Rozhovor týdne

Josefa Matějeka, člena Rady Kraje Vysočina pro oblast zemědělství, lesního a vodního hospodářství, jsme se mimo jiné ptali, jaký má vedení kraje vztah ke svým zemědělcům?

Kraj Vysočina se v poslední době stává pomalu nejagrárnějším krajem v zemi. Máme největší produkci mléka a hovězího masa, ve stavech skotu jsme druzí za Jihočechy a dokonce máme i největší výrobu vepřového masa, protože všude jinde byl pokles stavů prasat mnohem vyšší. Tady se udržela ještě řada větších i středních podniků, které stále fungují. Možná je to dáno tím, že lidé na Vysočině jsou skromnější, potíže lépe překonávají a také nepoléhají jen na pomoc státu či Evropské unie, ale především se sami snaží. Jsem rád, že se zemědělci na Vysočině drží a chtěl bych jim za to poděkovat.
Kraje ale bohužel nemají žádné velké možnosti pro finanční pomoc zemědělství, ale snažíme pomáhat jinak. Vysočina je kopcovitá a jako všude, máme i tady problémy s erozí. Zároveň je ale náš kraj jednou z posledních oblastí, kde se u nás ještě ve velkém pěstují brambory. Přitom právě tato plodina měla z hlediska protierozních předpisů největším problémy. Hlavně díky Ústřednímu bramborářskému svazu se podařilo ve spolupráci s Asociací krajů, Agrární komorou ČR a Zemědělským svazem ČR, prosadit mezi schválené půdoochranné technologie alespoň na dva roky odkameňovací technologii, která se tady hojně využívá. Současně ale podporujeme snahy hledat do budoucna za tuto technologii náhradu.
Věřím ale, že pokud budou zemědělci rozumní a rozdělí pěstební plochy brambor na menší celky, které oddělí nějakými vsakovacími pásy, například z víceletých pícnin, travin nebo úzkořádkových obilovin, že se tady budou brambory pěstovat i nadále.
Čím dalším kraj pomáhá zemědělství v regionu? Spolupracujeme také se zájmovými i nevládními organizacemi, jednou dvakrát ročně se s jejich představiteli scházíme. Před časem jsme přesvědčili tyto svazy, které mají centra na okresní nikoli krajské úrovni, aby vytvořily jakési koordinační rady a v nich se snažily jednotně domlouvat na určitých věcech. A myslím, že to zatím funguje. V rámci možností, které máme podporujeme také některé drobné akce. Například u včelařů jsme se dohodli, že provedeme plošný průzkum a testování včelstev na mor včelího plodu, bohužel jsme našli několik ohnisek, v nichž musí včelaři svoje včelstva i úly zcela zlikvidovat, takže postiženým chceme následně pomoci při obnově chovu.
Na jaké úrovni je spolupráce kraje s centrálními orgány? Určitý problém vidím v alokaci finančním prostředků nejen do zemědělství a rozvoje venkova. Stát by měl dát krajům větší možnost rozhodování o jejich vynakládání. Přeci jenom my tady známe podmínky a potřeby v kraji lépe, takže bychom dokázali prostředky, které do zemědělství či rozvoje venkova jdou, daleko lépe rozdělit. Tyto možnosti nám ale chybí.
Přitom se někdy stává, že na zemědělce nebo starosty obcí mají vliv spekulanti, kteří zpracují určitý projekt, na který sice nakonec dotace přijdou, ale konečný užitek takového projektu bývá někdy s otazníkem. Bohužel v řadě oblastí se jde dnes spíše cestou tuhé centralizace, ale myslím si, že nějaký kompromis v mezi centrem a kraji by se v tomto měl najít.
Kraj Vysočina má také ze všech krajů nejvyšší počet zemědělských bioplynových stanic,
Ovšem mezi novými žadateli jsou i různí spekulanti, kteří nejsou zemědělci. Tady bych se přimlouval za zpřísnění dotačních pravidel pro tyto projekty tak, aby byly dotovány jen takové bioplynové stanice, které zemědělský podnik nebo farma skutečně unese. Tak by se zamezilo tomu, co je v některých nových projektech již vidět, tedy předimenzovaným výkonům bioplynových stanic, které budou mít značnou náročnost na objem i dovozovou vzdálenost suroviny. Jsem navíc přesvědčen, že by bylo také možné využít bioplyn jinak, nerealizovat jej ve formě elektřiny, ale vyčistit ho a vypouštět ho do plynové soustavy či ho použít například pro pohon aut.