Potraviny do popelnic nepatří

Osobnost Franze Fischlera zná snad každý zemědělský odborník. Rodák z Rakouských Tyrol, absolvent Vídeňské zemědělské univerzity, kde také obhájil svůj doktorát. V letech 1989 až 1994 byl ministrem zemědělství v Rakousku. V letech 1995 až 2004 byl komisařem EU pro zemědělství a rozvoj venkova. Obdržel osm čestných doktorátů, z nichž jeden také z Mendelovy univerzity v Brně. Tádeník Zemědělec mu položil v závěru loňského roku několik otázek k aktuální situaci na evropském trhu potravin.

Jaký vliv bude mít podle vašeho názoru ekonomická krize na evropské zemědělství a potravinářský průmysl?
Trhy s potravinami jsou jedny s nejrobustnějších trhů; doposud jsme na nich nezaznamenali větší změny. To je dáno i relativní stabilitou poptávky po potravinách.

Mnoho lidí v České republice je přesvědčeno, že kupují v domácí maloobchodní síti potraviny draž než v Rakousku či Německu. Souhlasíte s tímto názorem?
Tak tomu se nemohu věřit. Pokud se někde taková studie objeví, tak autor srovnává „hrušky s jablky“, tedy dražší obchodní řetězec v České republice s lacinějším obchodním řetězcem v Rakousku, například s Lidlem. To však neznamená, že by čeští potravináři neměli kvalitu svých produktů zlepšovat.

Ve velkých městech jako je například Vídeň se denně například vyhodí tolik pečiva kolik by spotřebovala města o velikosti Štýrského Hradce či Brna. Co říkáte takovému mrhání potravinami? Zde se mísí několik problémů různých kategorií: V obchodních sítích máme na všech výrobcích datum spotřeby. Toto datum je někdy dost zavádějící, například ve většině případů je například čokoláda s týdenní prošlou záruční lhůtou bez úhony, nicméně obchodníci se datem spotřeby musí řídit a takovýto výrobek hned vyhodit. Bylo by tedy vhodné zavést rozumnější pravidla. Na druhé straně zde máme nerealistická očekávání zákazníků. Pokud například chléb má jednodenní trvanlivost, nemůže spotřebitel očekávat, že i na konci otevírající doby obchodu najde regály plné čerstvého chleba. Obchodům pak nezbývá nic jiného, než po konci prodejní doby takový chléb vyhodit, protože by byl druhý den neprodejný. Obchodníci by neměli přeplňovat regály větším množstvím než je poptávka.
A současně zákazníci by neměli nakupovat více potravin, než mohou spotřebovat. To platí i pro kantýny, závodní jídelny či restaurace.
Přístup lidí k potravinám a možná i obecné vzdělávání v této oblasti by se mělo zlepšit. To, že si někdo v restauraci či na recepci nabere plné talíře jídla, a pak většinu vyhodí, není jen arogance, ale i hloupost. Jedním z nutných politických opatření by měly být i sankce za potraviny v popelnících.
V rozvojových zemích pak máme problémy s logistikou, včetně sklizňových a posklizňových ztrát, se skladováním potravin atd.; Takové ztráty mohou dosahovat až devadesáti procent sklizně. Určitá řešení pak nabízí věda a technologie, stejně jako větší angažovanost žen a více nezkorumpovaných lidí do místních organizací.
Evropa už naštěstí nesubvencuje vývoz do těchto zemí, nicméně stále používáme necelní bariéry, kam patří různé zbytečné standarty, včetně legislativy týkající se geneticky modifikovaných komodit.

V čem vidíte pokrok evropského zemědělství a společné zemědělské politiky po ukončení vašeho politického angažmá? V posledních letech došlo k pozitivním změnám. Důkazem je omezení stávek zemědělců. Společná zemědělská politika Evropské unie je dlouhodobý proces, který musí pokračovat a jsem přesvědčen, že v současné době jde dobrým směrem. Problémem je však velká byrokracie. Evropskému zemědělství by pomohlo i více inovací včetně akceptovatelných geneticky modifikovaných odrůd.

Někteří odborníci očekávají v budoucnu nedostatek vody, byla by jeho řešením privatizace vodních zdrojů? Největším spotřebitelem vody je zemědělství. Jediná možnost, kde b podle mého názoru lze uvažovat o privatizaci vody, je voda pitná. Jinak by bylo obchodovaní s vodou velmi nákladné. Samosprávy územních celků by mohly disponovat vodou z privátních zdrojů či z veřejného majetku. Musela by však být nastavena jasná pravidla a při jejich nedodržování zajištěny patřičné tresty. Otázkou by pak byla cena vody, která bývá z privátních zdrojů obecně vyšší.