O tom, že maloobchodní řetězce vládnou v naší zemi trhu potravin není pochyb. Zatím poslední hitem, kterým se snaží nalákat zákazníky, jsou české potraviny. Řetězce tak sice parazitují na státem financované kampani na podporu domácích potravin, ale to nechme stranou. Když chce zákazník český výrobek, tak mu ho obchodník musí nabídnout, i kdyby jej měl dovézt ze zahraničí. Stačí prostě přilepit na obal českou vlaječku a inkasovat. Jako se to stalo v minulém týdnu.
Jde sice o vědomé klamání zákazníků, ale co na tom. Konec konců něco podobného se u nás děje v maloobchodních řetězcích už dlouho. Počínaje přelepováním údajů o minimální trvanlivosti a konče umýváním zkaženého masa před několika lety. Ani zjištění Státní zemědělské a potravinářské inspekce na tom nic nezmění, jak ostatně dokázala následná kontrola, která našla „české“ výrobky z dovozu na pultech prodejny i při druhé návštěvě. Řetězce jsou u nás zkrátka mocné, a tak si z nějaké té kontroly mnoho nedělají. Jenže více moci by s sebou mělo nést také více odpovědnosti. Což ovšem naše právní normy neřeší, ale řešit by měly. Pokud totiž subjekt, který má dominantní podíl na trhu uvede do prodeje falešnou nebo dokonce zdraví závadnou potravinu, může způsobit mnohem větší škody, než když se něco takového stane v malém krámku ve vaší ulici. Tady už totiž nejede jen o důvěru vůči obchodníkovi či obchodnímu řetězci, ale o důvěru vůči státu, že je vůbec schopen dostatečně účinně ochránit svého občana – spotřebitele.
Je téměř jisté, že v důsledku zhoršení ekonomické situace budou mít lidé hlouběji do kapsy a na pultech přibude laciných a tedy i méně kvalitních potravin. O to častěji bychom si však měli připomínat starou moudrost, že člověk není tak bohatý, aby mohl kupoval levné zboží. Zejména u potravin by nám to totiž mohlo přijít opravdu draho.