Reforma je šancí na změny i u nás

Reforma společné zemědělské politiky Evropské unie v následujících sedmi letech bude zřejmě hlavním tématem jednání naší agrární diplomacie v Bruselu. V rámci nich na naše emisatry čeká řada dosud ne zcela vyjasněných záležitostí, které se dotknou, či by se mohly dotknout našeho zemědělství i venkova. Na to, jak se k těmto tématům staví Česká republiuka jsme se zeptali náměstka ministre zemědělství pro evropské záležitosti Martina Hlaváčka.

V jaké fázi jsou nyní jednání o podobě reformy společné zemědělské politiky a jak se daří při nich uplatňovat naše námitky vůči návrhu Evropské komise? Pro vyjednávání o reformě společné zemědělské politiky bude tento rok klíčový. Velmi pravděpodobně letos nedojde k dosažení definitivní dohody o reformě, probíhá však zásadní debata k jednotlivým návrhům v Radě. Jednak k přímým platbám, jednak k návrhu programu rozvoje venkova a k financování zemědělské politiky obecně.
Dánské předsednictví si vytyčilo, že v jeho závěru vydá zprávu o pokroku v těchto jednáních. My jsme s ním v úzkém kontaktu, protože bychom rádi, aby byl tento výsledek pokud možno co nejambicióznější, zejména ve smyslu našich požadavků. Máme dvě hlavní výtky vůči návrhům. Zaprvé, že nepřinášejí zjednodušení a zlevnění administrace společné zemědělské politiky, a za druhé, že nejsou zásadním příspěvkem ke konkurenceschopnosti evropského zemědělství. Je tam velká řada nových prvků, které budou vyžadovat administrativní zpracování, kontrolu a zároveň jsou přítěží pro žadatele. My budeme usilovat o to, aby tam takových prvků bylo co nejméně, proto také řadu z nich odmítáme. Některé právě jen kvůli vyšší administrativě, protože se domníváme, že jejich případný přínos by to nedokázal vyvážit.
Kromě těchto obecných připomínek je tam také řada konkrétních opatření, proti kterým se vymezujeme, a to jak v prvním, tak i ve druhém pilíři. Co se týče přímých plateb, tak je to zejména otázka zastropování a ozeleňování.
Přestože se nám podařilo, aby v současné podobě těchto návrhů byl ekonomický dopad zmíněných opatření na naše subjekty minimální, tak zatím tuto otázku nechceme podcenit a svůj postoj měnit. Zejména proto, že finální dohoda bude hotova až za mnoho měsíců a nálady poslanců v evropském parlamentu prozatím zastropování v nějaké podobě spíše nahrávají. Navíc i u zastropování platí, že ďábel tkví v detailu. Je totiž nebezpečí, že drobnou změnou, například drobnou úpravou některých parametrů, se mohou ekonomické dopady návrhů diametrálně změnit. Hlavním argumentem proti zastropování je však fakt, že jde o uměle vytvořené kriterium, které ve svém důsledku bude znamenat pro země, jako jsme my, nesmírnou administrativní zátěž. Pokud bychom totiž měli tuto podmínku přijmout, tak bychom velmi pravděpodobně museli kontrolovat příjmy u všech zemědělských subjektů v České republice, což je velice administrativně a finančně náročná záležitost. Nehledě na to, že bychom v takovém případě museli uvažovat i o propojení systémů naší platební agentury, tedy Státního zemědělského intervenčního fondu s finančními úřady, což by vše značně prodražilo.
Blokační minorita zemí proti zastropování v poslední době roste a přibývá států, které se v rámci pracovních jednání zcela otevřeně staví proti zastropování, nově například Švédsko nebo Nizozemsko.

Jsou ostatní členské země také proti povinnému ozeleňování?
Pokud jde o ozeleňování, to je princip, proti kterému nejsme ze zásady, ale odmítáme ho především proto, jak je ze strany Evropské komise navržen. Je to jeden z nejdiskutovanějších a z nejemotivnějších prvků zmíněné reformy a takřka všechny členské státy mají s tímto opatřením problém.
Námitky lze shrnout do dvou oblastí. Tou první je fakt, že provádění ozeleňování napříč celou Evropou podle jednotného postupu je velmi obtížné. Je zřejmé, že ozeleňovat například na Kypru a ve Finsku podle jednoho evropeského metru by bylo velmi komplikované.
Druhým aspektem, který s tím souvisí, je agrotechnická logika přístupů obsažených v návrhu. Naše obava se týká zejména návrhu na uvádění půdy do ekologického stavu, který prozatím nevylučuje ani uvádění orné půdy do klidu. V případě České republiky by takové opatření mohlo mít základní ekonomický dopad. Pokud bychom oněch sedm procent půdy, tedy zhruba 250 tisíc hektarů, nemohli využívat k produkci, odvětví by přišlo o výnos, který se může blížit až k pěti miliardám korun. Takže by toto opatření v nejhorším scénáři, mohlo teoreticky náš zemědělský sektor připravit o rentabilitu, a to je zcela nepřijatelné.

Zřejmě tedy z původního návrhu vzejde určitý kompromis, jak by měl vypadat a kdy bude rozhodnuto o definitivní podobě reformy?
Jednání naznačují, že právě ty námitky, které i my považujeme za zásadní, jsou nejdiskutovanější a je proti nim často největší odpor. Z mých zkušeností z dřívějších jednání v jiných reformách vyplývá, že pokud je věc rozehrána tímto směrem, je pravděpodobné, že v těchto obou oblastech, tedy zastropování i ozeleňování, dojde k úpravám. Nemyslím si, že by se tato opatření ještě přitvrzovala, ale spíše očekávám opak.
Co se týká časového horizontu dohody, to je poměrně složitá záležitost, protože po přijetí Lisabonské smlouvy je dnes při jednáních plnohodnotným hráčem také Evropský parlament. U jednoduchých, méně významných a neproblematických legislativních aktů proces spolurozhodování s Evropským parlamentem trvá minimálně třičtvrtě roku až rok. U reformy společné zemědělské politiky je třeba počítat s podstatně delším časovým obdobím. První návrhy na dílčí dohodu v Radě tedy podle mého názoru může formulovat až kyperské předsednictví, ve druhé polovině tohoto roku. Paralelně přijme Evropský parlament v plénu svoje vlastní stanovisko k reformě a celkovou dohodu ministrů zemědělství členských zemí s Evropským parlamentem nad reformou lze očekávat nejdříve v příštím roce.

Co má nyní před sebou naše agrární diplomacie?
V současné době se záležitosti kolem ozeleňování a zastropování ontenzívně diskutují a my se nyní musíme zaměřit na vyjednání dostatečné výše obálky, tedy výše finančních prostředků na program rozvoje venkova v následujícím rozpočtovém období unie. To je v tuto chvíli jednou z našich hlavních priorit.
V prvním pilíři je návrh obálky již součástí zveřejněného návrhu Komise. Pro Českou republiku bylo navrženo zhruba o dvě procenta méně, než je referenční objem při plném náběhu plateb. To je z mého pohledu dobrý výsledek, protože celkový balík peněz byl snížen o vyšší procento a Komise měla navíc úkol navrhnout určité srovnání podmínek v prvním pilíři mezi členskými zeměmi. Těm členským státům, které zatím dostávaly v rámci přímých plateb na hektar méně než devadesát procent evropského průměru, má být v určitém časovém horizontu umožněno třicetiprocentní navýšení prostředků. To znamená, že státy jako je České republika, které se pohybují někde okolo průměru, nejsou tímto vyrovnáním nijak zásadně postiženy. V našem případě je nám tedy navržena srovnatelná obálka jako po plném náběhu plateb v roce 2013.
Jiné už to je v oblasti rozvoje venkova. Tam my, stejně jako ostatní nové členské státy, máme na základě přístupových podmínek obálku nadproporčně vysokou. A jsme někde na úrovni sto padesáti až sto šedesáti procent průměru Evropské unie. V přepočtu na hektar jsme tedy vysoko nad průměrem. A tady bude tlak na to, abychom tyto finanční prostředky v rámci vyrovnání členských zemí unie snížili. Naším cílem je tedy obhájit z té současné obálky maximum. Je však zřejmé, že je nerealistické předpokládat, že získáme větší či totožnou výši finančních prostředků.

Do jaké míry ovlivní reforma společné zemědělské politiky náš agrární sektor? Jde třeba si uvědomit, že změny, které nás čekají od roku 2014 jsou jednou z mála příležitostí, abychom se zemědělským sektorem jako celkem něco udělali. Přestože se nám i díky dotační politice Evropské unie v řadě oblastí zlepšuje míra podpor, naše zemědělství vykazuje některé nepříznivé trendy, což je zřejmé jak z údajů Českého statistického úřadu, tak i ze zjištění jiných analytických útvarů. Zejména jde o setrvalý pokles a nepříznivý vývoj živočišné výroby. Domnívám se, že významná část toho problému tkví právě v přerozdělení finančních prostředků na národní úrovni. Pokud bychom měli brát rok 2014 jako možnost přenastavení těchto podmínek, měli bychom jej vnímat také jako jednu z mála příležitostí udělat pozitivní změny, které by měly tyto neblahé trendy zvrátit.
Chceme proto diskusi o těchto otázkách vést s nevládními agrárními organizacemi i zemědělskou veřejností velmi otevřeně. V rámci této diskuse budou možná muset padnout některá zažitá tabu, například rovné míry podpor na plochu, míry podpor u některých forem ekologické produkce nebo v současnosti nastavené míry intenzity hospodářských zvířat a podobně. Myslím si, že reformu společné zemědělské politiky je skutečně dobré brát jako mimořádnou příležitost i k pozitivním změnám naší vnitřní zemědělské politiky.