Unijní metr na míru (komentář)

Bývaly doby, kdy základem a srovnávacím etalonem všech metrů nejen v Evropě byl standardní kovový metr, dodnes uložený v archívu Mezinárodního úřadu pro váhy a míry v Sévres u Paříže. Moderní doba si samozřejmě vyžádala jinou definici této délkové míry, metr by však měl být všude stejný. Zvláště v Evropské unii, jejíž úředníci se právě o stejnost všeho možného tak usilovně snaží. Přesto ale právě tady pro všechny stejný metr neplatí a zřejmě ani nikdy platit nebude, protože vždy budou ti rovnější s metrem podle svých požadavků a ti ostatní.

Všichni, kdo občas vycestují do starých členských zemí EU jistě dobře znají hygienické poměry v některých restauracích řady středomořských států. Potravináři zase vědí své o tamnějších provozech na zpracování zemědělských produktů. Všem je přitom jasné, že podobná zařízení by v České republice dlouho fungovat nemohla, protože by je první kontrola nechala zavřít. Naši producenti do svých provozů investovali, přizpůsobili se těm nejpřísnějším evropským předpisům a mají certifikáty o hygieně a kvalitě, které je opravňují exportovat do všech koutů unie. Přesto jim to ale není nic platné, protože staré členské země si svůj trh chrání všemi možnými i nemožným prostředky. Něco jiného je ovšem, pokud se o ochranu svého teritoria pokusí nové členské země, to je pak třeba posuzovat úplně jinak. Poslední takovou úpravou společného metru je snaha prosadit tzv. džentlmenskou dohodu o toleranci neplnění směrnice o podmínkách nosnic v klecových chovech. Na takovém návrhu samozřejmě nenajdeme ani stopu po džentlmenství, naopak jde o nehoráznost, jež má ekonomicky pomoci těm, kteří vědomě nedodržují evropská pravidla, a poškodit ty, kteří je ctí.