Důraz na zaměstnanost na venkově

Po několika letech, během nichž se Spolek pro obnovu venkova ČR a Agrární komora ČR přetahovaly o to, kam budou směřovat peníze v programovacím období 2007 až 2013, obě organizace dospěly při společných diskusích k závěru, že jejich zájmy jsou podobné. Vloni proto podepsaly dohodu o spolupráci. Asi před měsícem pak spolek uzavřel dohodu o spolupráci i s Asociací soukromého zemědělství ČR. Na podrobnosti jsme se zeptali předsedy Spolku pro obnovu venkova ČR Eduarda Kavaly.

V čem spočívá vaše dohoda se zemědělskými organizacemi? Jde nám především o načítání sil, co se týká potravinové bezpečnosti ve vztahu k zaměstnanosti a existenci venkova. O tomto problému jsme již diskutovali asi před dvěma lety, tenkrát šlo zejména o potravinovou bezpečnost ve vztahu ke změnám v logistice a zemědělství. To znamená, že ten, kdo má potraviny blíže, na tom musí být zjevně lépe, než ti, co budou muset potraviny dopravovat z velké dálky. Navíc se neví, za jaké ceny. Tato diskuse však nevyústila v žádný konkrétní závěr. V souvislosti s dioxinovou aférou si uvědomujeme ještě jednu věc, že potravinová bezpečnost nemůže být chápána úzce logisticky, ale ve vztahu k našim lidem. Bedlivě totiž sledujeme, jak celá záležitost, související s dioxinovým skandálem v Německu, dopadá na zaměstnanost na venkově. Nedávno byly uzavřeny další velké chovy prasat v republice. Bude to znamenat nejen významná procenta úbytku tuzemského vepřového masa, ale pro nás to představuje úbytek dalších 70 až sto pracovních míst.
Tato dohoda nebrání jednotlivým subjektům mít na dané problémy svůj pohled, ale rádi bychom měli širší možnosti tam, kde potřebujeme chránit venkov. A jde právě o potravinovou bezpečnost. Před lety jsem byl v jednom německém masokombinátu. V té době byl problém s BSE ve Velké Británii a náš ministr zemědělství vyhlásil, že do České republiky nejde z této země žádné maso a všechno je pod kontrolou. Na dotaz jednoho Němce majitel masokombinátu prohlásil, že samozřejmě nejstabilnější dodávky jsou z Anglie. To bylo v době, kdy ještě existovaly regulérní hranice. Nyní však již hranice neexistují, proto se tato otázka dostává ještě víc do popředí.
Náš apel nesměřuje k tomu, že budeme podporovat vepřové nebo krávy, ale ve k tomu, že lidé v naší zemi mají vědět, jak to vůbec s potravinovou bezpečností je, kdyby se něco stalo, a jestli máme zajištěnou elementární soběstačnost v produkci potravin.
Na co budete dávat důraz v další spolupráci se zemědělci kromě potravinové bezpečnosti? Pro nás je důležité zajistit lidem na venkově práci. Je dobře, že lidé z měst utíkají na venkov. Staví si tam ale satelitní městečka, kde však nikdo ani nechce, aby se tam něco dělalo a rušil se tamní klid. Část venkova se tak vlastně přetváří na jakousi noclehárnu. Všichni ale nebydlí 20 kilometrů od Brna, Olomouce nebo Prahy. Ten zbytek venkova by pak mohl dopadnout tak, že řada obyvatel odejde a stane se z něj země Šípkové Růženky. Pojedeme pak z jednoho kvetoucího sídla do druhého a mezi tím bude trní, což tedy říkám nadneseně. Pro mě osobně, po dlouholetém starostování v Bělotíně, je zajištění pracovních příležitostí prioritou číslo jedna.
Nám se podařilo vytvořit skoro 300 pracovních míst. To ale nevytvoříte přímo, musíte jít přes podnikatele, kterým byste měli poskytnout pro ně lákavé podmínky. Takže jsme pro některé podniky sehnali dotace a postavili prostory. Ony totiž dávají práci lidem, kteří v naší oblasti pracovali v zemědělství. Nemůžete říct, že ženy, které celý život poctivě dělaly někde v kravíně, budou montovat počítače. Musí proto dostat takovou práci, která je pro ně z pohledu rekvalifikace akceptovatelná. Například z bývalé hasičárny byla zřízena bramborárna, kde našlo práci 18 žen. Teď budeme otvírat peletárnu, která bude zpracovávat zemědělský odpad, a zase tam budou potřeba lidé. Jeden sadař pak má kromě klimatizovaných skladů i sušárnu na ovoce, teď otevírá moštárnu a počítá i s malou pálenicí. I kdyby tam vzniklo jen půl úvazku, bude to lepší, než kdyby nebylo nic.
Potřebujeme však místní produkci, abychom ji mohli zpracovávat. Jestliže do loňska nebo předloňska se vykupovala padaná jablka na to, aby se vozila do Německa a z Německa se sem vozil mošt, tak to je zoufalé.
Na společné tiskové konferenci s Agrární komorou ČR jste se zmínil, že chcete podporovat družstevní prodejny. Mohl byste to konkretizovat? Vypadá to tak, že do jednoho roku až dvou let přes 80 procent veškerého maloobchodu ovládne zahraniční kapitál. Proto se hledají cesty, jak by mohl obchůdek na venkově převzít i jiné role, například přes místní produkty. Existuje totiž certifikace regionální produkt, chtěl bych upozornit, že to není regionální potravina. Dospěli jsme k dohodě, že zkusíme udělat v prodejnách takové koutky, kde si lidé budou moci tyto produkty zakoupit. Tak se místní výrobci dostanou do širšího povědomí. Často totiž ani soused neví, co ten druhý dělá.
Navíc ministerstvo zemědělství prosazuje regionální potraviny, které by tam měly být také zastoupeny. Chceme, aby si malé prodejny udržely tradiční český sortiment. Když přijdu do marketů, potýkám se například s problémem, když si chci koupit český sýr. Nemám nic proti kooperaci, ale zahraniční producenti si tam de facto chrání třeba těch 60 lidí v mlékárně a my to tady zavřeme. V Bělotíně byla velká stáda krav, dnes tam není jediná dojnice. Pokud se zavře poslední vepřín, končíme se živočišnou výrobou.
Co se pak týká spolupráce obcí se zemědělci, myslím si, že jsme do jisté míry již překonali určitý napnelismus. Zemědělci byli pořád v takové setrvačnosti bráni jako škůdci, kteří pořád někde dělají svinčík, což je dnes naštěstí za námi.
V rámci soutěže Vesnice roku se uděluje také ocenění nejlepší spolupráce mezi zemědělci a obcí Oranžová stuha. Tím se podařilo hodně olámat ostny vzájemných vztahů. Samozřejmě ale všechno záleží na lidech.