My tady cenu v podstatě neovlivníme, ani když budou intervenční vývozy. Cena bude daná obecně. U nás byla anomálie ceny loni na podzim, která byla vyvolaná reakcí prvovýrobců a vystartováním stavů. Ale ceny v roce 2001 byly reakcí na to, jaký tady byl stav v období 1998/99. Jestliže tyto stavy spadly dolů, byl to významný faktor, který ovlivnil, že cena šla po dvou letech nahoru. Zároveň mohu říci, že od loňského září dochází k přetlaku vyřazovaných prasnic na trhu, o deset až patnáct procent nad aktuální spotřebu masokombinátů. To znamená, že křivka stavu prasnic zase klesá. Jsou to ty prasnice, které zůstaly ve výkrmu, v chovech. Stav se bude tak půl roku stabilizovat a pak by měl být normální.
Ještě k průměrné ceně. Když vezmeme roky 2001 a 2002, kdy existovaly nějaké abnormality směrem nahoru i dolů, tak průměrná cena byla někde kolem 37 korun. Za období od roku 2000 byla na úrovni 35,50 až 36 korun, ale průměr od roku 1998 se dostává už na 33 korun.
Míl: U ceny je zásadní nectění podepsaných smluv. Některý masokombinát či porážka má 95 procent nasmlouvané potřeby, někdo má 70, ale klidně během půl roku vám desetkrát řeknou, že prasata od vás za tuto cenu nechtějí, že si je mohou koupit levněji jinde. Kupují se nenasmlouvaná zvířata, s nimiž se nepočítalo v době, kdy chovatel uzavíral smlouvy a dělal si nějaké plány. Tlak na to, aby cena byla rozumná, ať už pro producenta obilí, prasat, zpracovatele i spotřebitele, má naprostou logiku. Pokud ale bude někdo dělat výrobu „od boku“ s tím, že to nějak dopadne, ono to nějak dopadne, bude mít takové chování naprosto destruktivní vliv na tržní ceny.
Poskočil: Jestliže mluvíme o vepřovém, mluvíme o mase, které končí na pultě obchodů pro českého zákazníka. Vztahy fungují na jednoduchém principu: Jestliže já jako dodavatel nějakého obchodu plním standardně své závazky a přistupuji ke svému partnerovi seriózně, tak spolu děláme dlouhodobý obchod. Když ale dodavatel přijde, že jeho dodavatel chce vyšší cenu, a tím pádem on také, tak z tohoto obchodního vztahu velice rychle vypadne ven. A masokombinát si může nasmlouvat x tun odběru, ale nenajde partnera, který by mu následně v takové situaci, jaká dnes na trhu je, garantoval nějaké způsoby další spolupráce. Cílem většiny velkých obchodních firem je z vloženého kapitálu vydělávat. Obchodníci mezi sebou svádějí nelítostný boj o trh a i kdyby se všichni ve výrobkové vertikále před nimi sjednotili, tak by to dopadlo dobře jen v jediném případě – kdyby vznikla nějaká organizace jako OSN výrobců vepřového masa. Pak by trh porazili a na celém světě byla jedna cena. Realita je ale naprosto opačná. Jestli si výrobce vepřového nevybuduje pozici se zpracovatelem a následně obchodníkem, nemáte šanci cokoliv změnit. Když se tři ve vertikále domluví, tak mají šanci.
Steinhauser: Musím souhlasit se vším, co pan Poskočil říká, protože takový trh je. Jako spotřebitelé chceme nejnižší cenu od obchodníků a obchodnici chtějí co nejnižší cenu od nás zpracovatelů a my zase chceme co nejlepší ceny od prvovýrobců. Abychom se ale bavili o číslech, která jsou kompatibilní s EU. Zemědělci u nás často mluví o tom, že produkují prasata a nikoli vepřové maso. V tom je rozpor. Já tvrdím, že produkují vepřové maso, vždyť nám dokonce vepřové v půlkách prodávají. Navenek ovšem všechno přepočítáváme na živá prasata. Začněme už obchodovat s komoditou, která tady je, a tou jsou vepřové půlky, nebo jatečně upravená těla či v EU tzv. mrtvá váha. To je totiž strašný rozdíl kolem 25 procent.
Dovozy nedělají problémy, pokud se naše cena nedostane do takového rozpětí, že se obchodníkům dovoz vyplatí. Ale tak to bude vždycky. Proč ale u nás cena spadla? Loni 15. července jsme měli úplně stejnou nákupní cenu prasat jako v Dánsku a nikomu se tedy nevyplatilo dovážet. Mírně se obchodovalo jen s tím, co jako zpracovatelé potřebujeme, tedy dováželi jsme boky a výrobní maso. Němci zase potřebují kýtu a svíčkové. Takže co se vyveze a přiveze, je vlastně stejné, až na takové situace, jaká třeba vznikla loni. Z Dánska bylo 100 kg vepřového za 110 eur, zatímco v ČR totéž množství stálo 165 eur, tj. rozdíl celých 55 eur. Obě ceny se srovnaly teprve koncem listopadu, po cenovém poklesu u nás, a cena se sešla na 120 eurech.
Red.: Lze obrovským výkyvům cen zabránit?
Steinhauser: Jaká je zemědělská politika této země? Poslední, o které jsem slyšel, byla za minulého režimu a zněla: Soběstačnost ve výrobě potravin. Tedy co jsme vyrobili, jsme také spotřebovali. Najednou se ale otevřel trh, já jsem však neslyšel od žádného ministra, jaká je zemědělská politika této země. Například v Dánsku ji znám – tam vláda jednoznačně říká: Vyrábějte, vyrábějte levně a když budete potřebovat, stát vám ještě pomůže dotacemi a budete vyvážet. V ČR se neřeklo, jestli budeme tuto komoditu vyrábět pro deset milionů lidí anebo máme vyrábět víc a vyvážet. V takovém případě ovšem musí stát pomoci.
Míl: Každé jednání mezi jednotlivými zpracovateli a chovateli, či Agroporkem a Svazem zpracovatelů masa ohledně ceny, ať to bylo v jakémkoliv období – srpen či prosinec, vždy víceméně končilo shodou, že na českém trhu skutečně nejsou podmínky na to, abychom nastavili spodní a horní mantinel ceny, protože není vůle to podepsat.
Poskočil: Z naší strany ale je.
Míl: Já hovořím za chovatele, ten není přímým obchodníkem.
Poskočil: My chceme s chovateli uzavřít smlouvy, už tři roky se o to snažíme, inzerujeme, měli jsme inzerát v týdeníku Zemědělec. Chceme mít konkrétního zemědělce, jeho prasata, naši cenu a udělat obchod. Vy jste výrobce, já chci vaše zboží a když se domluvíme my dva, pak nepotřebujeme stát, odbytová družstva. Nebo se s námi nechce nikdo domluvit, zatím jsme se k tomu nikdy nedostali, a potvrzují to i naši dodavatelé – zpracovatelé, že ze strany prvovýrobců není o dlouhodobé smlouvy zájem. Zaznělo tu, že je nouze o informace. Jsou jich mraky, jen si člověk musí najít ty, co chce. V Německu, Dánsku, Nizozemsku či Francii, všude mají jednotliví obchodníci se svými dodavateli ze zemědělství dlouhodobé smlouvy postavené na jasně definované množství a ceny. V ČR měla svého času jistý model Delvita u hovězího. To zkolabovalo, protože u nás je spíš snaha přetáhnout toho druhého přes stůl.
Hajda: Nabídka prodávat prasata za 35 Kč v živém, kterou inzerovala v týdeníku Zemědělec firma Zimbo Czechia, se rovná prodeji každého kilogramu v mase za 43,05 Kč. A já se musím zeptat: jak jsem zpeněžoval v posledních letech? Podle průměru posledních pěti let bych na každém kile tratil 1,70 Kč a podle průměru posledních tří let 1,40 Kč. Kdybych uvažoval s německými cenami v letech 1995 až 2001, pak bych ztrácel po podpisu smlouvy s firmou Zimbo Czechia až 2,40 Kč... Takže tady se hraje na to, že se počítá se snížením nákupních cen v budoucím období.
Poskočil: Pan Hajda nemá pravdu, protože smlouvu neviděl. Předkládáme ji jen při osobním jednání.
Hajda: Můj názor k výkyvům cen. Pokud předpokládám, že se komodita vepřové maso nadále bude obchodovat v EU stylem jako dosud, čili bez kvotace, zůstanou pohyby cen prasat pravidelné. Producent v Dánsku, Nizozemsku či jinde uvažuje vždy s určitým hospodářským obdobím například čtyř let a počítá s tím, že jeden rok podnikání skončí vynikajícím ekonomickým výsledkem, dva roky budou průměrné a jeden ztrátový. A my už s tím počítáme také.
Míl: Při systému, jaký je teď, výkyvy budou. Příští období bude znamenat výraznou selekci mezi chovateli, protože řada z nich neustojí předcházející propad cen. Když se mě zeptáte jako chovatele, jak jsem prodal prasata za posledních pět let, lhal bych, kdybych neřekl, že dobře. Nemohu ale souhlasit s kolegou Hajdou: pokud by model, jaký firma Zimbo nabízí, měl širší uplatnění a na trhu by se takto umístilo kolem 25 procent jatečných zvířat, cena bude vyprofilovaná tak, jak má být. A vůbec by mě nezatěžovalo, jestli ztrácím 1,40 koruny. Pokud bych ale při standardních nákladech neměl přiměřenou míru rentability, jednal bych o tom s obchodníkem.
Steihauser: My jako zpracovatelé neprodukujeme, nestanovíme cenu. My nakupujeme za cenu, která je tržní v ČR. A jestliže sami producenti dnes říkají, že výkyvy budou, tak s tím budeme muset počítat. Samozřejmě budeme vždycky nakupovat za ceny, které budou pro nás příznivější. Zkrátka budeme se chovat tržně. Osobně ale věřím, že je možné v ČR stabilizovat cenu, aby nedocházelo k excesům. Nejde však o stabilní, neměnnou cenu, ale je třeba, aby křivka cenového vývoje byla co nejplošší.
Ušatý: Křivka výkyvů cen se v příštím období určitě zploští. Výkyvy nebudou tak extrémní, protože teď nedojde k tak extrémnímu propadu ani nárůstu prasnic.
Pellar: „Vlnění“ cen prasat a vepřového bylo, je a bude. Skoky cen budou - toto konstatování vyplývá i z toho, že v EU sice existuje společná tržní organizace v této komoditě, ale neovládá ji nijak přísně, direktivně. Reaguje teprve až když se v komoditě něco děje, je nějaký malér. Používá nástroje ke zklidnění něčeho, co už nastalo. Například se užívá povolení k zahájení nákupu na soukromé skladování. Evropská komise vydává v případě potřeby vývozní subvence a licence na ně, dává licence dovozní. Ale to je všechno. K situaci tady: Sektor bude podle mého názoru mít problémy ještě v první polovině tohoto roku, než se ceny dostanou na rozumnou úroveň. Rozumná hranice ceny znamená „sejití se“ cen akceptovaných prvovýrobcem i zpracovatelem. Nemusím dodávat, že nad nimi ovšem ještě visí jeden skutečně „těžký poklop“, a tím je obchodník, odběratel zpravovatelových výrobků. A naopak považuji za nutné dodat: přibližování se k rozumné ceně zatím ovlivňují selata narozená v druhé polovině loňského roku a dozrávající postupně v jatečná zvířata.
Jak vidím vývoj sektoru po vstupu do EU? Domnívám se, že se producenti prasat dostanou určitě do tlaku, a to především ze strany chovatelsky nejvyspělejších členů současné evropské patnáctky. Tradice a vyspělost českého chovu prasat by se naopak měla lehčeji vyrovnat s konkurencí nových členských zemí, vstupujících do EU společně s námi. Nelze rozhodně očekávat, že vstup do EU ustojí všichni domácí producenti. Jde ale o to, aby český chovatelský sektor fungoval do té míry, že domácí zpracovatelské podniky, které investovaly velké peníze ke splnění požadavků na dosažení všech hygienických a dalších standardů, budou nadále porážet a zpracovávat v České republice zvířata narozená a odchovaná tamtéž. To je v zájmu obou stran.
Poskočil: Pan Pellar mluví o tom, že výrobce vepřového si najde rozumnou cenu se svým zpracovatelem. Ale o tom to přece vůbec není. Zemědělec bude soupeřit se zemědělcem z Dánska, Španělska, Francie, Německa, Polska, Slovenska, Maďarska a k nákupčímu přijdou velké nadnárodní obchodní společnosti a nabídnou mu svůj produkt – maso či uzenářský výrobek. Zda se bude v síti XY prodávat uzenina taková nebo maková, je mu úplně jedno. On je zaměstnanec a musí vydělávat investorům peníze. Za tradici, jakou je třeba uherák, parmská šunka, možná i pražská šunka, zákazník zaplatí, ale za zbylých 99 procent nezaplatí nikdo víc jen proto, že je zboží z Česka. To je potřeba si uvědomit. Pořád se tu mluví o západní straně, ale co Polsko, Maďarsko, Slovensko? My v Maďarsku podnikáme, tak víme, jaká je tam situace kvalitativně s vepřovým masem, se zatříděností a zmasilostí. O tom se českým producentům prasat může jenom zdát. Maďaři velice úspěšně vyvážejí šunky do Španělska, kde se z nich dělají sušené šunky, které na západoevropském trhu velice úspěšně konkurují parmské šunce. Globalizace nikoho nemine a nedělejte si iluze, že české prase bude nějaký extra produkt, pokud nebude splňovat jasné parametry konkurenceschopnosti mezi všemi, kteří v oboru podnikají.
U nás se dnes produkuje asi 4,5 milionu prasat. Dánsko je v roce 2002 až 2005 rozhodnuto navýšit svou produkci o tři miliony kusů prasat. Běžně tam farmáři přecházejí od mléka k prasatům, protože rentabilita a výnosnost kapitálu u vepřového je mnohem zajímavější než v mléce. Dánsko svým farmářům říká, vyrábějte vepřové, dělejte ho lacinější a když budete potřebovat, my vám na to přispějeme. Jestliže jeho ekonomika vytváří takový hrubý domácí produkt, že může přispívat, proč ne? Situace v ČR je známá, tak je otázka, do jaké míry bude moci stát přispívat na produkty českého zemědělství, aby se vyvážely někam jinam.
Steinhauser: Čeho bychom se báli v Evropské unii? Dobří se vůbec nemusí bát, špatní zkrátka skončí. Ale naše zemědělství? Já jsem se přiznal, že mám farmu a celoročně jí platím 35 Kč/kg, mně ta cena stačí. V okolí naše farma konkuruje jiným farmám. Co se stane s těmi, které padnou a nebude jim stačit cena 35 korun? Nestane se nic. Já je převezmu a jenom tam udělám pořádek. Lidé, budovy a vše ostatní tam zůstane. Když jsem přebíral farmu, zjistil jsem, že všechno bylo postaveno jenom na nepořádku.
Když se bavím o budoucím vývoji říkám: Čeho se bojíte? Máme dnes výborně vybavené velkochovy, lidi, kteří tomu rozumějí, máme chovný materiál a k tomu všechno ostatní levnější, než má EU. Proč by se měla zdražovat prasata, jenom kvůli nepořádku? A co se týká jatek. V okamžiku, když mi prvovýrobce nedodá prasata ve stejné kvalitě jako z Německa nebo Dánska a za stejnou cenu, automaticky si potřebné maso koupím venku a dovezu. Takže v EU padnou špatní a zůstanou dobří.
Míl: S tím se můžu ztotožnit. U nás je spousta chovů naprosto srovnatelných s kterýmkoliv chovem v Dánsku, Francii či Německu. Můj názor je stejný jako pana Steinhausera – pokud farma bude krachovat a bude zajímavá, tak si ji vezmu a pokud ne, tak jí ještě pomůžu, aby rychleji skončila. Po našem vstupu do unie možná nehrozí ani tak dovoz masa z evropské patnáctky, jako je pro mě nečitelné Polsko a Maďarsko. Ale myslím, že jestli chovatel prasat bude vystaven nějakým nepříjemnostem, tak to bude přímá dotace na hektar půdy a většina těchto podniků je bez držby půdy. Proto když budu mluvit za svou firmu, za dva roky jsem nakoupil 800 hektarů, letos dalších 800, abych si mohl o dotaci rozhodovat sám a nemusel se dohadovat s tím, kdo mně bude dodávat obilí.
Steinhauser: Chci panu Mílovi pogratulovat, protože vy jste už v EU. Reagoval jste totiž už jako člen unie, který se bojí těch, kteří tam hodlají přistoupit. Vy se nebojíte starých členských zemí a jste jim dokonce schopen konkurovat, ale najednou máte obavy z Polska.
Ušatý: Bavili jsme se o tom, že chybí zemědělská politika státu. Mně ale trochu chybí objednávka od zpracovatelů a obchodníků, jak by prase mělo vypadat. Já jsem takovou objednávku napříč celou vertikálou této komodity nezaregistroval.
Míl: Řezníci definovali, jak by mělo prase vypadat. Jedním parametrem je určitě maska. Když prase dostanu na 104 až 105 % realizace, je to pro chovatele jen dobře. Odstartováno to bylo slušně, rok 2001 toto zpeněžování pošlapal. Platilo se téměř 49 korun za prase, které mělo i 46 % svaloviny, mnoho tuku a bylo vhodné jen pro výrobu.
Steinhauser: Jestliže existuje v ČR jednotná cenová maska nákupu jatečných prasat, kterou schválily i chovatelské svazy, tak objednávka byla již dána. My jsme jasně řekli, jak chceme, aby vypadalo prase. Dál se nedostaneme, je hloupost, aby bylo popsáno, jakou má mít kýtu. To už říká cenová maska úplně přesně.
Hajda: Prioritní je změna myšlení českých chovatelů, kteří dodávají surovinu pro zpracovatelský průmysl. Jejich úkolem je vyrobit surovinu požadované kvality za náklady srovnatelné s náklady jeho konkurentů. Tato skutečnost bude pro mnohé znamenat zamyslet se naprosto vážně nad svou budoucností s tužkou v ruce, rozhodnout se pro další postup, s přesnými čísly a jednoznačnými důvody pro pokračování v podnikatelské činnosti. Spousta chovatelů dosud vůbec neví, do čeho jde, ani co se po nich bude požadovat. Bohužel musím také konstatovat, že skutečně neznáme přesnou statistiku a základní nepořádek vychází právě od chovatelů. Do centrální evidence se přihlásilo na 7000 hospodářství, hlášení ale pravidelně zasílá jen 4000 z nich. Evidováno je 200 tisíc prasnic a my přitom víme, že jich máme o 100 tisíc víc. Jak potom lze dělat nějaká zásadní rozhodnutí?
Poskočil: Je potřeba si uvědomit, že polovina výroby vepřového končí v uzenářských výrobcích a vyrobit český párek ve Štrasburku není vůbec problém.
Míl: A štrasburský v Česku také ne. Byl jsem předloni ve Španělsku u firmy, která kontrolovala 215 tisíc prasnic. Bavili jsme se také o tom, že není tak dlouho, kdy francouzští farmáři vyházeli půlky telat, čtvrtky hovězího, vypustili tanky vína – proč se to teď neděje? Vysvětlují to takto: každý obchodník si musí koupit čtvrtletní kvótu s půlročním předstihem. Platí za to kauci a když obchody nezrealizuje, kauce propadá. Upravili si tím vztahy na trhu.
