Sůl nad zlato (komentář)

Zásadní a zřejmě dlouhodobé porušování hygienických a bůhví jakých dalších předpisů některými polskými firmami při výrobě potravin, které odhalila poslední aféra s průmyslovou solí, je jen další v řadě informací o tom, jak mohou vznikat v zahraničí některé výrobky, jež se k nám dovážejí.

Naštěstí v tomto případě není moc pravděpodobné, že by záměna potravinářské soli za sůl průmyslovou, kterou možná nevědomky použili polští potravináři, nějak významně poškodila zdraví našich spotřebitelů. Co však, doufejme, poškodila důkladně, je renomé potravin vyráběných u našich severních sousedů a nabízených na tuzemském trhu.
Ne, že by byla jejich pověst v posledních letech bez poskvrnky, jenže případné chmury na čelech spotřebitelů většinou spolehlivě rozptýlila nízká cena. Polské produkty tak šly na odbyt a jejich stále rostoucí dovoz dokázal za několik posledních let mimo jiné totálně odrovnat řadu našich zelinářů a pořádně pochroumat tuzemský drůbežářský průmysl. To jsou škody, které půjde sotva v dohledné době napravit. Možná by ale tahle sůl, nasypaná do soukolí letité netečnosti našich spotřebitelů, mohla přeci jen něco změnit, přimět je zastavit a zamyslet se nad tím, kam se vlastně svojí zběsilou jízdou po nejnižších cenách řítí.
Dobře mediálně prezentovaná poslední solná aféra, podrobně rozebraná a uvedená do souvislostí, by totiž mohla mít na zákazníky hlubší a snad i dlouhodobější účinek, než nepochybně pozitivní akce na podporu domácích potravin, které už přišly na pěkných pár milionů korun. Pokud by se to opravdu podařilo stala by se tak polská průmyslová sůl tím nejcennějším, co se do této země v poslední době dovezlo.