Dosavadní podpora investic ze strany českého ministerstva zemědělství vedla k nadměrnému prodražení investic a tedy k nehospodárnému vynakládání veřejných prostředků. Uvedl to předseda Svazu marginálních oblastí Milan Boleslav. „Pro zemědělskou farmu musí být rozhodující rentabilní provoz. Dobře fungující zemědělská farma zvládne investice vlastními silami efektivněji, to znamená s nižšími finančními i administrativními náklady. Investice, zejména ty dotované, jsou lákavé, ale nemohou mít přednost před běžným provozem,“ shodují se členové Svazu marginálních oblastí ve svém stanovisku.
Například podle oficiálního sdělení viceprezidenta Agrární komory na půdě ministerstva zemědělství požaduje český dodavatel za vybudování chlévu pro 600 krav 100 milionů korun, což představuje vydání 167 tisíc korun na jedno ustájovací místo. To je několikanásobek běžných nákladů v Evropě či v USA, vyčíslil Boleslav.
Podle irské Asociace zemědělských staveb činí náklady na výstavbu středně velké stáje pro dojné krávy 54 tisíc korun na jedno ustájovací místo včetně dojicího zařízení a jímky. Tyto náklady klesly o víc než čtvrtinu poté, co bylo v Irsku ukončeno dotování investic státem. Systém dotací investic v Irsku fungoval v letech 2006 až 2008 a byl zaveden za účelem splnění požadavků EU. Opuštěn byl kvůli všeobecné nespokojenosti s prodražováním investic, náročností kontrol, zdržení na nejrůznějších stupních realizace a podobně.
Názorem renomovaných ekonomů, například Pavla Kohouta, který působil v ekonomických týmech napříč politickým spektrem, je, že dotování investic zhoršuje konkurenceschopnost, zvedá cenovou hladinu a vytváří umělou konjunkturu.
U dotovaných investic velmi často nerozhoduje ekonomičnost, ale rozdělení výdajů na uznatelné a neuznatelné, kdy farmář často postaví dražší, ale dotovanou stavbu, protože levnější by nebyla tak výhodně dotovaná. Popřípadě jsou investovány projekty, které jsou za dobu životnosti celkově dražší provozně i investičně, a to jenom proto, že mají větší část výdajů zahrnutou v rámci investice a tedy dotovanou.
Jak dále řekl Boleslav, rozhodujícím kritériem musí být dlouhodobá výdělečnost investice a nikoliv fakt, zda je daná investice dotovaná nebo ne. Takové případy pak často vedou k nestandardnímu jednání, na které doplácí jak veřejné rozpočty, tak i zemědělské podniky samotné. V roce 2012 investovaly zemědělské podniky přes 33 miliard korun. Drtivou většinu těchto prostředků bez státní dotace. Uvedené dokládá, že stabilizované zemědělství je schopné investovat ziskové projekty z vlastních zdrojů.
Dotované projekty vytvářejí podle předsedy svazu prostor pro umělé navyšování ceny i z toho důvodu, že jsou spojeny s byrokratickou zátěží ve formě nejrůznějších žádostí, výběrových řízení, externě vytvářených projektů i tam, kde by žádný projekt zhotovován nebyl. Část nákladů na projekt žádosti o dotace sice hradí stát, ale to je opět neproduktivním vynaložením prostředků, obdobně jako nutné několikanásobné následné kontroly projektů.
Dotované investice v konečném důsledku snižují konkurenceschopnost i z důvodu omezujících podmínek, které se k nim váží. Farmář například nesmí pět let provozovat v daném objektu žádnou jinou výrobu a nemůže tudíž reagovat na měnící se situaci na trhu. Jedná se o takzvanou „dobu vázanosti projektu“.
Důraz na dotování investic namísto provozní efektivnosti plodí podle Boleslava často projekty, které jsou následně provozovány se ztrátou, popřípadě jsou likvidovány po skončení minimální doby vázanosti. Samotný pozitivní efekt z dotování investic se vytrácí, popřípadě nekončí u zemědělců, ale u dodavatelských firem. Investovány s dotací jsou často akce, které by jinak realizovány nebyly. „Ministerstvo zemědělství tak často vytváří dotovanou konkurenci již fungujícím projektům, a v tom horším případě na trhu zůstává dotovaný subjekt, když původní a bez dotací fungující projekt je z trhu vytlačen,“ míní Boleslav.
Svaz marginálních oblastí požaduje, uvedl Boleslav, ukončení dotování investic soukromých statků z rozpočtu Programu rozvoje venkova, který je určen na financování veřejných statků. „Jestliže stát nemá dostatek prostředků na zajištění čisté pitné vody a dalších veřejných statků prostřednictvím agroenvironmentálních opatření kompenzujících ztrátové hospodaření na travních porostech, pak nemůže rozdávat dárečky na soukromé statky,“ míní předseda svazu.
