Stát či zákazník? (komentář)

Trvalá snaha našich potravinářů přesvědčit obchodníky, aby prodávali domácí výrobky místo těch méně kvalitních ze zahraničí, se zatím, bohužel, míjí účinkem. Naopak, za posledních dvanáct let například dovoz tolik kritizovaných polských potravin do České republiky vzrostl více než čtyřnásobně a jen za loňský rok jeho hodnota přesáhla rekordních dvacet miliard korun. Není se tedy co divit rozhořčeným domácím producentům, že chtějí za české potraviny lobovat u politiků a tuto situaci zvrátit. Stejně tak je ale pochopitelná orientace obchodníků, kterým odbyt levného zboží roste, a nevidí tedy jediný důvod, proč by měli jeho nabídku omezovat.

Stát tyto vztahy v zásadě neřeší a jeho aktivita na podporu domácích potravin je vzhledem k obratu, jaký představují, pouze symbolická. I přesto, že současný premiér krátce po svém nástupu do funkce prohlásil, že není žádný důvod, proč by Česká republika neměla velmi vehementně a velmi zřetelně podporovat domácí výrobky a že stát by se neměl bát podporovat produkty od místních výrobců, jak to činí ve všech vyspělých potravinářských zemích. Slova však k politikům patří tak jako kravata a stejně jako ona se často mění. Podstatné jsou činy a ty chybějí. Pokud je totiž skutečně pravda, že například export českých potravin na trhy západní Evropy znemožňují netarifní překážky, normy, vyhlášky či veterinární opatření, nebo že některé evropské země skrytě dotují export svých potravin, pak už měl náš stát dávno podobná netarifní opatření i skrytou podporu exportu zavést, nebo aspoň jejich zavedení nebránit. Pokud jsou však tím rozhodujícím faktorem přítomnosti laciných zahraničních potravin na tuzemském trhu opravdu spotřebitelé, kterým na jejich kvalitě ani původu nezáleží, pak žádná administrativní opatření nepomohou. A stejně jako s jinými negativními rysy naší národní povahy se s tím zřejmě budeme muset alespoň pro nejbližší budoucnost smířit.