V poslední době se stále častěji mluví o ochranně a trvalém úbytku zemědělské půdy a nejde jen o obavy ekologických aktivistů či laických milovníků české krajiny. Tímto problémem se zabývají i představitelé nevládních agrárních organizací. Nějakých deset patnáct hektarů , které podle statistiků denně zmizí v důsledku výstavby, totiž rozhodně není maličkost.
V polovině května toto téma otevřela Asociace soukromého zemědělství ČR jejíž předseda konstatoval, že devastace a ztráta kvalitní zemědělské půdy je de facto ohrožením základního pilíře, na kterém celé odvětví stojí. A je jedno, zda jde o zemědělství extenzivní nebo intenzivní. Stejně tak nelze než souhlasit s tvrzením předsedy Svazu vlastníků půdy ČR, že o svůj vlastní majetek se člověk stará s větší péčí než o majetek, který mu nepatří, byť ho dočasně užívá. Ne nadarmo se říká, že z cizího krev neteče, proto je třeba přivítat zpřísnění předpisů proti půdní erozi, které podmiňuje čerpání agrárních dotací. Je sice zřejmé, že jejich uplatnění zkomplikuje mnohým zemědělských podnikům život, zároveň však jde zatím o jedinou možnost státu, jak se pokusit zabránit nárůstu ploch poškozených pozemků a do jisté míry tak i ochránit jejich vlastníka. Jinou otázkou je ovšem velmi rozvolněný a vlažný vztah k tomuto majetku u řady lidí, kterým pozemky patří, daný čtyřicetiletou devastací soukromého vlastnictví u nás. Ten pochopitelně ke znehodnocování půdy i podceňování jejího významu logicky přispívá.
S historií a jejími důsledky dnes už bohužel nic nenaděláme, s ochranou půdy se však ještě něco dělat dá. Ovšem realizaci i těch sebelepších záměrů mají nakonec v rukou opět lidé. V tomto případě ti, kteří s půdou přicházejí do styku nejčastěji, tedy zemědělci, proto je dobře, že právě oni se k diskusi o půdě a její ochraně otevřeně hlásí.