O nezávislost má smysl usilovat

Navázat na několikasetletou tradici hospodaření svých předků nebylo u nás po tzv. sametové revoluci nijak snadné a řada těch, kteří se o to pokusili, to brzy vzdala. Rodině Horákových, jejíž předkové hospodařili v jihočeské obci Žíšov již od jejího vzniku, se to však i přes řadu potíží podařilo. V loňském roce pak byl jejich statek dokonce vyhodnocen v soutěži Asociace soukromého zemědělství ČR Farma roku jako druhý nejlepší u nás.

Současný hospodář, Michal Horák, převzal statek od svého otce v roce 2007. Před tím však již od roku 1992 pracoval spolu s rodiči na obnově farmy. V tomto roce totiž dostali Horákovi v rámci restitucí opuštěný kravín, starý traktor, pluh a 28 krav, které měly jít na jatka.

Automat byl nutností

„Za dobrou dojnici jsme tehdy považovali krávu, která nadojila tři litry na den a užitkovost tři tisíce litrů byl náš strop,“ říká hospodář, jehož farma v současné době na produkci kvalitního mléka stojí. Ve zdejší stáji chovají dnes téměř 190 kusů skotu, z toho kolem 70 krav, většinou kříženek plemen holštýn a české strakaté, s průměrnou užitkovostí okolo 9500 kilogramů mléka. Denně tak českobudějovické Madetě dodávají 1300 až 1350 litrů mléka za aktuální cenu 7,70 Kč za litr.
Původní kravín prošel samozřejmě v průběhu devadesátých let důkladnou rekonstrukcí a dnes je z něj prostorná a vzdušná stáj, která má nad samotným stáním v patře ještě rozlehlý sklad krmiva vybavený mechanizací a posklizňovou linkou. Původně nainstalovanou dojírnu pro pět krav nahradil před třemi roku dojicí robot značky Lely a také krmení v odchovu telat je automatizované.
Investice do dojicího robota ve výši téměř pěti milionů korun, kterou farma pořídila za pomoci operačního programu, pro ni byla nezbytností, protože otec i matka současného vlastníka, kteří na statku pracovali, onemocněli. Šance získat pracovníky v okolí byla mizivá a mladí manželé by provoz stěží zvládli sami. Dojicí robot tak byl podle farmářových slov jedinou možností. „Jako vše, ale i on má svoje klady i zápory, na jednu stranu ubylo manuální práce, na druhou stranu je však kolem automatického dojení více práce administrativní,“ konstatuje Michal Horák. Dnes s ním a jeho manželkou pracuje na statku také jeho bratranec a s provozem vypomáhají i rodiče.
Podpory z operačního programu využili Horákovi kromě nákupu robota již také na rekonstrukci budovy kravína, modernizaci hnojiště, vybudování silážní jámy a na posklizňovou linku. Podporu z tohoto programu by však rádi čerpali i v budoucnu, například na zastřešení míchárny. Přes značné investice do stavebních úprav v minulých letech je podle Horáka třeba ještě mnohé postavit, například dílnu pro údržbu zemědělské techniky. Z novějších záměrů pak mají aktuálně schválený projekt na jímku kejdy, která by se měla začít stavět ještě letos. Jde o investici kolem devíti milionů korun, přičemž 60 procent nákladů pokryje dotace z operačního programu zemědělství.

Soběstačnost v krmivu

Farma dnes hospodaří zhruba na 140 hektarech většinou pronajaté zemědělské půdy, která slouží zčásti jako pastviny a z větší části jako prostor pro pěstování plodin k zajištění krmivové základny skotu, takže ročně prodá jen několik tun obilí. Statek je však v krmivu soběstačný a nakupuje na doplnění pouze sóju a řepkový šrot. Díky posklizňové lince a dostatečné skladové kapacitě je farma schopna bez problémů uskladnit krmivo na celý rok.
Z celkové výměry obhospodařované zemědělské půdy vlastní Horákovi pouze 26 hektarů a možnosti přikoupení dalších pozemků jsou zatím minimální. Určitou naději však Michal Horák vkládá do realizace pozemkových úprav, které jsou v okolí obce prováděny v rámci stavby dálnice Praha–České Budějovice a měly by vyjasnit vlastnické vztahy a usnadnit identifikaci jednotlivých pozemků. Nákup dalších pozemků je podle něj nutný především pro rozšíření krmivové základny i když sám přiznává, že původně s takovou výměrou hospodářství ani nepočítal. „Nikdy jsme nechtěli takhle rozlehlou farmu, ani co se týče počtu krav, ani rozlohy pozemků. Původně jsem uvažoval jen o pár hektarech a několika dojnicích, které by uživily rodinu, ale bohužel takový způsob farmaření je u nás ekonomicky neprůchodný, tak se to prostře dělat nedalo,“ konstatuje Horák.
Samozřejmě větší hospodářství s sebou nese také větší administrativní náročnost. Manželé zatím všechnu administrativu včetně žádostí o podpory a účetnictví dělali sami. Teprve v posledním roce vedení účetnictví statku předali profesionální účetní firmě. Přesto se však farmář nad rozsahem požadavků, které na zemědělce stát klade, podivuje. „Nechápu, proč stát nastavil tak složité byrokratické podmínky, které kromě toho, že berou zemědělcům spoustu času, vedou k tomu, že se hledají všemožné cestičky, jak tato nařízení obejít. Přitom kdyby byly podmínky jednodušší a mírnější, tak nikoho nenapadne hledat vedlejší cestičky. Ušetřili by se úředníci a stát by na tom možná ještě vydělal,“ soudí hospodář.

Ideálem je nezávislost

Základní krédem sedláků v minulosti byla vždy nezávislost. V současnosti, kdy i život na venkově ovlivňují energetické sítě či sítě komunikační, je to však složitější. Přesto je Michal Horák přesvědčen, že nezávislost jak ekonomická, tak i energetická je hodnotou, o kterou stojí za to usilovat. Podle jeho slov by bylo ideální, kdyby byla farma schopna si alespoň sama pro sebe vyrábět elektrickou energii, což současné předpisy velmi znesnadňují. Stejně tak by bylo užitečné realizovat vlastní produkci v podobě hotových výrobků, případně rozvinout i další aktivity spojené se zemědělstvím, které by příjmy farmy diverzifikovaly.
S rozvojem farmářských trhů a rostoucím zájmem lidí o regionální potraviny od konkrétního výrobce se na statek v Žíšově obrací stále více spotřebitelů, kteří by rádi nakoupili nejen mléko, ale také jiné mléčné výrobky. Na to zde však zařízeni nejsou, tedy zatím. Michal Horák totiž zvažuje, že by v budoucnu přešel k finalizaci alespoň části vlastní produkce mléka, a pustil by se do výroby jogurů a sýrů, což by samozřejmě předpokládalo vybudování vlastní mlékárny. „Jde ale zatím o sféru úvah. Přestože mají lidé o takové výrobky zájem, malý farmář vyrábí dráž než velká mlékárna, takže jeho produkce je dražší a jde o to, aby se taková výroba zaplatila a byl na ni odbyt,“ vysvětluje Horák.
Poněkud reálnější jsou podle něj představy o poskytování agroturistických služeb. V objektu původního statku rodiny s popisným číslem 1, by totiž bylo možné i s pomocí dotací vybudovat malý penzion a stáj pro několik koní, a nabídnou tak zájemcům vlastně kousek od dálničního tahu na Prahu pobyt na pravé rodinné farmě. Samozřejmě ideální by bylo, pokud by hosté ještě mohli ochutnat a zakoupit přímo na statku vyráběné potraviny. To je ale zatím hudba budoucnosti. „Možná za dva tři roky, uvidíme,“ říká Michal Horák.