Názor odborníka je tentokrát zaměřen na nové virové onemocnění přežvýkavců.
Prof. MVDr. Dagmar Zendulková, CSc. je pedagogem Ústavu infekčních chorob a mikrobiologie Veterinární a farmaceutické univerzity Brno. Ve své vědecko-výzkumné činnosti se dlouhodobě zaměřuje na studium etiologie, diagnostiky a prevence bakteriálních a virových infekcí hospodářských a volně žijících zvířat, především přežvýkavců. Předmětem jejího zájmu jsou mykoplazmové infekce skotu a malých přežvýkavců a v posledních letech arbovirové infekce (zejména bluetongue a Schmallenberg virus) a Q horečka.
V listopadu 2011 byl v Německu u skotu zjištěn nový virus, který byl podle místa svého prvního výskytu poblíž města Schmallenberg i stejně pojmenován. Během několika měsíců byla infekce prokázána v dalších zemích západní Evropy, kde postihovala nejen skot, ale i ovce a kozy. Na podzim loňského roku přibylo na seznamu zemí s jejím výskytem Polsko, Rakousko a v prosinci 2012 se připojila Česká republika. Schmallenberg virus (SBV) patří do čeledi Bunyaviridae, rodu Orthobunyavirus a séroskupiny Simbu. Je úzce příbuzný virům Akabane, Aino a Shamonda, jejichž přirozenou domovinou je Asie, Afrika a Oceánie. Jakým způsobem byl virus zavlečen do Evropy, zatím nebylo objasněno. Podobně jako ostatní bunyaviry je i SBV přenášen na vnímavé hostitele bodavým hmyzem. U příslušníků séroskupiny Simbu to jsou především tiplíci z rodu Culicoides. Z tohoto důvodu jde o onemocnění sezónního charakteru, jehož výskyt je závislý na přítomnosti infikovaných tiplíků v prostředí a jejich životním cyklu. Přímé šíření viru ze zvířat infikovaných na zdravá se považuje za nepravděpodobné. V mnoha ohledech má proto SBV řadu společných znaků s již dobře známým, nicméně také poměrně novým, virem katarální horečky ovcí – bluetongue.
Pokud se týče vnímavosti člověka k SBV, je v současné době riziko přenosu považováno za minimální a dosud nebyl u lidí žádný případ tohoto onemocnění popsán.
U dospělého skotu probíhá onemocnění akutně a je doprovázeno vysokou horečkou (> 40⁰C), snížením dojivosti (až 50 %), skleslostí zvířat, nechutenstvím a občas průjmem. Tyto klinické příznaky obvykle po 3 – 5 dnech spontánně vymizí a užitkovost se vrací do původního stavu. Infekce ale může proběhnout i bez zjevných příznaků, což platí zejména pro dospělé malé přežvýkavce. Závažné komplikace však mohou nastat u březích zvířat, častěji u ovcí a koz, kde infekce až v 50 % případů vede k abortům nebo porodům mrtvě narozených mláďat s příznaky vrozených vývojových vad. Mezi nejčastější nálezy patří vodnatelnost dutiny lebeční, zkrácení dolní čelisti, deformity končetin a páteře, jak je patrné z fotografií. Chovatelé jsou tak v období bahnění svědky náhlých vysokých ztrát novorozených jehňat či kůzlat, což významným způsobem negativně ovlivňuje ekonomiku jejich chovů.
Vzhledem k tomu, že se jedná o virus v evropském prostředí naprosto nový, chybí dostatek poznatků o jeho rozšíření a působení na vnímavá zvířata. Proto lze zatím pouze předpokládat, že se původce bude chovat obdobně jako nejblíže příbuzné viry. Po prodělané infekci příbuzným virem Akabane získávají zvířata dlouhodobou imunitu proti stejnému kmenu viru. Bunyaviry, stejně jako např. viry chřipky či bluetongue, však podléhají častým méně či více rozsáhlým změnám ve své genetické výbavě, a tak proti další infekci jiným kmenem viru nemusí být zvířata plně chráněna nebo nejsou chráněna vůbec.
Při prvním vstupu tohoto viru do početné populace vnímavých zvířat je nutné počítat s jeho rychlým šířením a značným výskytem vývojových vad u novorozených mláďat. Na přítomnost onemocnění virem Schmallenberg by bylo vhodné myslet v případech krátkodobého horečnatého onemocnění a tehdy, pokud se v chovu (zejména u ovcí a koz) vyskytne vyšší počet abortů a porodů deformovaných mláďat, než je obvyklé. U vícečetných březostí, resp. porodů může nastat i situace, kdy postiženy jsou jen některé plody a ostatní mláďata se rodí více či méně životaschopná. Předběžnou klinickou diagnózu je však nezbytné potvrdit dnes již rychlým a spolehlivým laboratorním vyšetřením. Jde jednak o průkaz specifických protilátek v krevním séru akutně nemocných dospělých zvířat nebo postižených mláďat ještě před jejich napitím kolostra nebo o průkaz viru z krve, či z orgánů a tkání (např. mozku, sleziny, plodové vody) molekulárně-biologickými metodami nebo jeho izolací.
Léčba tohoto onemocnění neexistuje a prozatím nejsou k dispozici ani žádné imunoprofylaktické preparáty. Na přípravě inaktivovaných vakcín se však velmi intenzivně pracuje. Své opodstatnění by vakcíny měly především tam, kde zvířata dosud s terénním virem nepřišla do kontaktu.
Největší význam má proto prevence tohoto onemocnění, která by měla být zaměřena jednak na kontrolu přenašečů v jejich aktivním období – ničení jejich líhnišť a používání insekticidů a jednak na ochranu vnímavých zvířat účinnými repelenty.
Chovatelům ovcí a koz lze v současné době dále doporučit zejména úpravu období připouštění, aby bahnice v době zapouštění nepřicházely do kontaktu s tiplíky, kteří jsou v našich podmínkách obvykle aktivní od dubna do listopadu. Tímto způsobem by bylo možné významně omezit riziko infekce bahnic a tím riziko následného přestupu viru přes placentu do vyvíjejícího se plodu. Dle příbuzných virů lze u ovcí za nejproblematičtější považovat dobu mezi 28. a 36. (56.) dnem březosti.
Státní veterinární správa České republiky v uplynulém roce vyzvala chovatele a soukromé veterinární lékaře k nahlašování případů zvýšeného výskytu abortů a porodů mláďat s vývojovými vadami u skotu, ovcí a koz a k odesílání příslušných vzorků k laboratornímu vyšetření. V letošním roce rozšiřuje tuto činnost o laboratorní vyšetření na SBV u všech plemenných býků v inseminačních stanicích na území celé České republiky.
Prof. MVDr. Dagmar Zendulková, CSc., MVDr. Adéla Šperlová, MVDr. Soňa Šlosárková, Ph.D.
Veterinární a farmaceutická univerzita Brno
Foto Martin Smatana
