Babiš: Společný trh EU je jednosměrný

Plánované zvýšení daně z přidané hodnoty (DPH) u potravin citelně zasáhne nejen potravináře, ale také zemědělce v České republice. Dalším zásadním faktorem, který v příštích letech ovlivní toto odvětví, bude reforma společné zemědělské politiky Evropské unie (SZP), o jejíž podobě by mělo rozhodnout ještě v letošním roce. Na to, jak hodnotí současnou situaci našeho agro-potravinářského komplexu, jsme se zeptali Andreje Babiše, šéfa společnosti Agrofert Holding, která je dnes významným hráčem na tuzemské trhu potravin i v zemědělské prvovýrobě.

Vláda navrhla zvýšit sazbu DPH u potravin, co to bude znamenat pro tuzemský agro-potravinářský komplex?
Návrh zvýšení DPH u potravin považuji za skandální. Je to další krok k likvidaci českého potravinářského průmyslu. Podle všeho to u nás po zvýšení DPH u potravin dopadne jako na Slovensku, a lidé začnou potraviny nakupovat v sousedních státech, kde už jsou některé potraviny levnější nyní. Konkrétní dopady na potravináře lze ilustrovat na našem příkladu, kdy jsme museli v důsledku zvýšení DPH na Slovensku zavřít dvě porážky drůbeže, což nás stálo stovky milionů korun. Dopad vyšší daně na zdejší potravinářství bude také obrovský a veškeré podpůrné kampaně na podporu domácích výrobků tak půjdou vniveč.
Nechápu proč dnes politici řeší pouze příjmovou stránku rozpočtu a nikoli stránku výdajovou. Proč nejsou zveřejněny všechny daňové výjimky, nebo velké firmy, které zde podnikají, ale mají sídlo v daňových rájích. Těch jsou desítky a pro stát to představuje značné daňové úniky, a to nemluvím o hazardních hrách apod. Ministr pro místní rozvoj Kamil Jankovský před časem prohlásil, že když bude přijat zákon o státních zakázkách, ušetří se v rozpočtu 90 miliard korun. V českých podnikatelských kruzích se říká, že za rok se u nás rozkrade deficit státního rozpočtu, tedy nějakých 130 miliard. Prohlášení ministra de facto tedy tuto úvahu potvrzuje.

Souhlasíte s pozicí ČR k reformě SZP, jak ji představilo ministerstvo zemědělství a jaké jsou v této souvislosti zájmy českého zemědělství? Ano, s touto pozicí souhlasíme. Byla zpracovaná v součinnosti s nevládními organizacemi včetně naší Iniciativy, to znamená, že zásadní požadavky českých zemědělců jsou v této oficiální pozici ČR zakotveny. Konkrétně jde o odmítnutí zastropování, směřování přímých plateb pouze aktivním zemědělcům, odmítnutí zavedení druhé zelené vrstvy přímých plateb nebo její snížení na maximálně deset procent. Dále je to udržení článku 68, tedy mít možnost určité procento z přímých plateb použít na podporu citlivých komodit, udržet celkový rozpočet SZP na úrovni 55 miliard eur, nepřipustit výrazné rozdíly v přímých platbách mezi jednotlivými členskými státy a odmítnout přechodné období.
Poprvé v historii se i díky nám podařilo sjednotit. českou pozici v Bruselu a strategii a vymezit jasné kompetence. Za velký úspěch považuji, že se ministru zemědělství podařilo v Bruselu podepsat dohodu o tzv. blokační menšině.
Co se týká zájmů našeho zemědělství, dnes nejde dost dobře definovat, kdo je typický český zemědělec, a tedy ani jeho zájem. U každého typu zemědělského podniku je to poněkud jiné. My si však myslíme, že České republika by měla mít jiný zájem než EU, která se snaží v podstatě utlumovat výrobu a spíše podporovat nevýrobní činnosti.
Obecně lze však říci, že zájmy českého zemědělství jsou v souladu s požadavky obsažnými ve zmíněné oficiální pozici. Zjednodušeně to znamená volná soutěž zemědělců v Evropě za stejných dotačních podmínek. Hlavním zájmem českého zemědělství je pak udržet stávající rozměr jak rostlinné, tak živočišné výroby, protože v okolních státech unie tato výroba neustále roste, zatímco u nás již několik let klesá.

Jaké jsou v současnosti největší slabiny SZP?
Současnou největší slabinou SZP jde podle našeho názoru rozdílná úroveň podpor v jednotlivých členských zemích, respektive skrytá podpora národních rozpočtů, zejména chovatelům prasat a drůbeže. Konkrétně to znamená, že evropská zemědělská politika stále není jednotná a spravedlivá, a stará patnáctka je na tom stále lépe. Těžko se potom konkuruje na takzvaném jednotném evropském trhu producentům z těchto zemí. Přitom společný evropský trh potravin je nesmysl, o kterém mluví pouze západní politici, ale my jako zdejší producenti potravin nemáme nikdy šanci na tomto společném trhu uspět, protože nás tam čekají různé restrikce. Ten trh je jednosměrný – sem se dováží často nekontrolovaně obrovské množství potravin z celého světa a pro nás je export na západ de facto nemožný.
Jde o to, abychom měli aspoň přibližně stejné podmínky v podnikání v potravinách jako mají ostatní, alespoň v rámci východní a střední Evropy. Západní Evropa je úplně o něčem jiném.

Měla by podle vašeho názoru Česká republika chránit svůj trh potravin?
Tady nejde o ochranu trhu jako takovou. Důležité ale je, aby stát věděl, jaké čerstvé potraviny se do země dovážejí a odkud. Nebyli bychom pak odsouzeni sledovat různé aféry s nekontrolovaným dovozem hlavně drůbežího masa, kde dochází k mylnému informování spotřebitele a možná i k daňovým únikům. To pak negativně působí i na domácí výrobce, protože spotřebitel začíná pochybovat o vhodnosti té které potraviny a začíná omezovat nákupy.
Většina okolních zemí se dnes o kontrolu toho, co se k nim dováží snaží. V současnosti je na západ od našich hranic prakticky zcela nemožné vyvážet základní potraviny - maso mléko pečivo, protože trh okolních zemí je chráněn různými netarifními opatřeními. Podobně si svůj trh začalo chránit Maďarsko. To v červenci přišlo s vyhláškou o povinnosti hlásit dovoz čerstvých potravin a my chceme, aby i Česká republika zavedla evidenci dovážených čerstvých potravin. Bohužel ale tady zemědělství není v zájmu našich politiků, jako například ve Francii nebo v Polsku. Zmíněná vyhláška ale v Maďarsku funguje, tak proč by nemohla fungovat u nás?
Zkrátka stát má vědět, co se sem vozí a zákazník má právo být informován o tom, jaký výrobek a odkud kupuje. Doporučujeme, aby bylo zavedeno povinné značení výrobku zemí původu, ne pouze vlaječkou Evropské unie. Chceme, aby byl spotřebitel pravdivě informován o tom, kde výrobek skutečně vznikl. Nemyslím tím, kde byl přebalen, protože dnešní legislativa hovoří o tom, že stačí i pouhé přebalení, aby byl výrobek označen jako český. Například u drůbeže by měla být označena jako výrobce země, kde došlo k porážce kuřete, u masných výrobků země, kde ze suroviny vznikl technologickým procesem (sekání, mletí, apod.) konečný výrobek. Zákazník by měl vědět například u polského kuřete, že je sice levnější, ale je vyráběné méně zdravou technologiií, na kterou má Polsko v unii výjimku, a že obsahuje více vody. Nikdo samozřejmě nebude nikomu bránit, aby si takové kuře koupil, ale nesmí se to schovávat pod značku EU.

Agrofert je v současnosti vlastně u nás největším zemědělcem, kam zemědělská divize holdingu směřuje a jaký podíl vaše masokombináty drží na tuzemském trhu? Naší snahou je pokračovat v budování vlastní surovinové základny, takže chceme kupovat další zemědělské podniky, které mají půdu v nájmu nebo ve vlastnictví. Život nám ale ztěžuje současný zákon o prodeji státní půdy, který říká, že zemědělské družstvo, respektive právnická osoba, nemůže nakupovat pozemky jako firma od fyzické osoby, respektive od státu. Nechápu proč, když určitá ochrana před spekulativními nákupy půdy se dá ošetřit předkupním právem státu, takže v okamžiku, kdy to družstvo přestane na půdě hospodařit jako zemědělec, stát si ji jednoduše vezme zpět. To je přeci zcela triviální operace. Přitom současná právní norma velmi komplikuje život podnikatelům. Nejde přeci o žádný podvod. My přeci nejsme žádní spekulanti.
Co se týká podílu našich masokombinátů na trhu, tedy společností Kostelecké uzeniny, KMOTR a Krahulík, tak ten činí v červeném mase zhruba 20 procent a v drůbeži asi 35 procent. Náš export představuje asi deset procent a je realizován většinou prostřednictvím některých nadnárodních řetězců působících kromě České republiky i v zemích jako jsou Maďarsko, Polsko nebo Rumunsko. Část vývozu míří na Slovensko. Většímu průniku na západní trhy brání jak již zmíněná netarifní opatření, tak i mentalita spotřebitelů v západní Evropě, kteří jsou v oblasti konzumace potravin místní produkce větší nacionalisté a patrioti než Češi.

Jste soběstační v surovinové základně pro vaše zpracovatelské podniky a jak vycházíte externími dodavateli? Tady je odpověď složitější. Téměř sto procent suroviny například pro Kostelecké uzeniny pochází z českých prasečích farem, z toho více než polovina jsou vlastní chovy Agrofertu. Máme vlastní porážky, proto můžeme u produkce masa v různých druzích balení garantovat stoprocentní český původ. U společností KMOTR a Krahulík jsme však odkázáni na nákup suroviny ze zahraničí, a to z důvodů bilančních, protože při dnešním stavu prasat v ČR (posledně udávaná soběstačnost se pohybuje kolem 62 procent) není možné pro potřeby výroby nakoupit pouze české maso. Podobně jako u Kosteleckých uzenin i u společnosti Vodňanská drůbež můžeme garantovat, že všechna porážená kuřata pochází z českých farem, z toho asi 40 procent z vlastních farem Agrofertu. V současné době investujeme do zvýšení kapacity v Plané nad Lužnicí, kde budeme schopni porážet deset tisíc kusů prasat za pět dní v jedné směně. Prasata samozřejmě také nakupujeme od jiných chovatelů, nicméně kapacitu naší porážky jsme schopni zhruba z 80 procent pokrýt surovinou z vlastních chovů
Skupina Agrofert disponuje vlastními výrobnami krmných směsí, kde hlavní část surovin opět pochází od českých zemědělců a výrobců. Vertikální propojení firem ve skupině je velkou předností, odlišuje nás to od konkurence a umožňuje u červeného masa i drůbeže garantovat spotřebiteli kontrolovaný proces a český původ.
Co se týká rostlinné výroby, tam jsme samozřejmě daleko od našich potřeb, protože potřebujeme 400 tisíc tun řepky a sami jí vypěstujeme tak 27 tisíc tun, a ani v obilí nejsme zdaleka soběstační. Pro naše čtyři mlýny v Čechách a tři na Slovensku nakupujeme asi 300 tisíc tun potravinářského obilí a do krmných směsí jde kolem půl milionu tun krmného obilí.
Spolupráce s dodavateli je, troufám si říci, na korektní úrovni, i když v dnešní složité době, kdy dochází k růstu cen vstupů a trh prasat i kuřat je prezentován nízkými cenami, je vyjednávání o cenách velmi složité.

Jak vidíte perspektivu biopaliv v ČR a v EU?
Biopaliva nemají na to, aby se stala jedinou náhradou fosilních paliv. Mohou být pouze vhodnou součástí energetického mixu tam, kde jsou pro výrobu jak biopaliv, tak surovin vhodné podmínky, což v České republice nepochybně jsou, a to jedny z nejlepších v Evropské unii. Základní smysl mají ale při dodržení všech kritérií pro jejich udržitelnost, tj. zejména tehdy, kdy skutečně svým užitím splňují podmínky snižování emisí. Není řešením přesun biomasy nebo biopaliv přes polovinu planety. Tady se jejich smysl zcela ztrácí. EU i ČR mají své plány nastavené v tomto oboru do roku 2020, takže k tomuto horizontu jejich perspektivu, byť nelehkou, vidím. Co bude po tomto milníku, lze těžko předvídat. Stejně je vše ovlivněno globálními trendy cen surovin a komodit, na který má ČR marginální vliv a v budoucnu bude jistě klesat i vliv celé Evropské unie s ohledem na trendy růstu dalších regionů planety. Ale asi není náhodou, že i země jako Indie nebo Čína silně do biopaliv a další obnovitelných zdrojů investují.