Ztráty při výrobě senáží

Chyby při volbě plodiny (odrůdy), volbě agrotechniky pěstování a hlavně chyby při sečení, rozhrnování, obracení, shrnování, sbírání, řezání, dopravě, vrstvení, dusání a anaerobním zakrývání píce téměř jistě způsobí ztráty, ať již přímo na poli, při dopravě a ukládání řezanky do silážních prostor, či v průběhu fermentace. Další ztráty mohou vzniknout druhotnou fermentací, aerobní degradací, i přímo v krmném žlabu nesprávným sestavením krmné dávky a chybnou manipulací s krmivy. Žádnou chybu nelze podceňovat, ztráty se kumulují a v konečném důsledku mohou významně ovlivnit ekonomiku celého hospodářství.

Správný odhad termínu sklizně

Nejvyšší produkční účinnost u trav je v době jejich metání, to je jejich stravitelnost vlákniny nejvyšší. Pokud nelze sklizeň, například z důvodu nepřízně počasí, v tomto vegetačním stadiu uskutečnit, vyrobená senáž z takového porostu by neměla být určena pro dojnice vysokoprodukční, ale pro ty bez tržní produkce mléka nebo pro jalovice kategorie nad jeden rok. U těchto kategorií zvířat se senáže převážně vyrábějí z trvalých travních porostů, mohou být i jednosečné. Správně by měly být porosty trav při sekání vysoké tak, aby se v nich schovala pivní láhev, ale byla v nich ještě vidět plastová láhev od dvoulitrové kokakoly.
U vojtěšky a jetele je vhodné stadium většinou delší než u trav, doporučuje se je začít sklízet, když se tvoří poupata, pozdě není ani na začátku kvetení. Při sklizni v ranější vývojové fázi lze získat senáž s vyšší stravitelností a produkční účinností (vyšší obsah dusíkatých látek a nižší vláknina), která je však podmíněna vyšší náročností na dodržení technologické kázně jak při sklizni, tak při ukládání do silážních prostor, včetně nutnosti „posílení“ fermentačního procesu přídavkem vhodného konzervačního přípravku, nejlépe biologického.
Při sklizni bez zavadání – vysoké ztráty
Víceleté pícniny a trvalé travní porosty se většinou sklízejí po předchozím zavadnutí na pokose. Obvykle se u takové píce dosahuje sušiny vyšší než 35 %, konzervací pak vzniká senáž. V určitých, odůvodněných případech se pícniny dají sklízet i bez zavadání, jejich konzervací vzniká siláž. Při sklizni bez zavadání jsou sice nižší polní ztráty, ale většinou velmi vysoké ztráty fermentační. Celkové ztráty, které jsou při přímé sklizni většinou vyšší než 30 %, se pak dají srovnat s těmi, které vznikají při sklizni píce s vysokou sušinou. Tam ale bývá poměr mezi ztrátami polními a fermentačními opačný, větší bývají ztráty polní.
Není-li zbytí a je nutné sklízet a konzervovat píci bez zavadání, je téměř nutné podpořit fermentaci přídavkem konzervantu s vysokým podílem kyseliny mravenčí. Obdobné je to u píce, která zvlhla v důsledku nepřízně počasí. Doporučuji zvážit, zda se ještě vyplatí zvyšovat náklady použitím chemického konzervantu, nebo raději nahnilou a plesnivou zavadlou píci kompostovat či použít jako mulč.

Stroje s větším výkonem 

K zabezpečení kvalitního zavadání pokosené píce za účelem senážování je třeba u ní dosáhnout požadovaných hodnot obsahu sušiny za jeden den, maximálně za dny dva (srovnej: za účelem výroby sena i čtyři dny). Správná manipulace s pící umožňuje stejnoměrné vysychání, a tím zkrácení doby zavadání píce na pokosu. Všechny úpravy pokosu sledují kromě rychlosti zavadání také snížení závislosti na povětrnostních podmínkách sklizně, a tím snížení ztrát. Je důležité, aby zavadání probíhalo rovnoměrně. Proto by měly mít řádky píce vrstvu stejnoměrně vysokou, bez větších hromádek (zejména je třeba dát pozor na začátku a na konci řádků). Moderní shrnovače mají nastavitelnou šířku záběru, množství píce v řádku lze tedy regulovat i tímto způsobem.
Aby byly sklizňové stroje plně využity, musí být v dobrém technickém stavu. V praxi se stává, že když se začne senážovat, dochází k poruchám, které obvykle zastaví činnost celé linky. To se může významně projevit na zhoršení kvality senáže a nárůstu ztrát.

Plné využití sklizňových strojů

Za účelem konzervace je třeba sklízet porosty dobře zapojené. Dostatečná produkce hmoty je nutná i pro plné využití pracovních vlastností sklizňových strojů. Vybere-li se a správně se použije mechanizace, sklidí se kvalitně a hlavně rychle. Omezí se tak riziko sklizně za nepříznivého počasí, sníží se ztráty na poli.
Aby píce lépe zasychala, upravuje se kondicionérem (lámačem) umístěným na rotačním žacím stroji. Kondicionéry přispívají k tomu, že pokos vysychá až o 30 % rychleji, než když je pouze posekán. Různé druhy píce mají i různé požadavky na způsob a intenzitu narušení jejich jednotlivých částí. Travní porosty se upravují čechráním a otíráním (odíráním), vojtěška a jetel mačkáním.

Způsob opracování hmoty

S prodlužující se dobou zavadání rostou ztráty, a to nejen na poli odrolem, ale také prodýcháním a degradací dusíkatých látek ve skladovacím prostoru. Fermentační proces pak totiž probíhá pomaleji, s méně hodnotnými meziprodukty a produkty. Proto je nutné, aby na hmotu, která je ještě málo zaschlá, působily hrabice čechrače při jejím čechrání z pokosu nebo při jejím obracení „hrubou silou“ (rychlá jízda, plné otáčky, pevné hrabice). Stébla, stonky a listy jsou pak mnohokrát přelámány a narušeny, proces sušení pak u nich probíhá poměrně rychle.
Když již je ale hmota mírně zaschlá, je s ní nutné zacházet „šetrně“, zvláště s pícninami, které mají lístečky (jeteloviny). „Šetrné“ obracení či shrnování se provádí za snížených otáček a šikmo natočenými pérovými hrabicemi. Vytváří se tak provzdušněný řádek, ve kterém píce není slehlá, ani zamotaná. Stroj musí však zároveň splnit i druhý základní požadavek, tedy shrnovat „čistě“, tj. nenechávat na poli nebo na louce žádné zbytky zavadlé hmoty.

Pozor na prach

Posekaná píce zasychá rychleji, když je suché počasí. Při takových podmínkách však může při úpravách pokoseného porostu docházet ke zviřování prachu. Jakmile se prach dostane do píce, podstatně zvýší její tlumivé účinky. Fermentační proces pak probíhá pomaleji a s mnohem většími ztrátami. V tomto ohledu je mechanizace, která dobře kopíruje terén, nevytrhává drny a tedy i nevíří prach (nebo jen velmi málo), tzv. k nezaplacení.

Když je píce příliš suchá

Přeschne-li píce, podstatně se zvýší riziko ztrát jak na poli, tak nevhodnou fermentací a zaplísněním. Jakmile u zavadlé píce v důsledku ztráty vody začnou opadávat lístečky, zůstane na poli (nebo na louce) to nejcennější, co jsme vypěstovali. Uvádí se, že silážovatelnost bílkovinných a polobílkovinných pícnin je ideální při sušině 36 až 40 %.
Při této sušině ztráty na poli více než dvojnásobně převyšují ztráty prodýcháním a fermentací. Proto se doporučuje senážovat při sušině 32 až 36 %, s využitím účinných biologických inokulantů. Jakmile se sušina zvýší nad 52 %, v důsledku nedostatečného vytěsnění vzduchu z konzervovaného materiálu rychle narůstají ztráty fermentační. V podstatě je nelze redukovat ani aplikací biologického ani chemického konzervantu.

Jaká je ideální sklizňová sušina

Současný stav dosahovaných průměrných hodnot sušiny lze u jednotlivých pícnin hodnotit jako uspokojivý. Podle databáze krmiv, kterou vede AgroKonzulta Žamberk (Mikyska, 2009), bylo v roce 2008 dosaženo průměrné sušiny senáží z trvalých travních porostů 36,5 %, jetele 36,6 % a vojtěšky 39,2 %. V průměru jsou to hodnoty vyhovující požadavkům Normy 2004. Pod nebo nad penalizované hranice sušiny se však dostalo u senáží z trvalých travních porostů 28 %, jetele 55 % a vojtěšky 44 % vzorků. Z tohoto pohledu již s výsledkem spokojeni být nemůžeme. Trendem je senážovat při sušině o dvě až čtyři procenta nižší, než je doporučovaná, a použití biologického přípravku, který do senážovaného materiálu naočkuje vhodné bakterie. Ty nastartují fermentační proces správným směrem.

Řezanka v závislosti na sušině

Obecně lze říci, čím je vyšší sušina řezanky, tím musí být kratší a lépe zpracovaná. Čím je píce více narušená, tím v ní biochemické (zvláště enzymatické) přeměny probíhají intenzivněji a lze ji lépe udusat (vytvoří se tak rychleji anaerobní podmínky potřebné pro rozvoj bakterií mléčného kvašení). Moderní řezací ústrojí sklízecích strojů jsou konstruovány takovým způsobem, že těmto požadavkům na úpravu struktury píce vyhovují. Pouhým nařezáním se kvalita řezanky ani zdaleka nepřiblíží té, která vznikne po sklizni samojízdnou řezačkou, sběracím vozem nebo lisem s řezným ústrojím.
Rozřezání píce je v přímé závislosti na její sušině. Jestliže budeme silážovat píci s vyšší sušinou, musíme ji i více narušit. Zavadlá píce s ideálním obsahem sušiny by měla být při sběru pořezána na délku 20–40 mm (při 32% sušině na 40 mm, při 40% sušině na 20 mm). Je také dobré vzít v úvahu to, že pro každý druh píce (ale i technologii sklizně a konzervace) platí na její mechanické narušení jiné požadavky. Při stejném obsahu sušiny by mohla být řezanka vojtěšky a jetele o 10–20 mm kratší než řezanka trav.
Při popisu stupně narušení silážované hmoty je nutné si uvědomit, že kromě délky řezanky je významné i rozdrcení, zmáčknutí kolének a podélné narušení stébel nebo lodyhy. Thomas (1978) potvrdil, že úspěch senážování začíná právě u způsobu lacerace (mechanického zpracování, které lze nejlépe charakterizovat jako odírání), při němž se setře vosková vrstva listů. Tím u nich dojde k rychlejšímu odpařování vody z povrchu, přičemž vodní aktivita se o mnoho nezmění.

Zajistit strukturální vlákninu

Z pohledu fermentace silážované hmoty v sile potřebujeme řezanku co nejkratší a nejvíce narušenou (tj. stébla podélně rozštípnutá, kolénka a zrna rozdrcená), z pohledu fermentace v bachoru však potřebujeme, aby její struktura umožňovala zachovat základní fyziologickou funkci přežvýkavců – přežvykování. Při silážování píce s částicemi kratšími než 8 mm se získá siláž s nestrukturální vlákninou. Pokud by takové siláže nebyly v krmné dávce přežvýkavců doplněny krmivy s vyšším podílem účinné strukturální vlákniny, mohlo by v důsledku sníženého přežvykování a následného neúměrného zvýšení kyselosti v předžaludcích dojít i k vážným metabolickým poruchám. Podíl částic menších než 8 mm by tedy měl být co nejmenší.
Řezanka delší než 40 mm již většinou plně nezabezpečí vysoce kvalitní fermentaci. Proto doporučuji raději kratší řezanku a úpravu krmné dávky ve smyslu přídavku krmiva podporujícího motoriku bachoru (seno, sláma).

Aplikace silážních přípravků

Přídavkem vhodných silážních přípravků, ať již biologických nebo chemických, lze většinou kvalitu fermentace, resp. rozvoj bakterií mléčného kvašení, významně podpořit. Při rozhodování o jejich použití je třeba brát v úvahu, že silážování je komplex interakcí různých biochemických a mikrobiálních procesů, ovlivňovaných velkým množstvím faktorů, které jsou navíc vzájemně provázané. Téma – výběr aditiv a jejich účinnost, je však natolik rozsáhlé a natolik důležité, že se mu budeme věnovat podrobněji v samostatném příspěvku v některém z následujících vydání Zemědělce.

Doprava řezanky a její rozhrnování

Navážení řezanky do silážních prostor musí navazovat na práci řezačky. Píci lze z pole přivážet různými dopravními prostředky, například traktory s přívěsy a nákladní automobily. Ke zvýšení jejich kapacity se doporučuje namontovat na ně senážní nástavbu. Většinou lze na poli pozorovat dobrou souhru řidiče řezačky a řidiče dopravního prostředku, na zem jim nic nespadne a na poli téměř nic nezůstane. Jsou ale i tací, kteří přeplňují senážní nástavbu a zanechávají na poli i po cestě mnoho zbytků.
Velmi důležité je, jakým způsobem se dostává řezanka do silážních prostor.
Často se setkávám s tím, že dopravní prostředek zajíždí dovnitř silážního žlabu a tam řezanku vysype. Zanáší se tím do konzervované hmoty mnoho nečistot a bakterií. Lepší je, když řidič vysype náklad na kraj žlabu, rozhrnovací prostředek naveze, a pak rozveze hmotu tam, kde je to třeba.
Pro kvalitu dusání je důležité zvolit správný způsob nahrnování a rozvrstvování silážované hmoty. Pro tyto účely se používají různé typy traktorů nebo nakladačů s čelně neseným hrablovým či lopatovým zařízením. Radlice mívají různý tvar. Kola traktorů či nakladačů určených k nahrnování a rozvrstvování silážované hmoty se doporučuje zdvojit, stroj pak může po řezance dobře pojíždět a při jejím hrnutí se nezabořuje.
V některých podnicích rozprostírání právě navezené píce provádějí kromě nakladačů i speciální rotační rozvrstvovače. Rozvrstvovač je připojen na tříbodovém závěsu k traktoru. Jedná se většinou o buben s lopatkami umístěnými na něm do spirály. Při jízdě se buben otáčí a hmotu rovnoměrně rozprostírá tak, aby ji mohl dusací stroj co nejvíce zhutnit.

Dusání řezanky

K rychlému a důkladnému vytlačení vzduchu z řezanky je nutné ji důkladně udusat. Obecně platí, že čím je delší řezanka, čím je vyšší sušina, a také čím je vyšší dusaná vrstva hmoty, tím déle a intenzivněji se musí dusat. Pokud je silážní hmota vystavena delší dobu působení vzduchu, zvyšují se počty kvasinek a plísní geometrickou řadou, následně pak siláž rychleji podléhá zkáze a narůstají ztráty na živinách. Velkým nebezpečím při oxidaci a zahřívání bývají duté stonky, ve kterých při dlouhé řezance zůstává vzduch, přestože je intenzita dusání vysoká.
U senáží s vyšší sušinou doporučuji intenzitu dusání kontrolovat měřením teplot. Ideální je, má-li hmota teplotu do 35 OC, tedy když na pohmat nehřeje. Pokud zjistíte teplotu nad 50 OC, upravte systém navážení a dusání řezanky ve žlabu. Je třeba si uvědomit, že při vysokých teplotách se likviduje cenný betakaroten a dochází k Maillardově reakci, při které se, za vzniku nestravitelného komplexu, dusíkaté látky vážou na celulózu a lignin.
Rozvrstvenou řezanku je nutné udusat opravdu důkladně. Nezáleží jen na hmotnosti dusacího prostředku, ale i na systému dusání. Tlak by měl být vyvíjen delší dobu (pomalá jízda) a měl by být opakovaný (pojíždění sem a tam alespoň dvakrát v krátkém sledu). Dusat by se mělo po celou dobu prodlevy mezi odjezdem jednoho vozu a příjezdem dalšího vozu s řezankou. Dusá se pomocí různých typů traktorů, nakladačů či těžkých tahačů, které nemají zdvojené pneumatiky. Někdy se u nich gumová kola nahrazují koly speciálními. Aby udusání řezanky bylo intenzivnější, navařují se na kola drážky, případně se vnitřek těchto kol vyplňuje vodou nebo betonem. U strojů s pásy se speciální drážky navařují na pásy (způsob poměrně dost využívaný v Japonsku). Hladký dusací válec, i když je velmi těžký, se k dusání řezanky nehodí.
V ČR se k dusání řezanky osvědčil a na mnohých farmách se i využívá speciální dusač, který je tažen traktorem a je vyroben z několika kol železničních vozů. Kola jsou upevněna na robustním rámu. Pokud jsou kola uvnitř rámu, nelze dusat u stěn žlabu. Proto se jedno kolo upevňuje i vně rámu.
Optimální výška navážené a dusané hmoty by měla být 15 cm, maximální 25 cm. Když se do žlabu naváží hmota o rozdílných sušinách, a tudíž se střídají suché a mokré vrstvy, vytvářejí se matrace, kde dochází u suchých vrstev k zaplísnění a u mokrých vrstev ke hnití. Důležité je tedy nerozhrnovat a nedusat každou vrstvu zvlášť, ale najednou, aby oba materiály byly alespoň trochu promíchané.
Senáž se do žlabu většinou naskladňuje několik dnů. Když se dusání na noc přeruší, ráno by se mělo začít až po naskladnění a rozhrnutí prvních návozů řezanky. Dusání poslední naskladněné vrstvy řezanky před zakrytím by nemělo být delší než šest hodin. Poslední vrstva se udusá lépe, naveze-li se řezanka s nižší sušinou, ne však nižší než 28 %.

Systémy zakrývání 

Čím rychleji se v píci s porušenou strukturou vytvoří anaerobní prostředí, tím více se omezuje aktivita rostlinných proteáz a rozvoj některých nežádoucích mikroorganismů (zkracuje se období proteolytických a respiračních biochemických reakcí), což je pro fermentační proces příznivé a lze předpokládat, že tím bude lépe a dlouhodoběji uchována biologická hodnota senáže. Platí zásada, že u všech senáží, a zvláště pak u senáží zakládaných z vojtěšky, musí být brzy po jejím naskladnění do žlabu vždy zajištěno dokonale vzduchotěsné uzavření. Velkou chybou je, když se odpoledne naskladní a udusá poslední vrstva řezanky, která se se pak zakryje až ráno.
Jakmile má do senáže přístup kyslík, kazí se. Dochází k velkému růstu aerobních bakterií, kvasinek a plísní, narůstá teplota a zvyšují se ztráty sušiny, energie i živin. Nedostatečné zakrytí je proto neodpustitelnou technologickou chybou.
Při nevhodném zakrytí dochází k průniku vzduchu, popřípadě se tam dostává voda a senáž plesniví a hnije. Při vyskladňování je pak nutné odseparovat zdravotně závadné vrstvy. V praxi se však často setkávám s tím, že narušená hmota se zvířatům zkrmuje, to je špatné.
V poslední době se stále více uplatňuje dvouvrstevný i třívrstevný systém zakrývání. U dvouvrstevného systému se na udusanou hmotu položí mikroténová fólie. Protože má opačný statický náboj než silážní hmota, k jejímu povrchu dobře přilne. Na ni se pak pokládá silážní plachta. Mezi oběma fóliemi se vytvoří vzduchová izolační vrstva, která vyrovnává kolísání teplot, a zamezuje zvlhčování senážované hmoty kondenzací par. U třívrstevného systému se na plachtu ještě pokládá síťovina z umělé hmoty, která zabraňuje mechanickému poškození spodních fólií a zatíží je. Následně se pak po celém obvodě plachta nebo síťovina zatíží speciálními pytli se štěrkem. Kvalita fólií a plachet se stále zvyšuje, vyrábějí se fólie, které oproti klasickým, igelitovým snižují průchodnost vzduchu několikanásobně, jsou však často o poznání dražší.
Rozměry plachet jsou určující pro úplné zakrytí povrchu senáže, překrytí na sebe navazujících plachet by mělo být nejméně 50 cm, rovněž u krajů silážní stavby (stěny) by měla být rezerva (nejméně 50 cm) na dostatečné vzduchotěsné zakrytí senážní hmoty. Všechny spoje a okraje plachet musí být zatíženy po celé délce.

Zatížení povrchu plachty

Po zakrytí hmoty je nutné plachty zatížit. Když se plachty pečlivě zakryjí, nedojde k jejich poškození a vyrobená siláž bude mít minimální ztráty. Pokud je zatížení siláže dostatečně vysoké, pak dochází ke kapilární vzlínavosti silážní tekutiny a celý profil siláže bude mít stejnou sušinu. Tuto vlastnost oceníme při jejím zkrmování a sestavování krmných dávek, které jsou zvířaty stabilně přijímány s minimálními zbytky.
K zatížení je možné používat panely, důlní pryžové pásy, plachty z průmyslové tkaniny, balíky slámy a podobně. Nejjednodušší a nejlevnější je zakrytí celé plochy senážované hmoty ojetými pneumatikami z osobních automobilů. Není to však zakrytí nejlepší, protože jsou zaoblené a nelze je položit těsně vedle sebe (i když se přisunou těsně k sobě, vždy ještě nějakou skulinou může vzduch proudit). Lepší je, jsou-li pneumatiky podélně rozříznuté a pokládají-li se na plochou stranu. Rozříznutí pneumatik má i tu výhodu, že se v nich nedrží voda a nemnoží komáři.
K zatížení plachet se používají také asi deset kilogramů těžké a asi 1,2 metru dlouhé rukávy naplněné sypkou hmotou, většinou drobnými kaménky nebo štěrkem (písek se nedoporučuje, protože se vyplavuje). Pokládáním pytlů těsně za sebou, jednoho za druhým, po celém obvodu plachty a na spojích mezi plachtami se zajistí perfektní izolace.

Zvrhnutí senáže

Pro úspěšnou konzervaci, kdy se vytvoří podmínky znemožňující činnost škodlivých skupin bakterií, je nezbytné dosáhnout úrovně kyselosti, označované jako tzv. kritické pH (viz tabulka). Jeho hodnota souvisí se sušinou píce, při vyšší sušině klesá dostupnost živin pro škodlivé bakterie a okyselení nemusí být tak hluboké. Podstatná je také rychlost, s jakou se dosáhne kritické hodnoty pH. Tato doba by neměla být delší než 14 dnů po uložení píce do sila. Pokud se tuto podmínku nepodaří splnit, hrozí riziko tzv. zvrhnutí mléčného kvašení v kvašení máselné (klostridiální). K tomuto zvrhnutí jsou více náchylné vojtěškové senáže s nízkou sušinou.
U vojtěškových senáží se vyplatí odebrat sondou vzorek a podrobit ho chemické analýze. Senáže, které jsou na hranici nebo dokonce pod hranicí kritických hodnot pH a sušiny, je třeba začít co nejdříve zkrmovat. Je totiž reálné nebezpečí, že se postupně zkazí.

Závěr

Správný průběh fermentace může nastat, jen když se pro něj vytvoří ty správné podmínky. Kvalitní senáž lze vyrobit jak ve vaku, tak ve věži, v lisovaném balíku obaleném fólií, v silážním žlabu, nebo i na hromadě. Podmínkou je rychlé naskladnění silážované píce, její dostatečné udusání a dokonalá izolace proti vnikání vzduchu a vlhkosti.
Silážování si nyní dokážeme jen těžko představit bez kvalitní mechanizace. Stroje (resp. práce s nimi) mohou negativně (a samozřejmě i pozitivně) ovlivnit stav epifytní mikroflóry, rychlost zasychání píce na pokose, ztráty odrolem lístků z jetelovin, ztráty způsobené špatným nastartováním i průběhem fermentačního procesu.
Jen jediná chyba v celém řetězci sklizně a konzervace píce může výrazně snížit výslednou kvalitu siláže a tím ohrozit ekonomickou situaci podniku. Špatná kvalita krmiv významně snižuje užitkovost, zhoršuje zdraví a reprodukci zvířat, a v konečném důsledku i kvalitu jejich produktů.
Zpracováno jako podklad pro řešení Záměru MZe 02701404

Klíčové informace

- O úspěchu při senážování rozhoduje stanovení vhodného začátku sklizně, zvolení vhodné techniky a technologických postupů sklizně a konzervace.
- Přeschne-li píce, podstatně se zvýší riziko ztrát jak na poli, tak nevhodnou fermentací i zaplísněním. Řezanka z takové hmoty by měla být co nejkratší. 
- Fermentační ztráty lze minimalizovat především rychlým vytěsněním vzduchu z řezanky a její dokonalou izolací proti vnikání vzduchu a vlhkosti.

Ing. Radko Loučka, CSc.Výzkumný ústav živočišné výroby, v. v. i., Praha-Uhříněves