Technika pro senážování

Předpokladem úspěšného senážování je optimální zvládnutí jak samotné sklizně, tak uložení objemného materiálu a jeho konzervace i dodržení správných zásad při odebírání a dávkování takto vyrobeného krmiva. Jednotlivými operacemi zmíněného procesu jsou sečení, obracení, shrnování, sběr, odvoz, uložení a konzervace sklizených pícnin.

Celý průběh sklizně pícnin musí být přizpůsoben požadavkům na kvalitativní i kvantitativní vlastnosti krmiv vyráběných senážováním, tedy v anaerobních podmínkách, kdy roli přirozeného konzervantu plní oxid uhličitý.
Sklizeň senáže je ovlivněna zejména počasím, a to jak během vegetace, tak i v době samotné sklizně. Při sestavování technologie pro sklizeň porostů je nutné brát v úvahu dvě hlediska: za prvé vývojové a růstové fáze porostů a za druhé výkonnost celé sklizňové technologie. Vzhledem k tematickému obsahu příspěvku se zaměříme na sestavování technologie.

Řízený systém 

Základem je sečení porostů. V našich podmínkách se ve většině případů používají diskové rotační žací stroje a v menší míře i stroje bubnové. Lištové žací stroje různé konstrukce jsou na ústupu a využívají se v omezené míře.
Existují různá doporučení týkající se výkonnosti sečení v souvislosti s výkonností následné techniky a zařízení. V obecně doporučované praxi se setkáváme s tím, že výkonnost sečení by měla dosahovat 1,5 až dvojnásobku výkonu další techniky určené k obracení, shrnování, sběru a odvozu objemného materiálu. V provozu jsou však tato doporučení mnohdy konfrontována s tvrdou realitou vysokých teplot a velmi intenzivního slunečního záření a naopak.
Obecným cílem je dosažení sušiny senážovaného materiálu na úrovni 30 až 35 %, v praxi se však setkáváme spíše s rozpětím 25 až  40 %. Také v tomto případě platí, že každý zootechnik, výživář či farmář a chovatel preferuje různou hodnotu sušiny konzervované píce.

Co urychlí zavadání?
V souvislosti s ovlivňováním zavadání jsou diskové a bubnové rotační žací stroje vybavovány adaptéry pro úpravu pokosů. Tato zařízení lze rozdělit do dvou základních skupin, a to na kondicionéry a mačkací válce.
Kondicionéry se využívají zejména při sklizni porostů trav a obilnin sklízených formou GPS. Osazují se plastovými, nebo kovovými prsty, případně se lze u některých výrobců setkat s cepákovým provedením kondicionéru. Pro sklizeň jetelovin někteří odborníci a zemědělci doporučují mačkací válce, které mohou být celokovové s patřičným profilovaným povrchem, nebo je tvoří pryžové profilované válce. Řada strojů s prstovými kondicionéry se využívá rovněž při sečení porostů vojtěšek a jetelů či jejich směsí.
Při sklizni porostů jetelovin se pak kondicionéry zpravidla nastavují na nižší otáčky a rovněž bývá volena větší rozteč mezi stíracím profilovaným plechem a pracovními orgány kondicionéru. Jestliže byla řeč o různé intenzitě práce v závislosti na pracovních otáčkách rotorů, pak režim nižších otáček dosahuje u kondicionérů 550 až 650 n/min, vyšší úroveň otáček představuje 850 až 950 n/min.

Konstrukční řešení 

Čelně nesené diskové žací stroje jsou nejčastěji k dispozici s pracovním záběrem 2,8 až 3,2 m, pracovní záběry bočně nesených dosahují asi 2 až 4 m. Závěsné diskové žací stroje mají zpravidla záběr 2,5 až 6 m, avšak existují již modely s pracovním záběrem okolo 9 m. Samostatnou kapitolou jsou různé kombinace žacích stojů, pro které se vžilo označení „letadlo“. Jsou tvořeny třemi žacími jednotkami, kdy celkový pracovní záběr je 7,5 až 12,5 m, provedení může být nesené, nebo polonesené. Samojízdné žací stroje dosahují zpravidla pracovního záběru okolo 10 m, avšak existují takové, které atakují hranici 15 m. Co se týká bubnových žacích strojů, s těmi se setkáváme v kategorii bočně a vzadu nesených, případně tažených modelů. Jejich pracovní záběr začíná zpravidla na hodnotě 1,4 m a v porovnání s diskovými žacími stroji se vyznačují vyšší energetickou náročností.
O diskových modelech mluvíme také jako o technice se spodním pohonem žacího ústrojí ozubenými koly uloženými ve skříni lišty. Případně jde o soustavu hřídelí, kdy hlavní hřídel pohání prostřednictvím kompaktních úhlových převodovek jednotlivé disky. Naproti tomu bubnové žací stroje jsou označovány jako technika s vrchním pohonem: převodové ústrojí je uloženo nad žacím bubnem, který je pak ve spodní části osazen talířovým splazem, po němž se buben pohybuje po povrchu pozemku. S lištovými žacími stroji se setkáváme jako s prstovými, kdy jsou prsty s protiostřím namontovány na nosníku a tvoří kulisu, ve které se pohybuje žací kosa. Další možností jsou žací lišty protiběžné. V tom případě je nosník prstů nahrazen druhou kosou a tyto kosy se pohybují proti sobě. Cepové žací stroje se používají v souvislosti se sklizní zelené píce či ořezávání chrástu a nacházejí uplatnění v oblasti zeleného krmení. Ostatní konstrukce nalezneme spíše v oblasti komunální a zahradní techniky. Naopak převládají diskové žací stroje, a to v souvislosti se stále vzrůstajícím pracovním záběrem a tlakem na výkonnost i úspory PHM.

„Samochody“ a příslušenství

Jestliže v České republice a ve střední i západní Evropě převažují rotační žací stroje, tak v zámoří jsou poměrně populární závěsné a samojízdné modely, a to i s lištovým žacím ústrojím a mačkacími válci. Slouží zejména pro sklizeň porostů jetelovin, luskovin a obilnin, které se následně senážují. Zejména moderní samojízdné žací mačkače, jejichž žací ústrojí je buď rotační, nebo lištové, jsou určeny k dosahování vysokých výkonů.
V Evropě se setkáváme v naprosté většině případů se samojízdnými žacími stroji s diskovým žacím ústrojím. Je třeba dodat, že si úspěšně razí i cestu na trhy, kde až doposud kralovaly žací mačkače s lištovým žacím ústrojím, v USA, Kanadě, Austrálii, či postsovětských zemích a Rusku.
Jsou nabízeny v provedení čelně a bočně neseném, závěsném a také samojízdném. Výbava pak poskytuje řadu možností pokud jde o konstrukci disků či volbu mezi rychloupínám nožů a jejich uchycení šroubovými spoji. K příslušenství rovněž patří různé typy splazů, rozprostíracích, nebo naopak shrnovacích plechů.
Nechybí ani zařízení pro shazování pokosů do sběrných řádků, které mohou mít podobu shazovacích plechů, hydraulicky poháněných dopravníků nebo shazovacích šneků.

Následuje obracení

S obracením se v současnosti při sklizni senáží tak často nesetkáváme, neboť k omezování obracečů přispívá zejména vybavení žacích strojů adaptéry pro úpravu pokosů. Na obracení dojde řada v případě nepříznivého počasí, absence kondicionéru na žacím stroji či při senážování plodin s nerovnoměrným zavadáním. U porostů jetelovin lze obracení označit za značně problematické, neboť přispívá k nadměrnému odrolu listové hmoty.
Na našem trhu dominují rotorové modely, zejména v neseném provedení, avšak u velkých pracovních záběrů se začínají uplatňovat rovněž tažené modely. U nesených obracečů se nejčastěji setkáváme s pracovním záběrem 4,5 až 9 m, vybaveny jsou čtyřmi až osmi rotory. Záběr okolo 5 až 6 m mají i tažené modely, většinou se však nabízejí v pracovním záběru 8 až 15 m a s osmi až 14 rotory. Modely o záběru 8 až 10 m se vyrábějí zpravidla s vlastním podvozkem, který slouží k přepravě, zatímco obraceče se záběry nad 10 m se přepravují po kolech. Ty zároveň slouží jako kopírovací kola rotorů, a proto je třeba u takových záběrů zvážit zejména stav povrchu pozemků, polních cest i běžných komunikací. Setkáváme se i s dalšími konstrukcemi. Rotory jsou zpravidla osazeny čtyřmi až sedmi rameny, přičemž existuje možnost nastavování úhlu obracecích prstů v rozmezí 10 až 20°. Pohon rotorů zajišťuje dělený hřídel, jehož sekce jsou spojené přes homokinetický kloub, avšak stále více se prosazují různé typy do sebe vzájemně zapadajících spojek.

Příslušenství a konstrukce 

Různá příslušenství nabízejí také obraceče. Ať již kopírovací kola, možnost pracovat v režimu hraničního obracení, kdy dojde k natočení nosníku rotorů a ty neodhazují píci mimo pozemek, či montáž převodovek pro tzv. noční obracení, které umožňuje vytvářet úzké řady (v některých zemích se využívá při sušení sena, nahrazuje v minulosti využívané kupení).
Samostatnou kapitolou jsou tzv. univerzální stroje. V minulosti se u nás používaly ve větší míře obraceče, které díky své konstrukci plnily i roli shrnovače. Vzhledem k nárokům na vysokou kvalitu senáží je však třeba si uvědomit, že při obracení požadujeme vyšší pracovní rychlost (otáčky rotorů) a dostatečnou razanci ke zpracovávání zelené hmoty. Při shrnování požadujeme naopak šetrné zacházení s materiálem a spíše dáváme přednost nižší pojezdové rychlosti a velkému záběru. Proto je univerzální stroj obraceč/shrnovač vždycky kompromisem a má v souvislosti s uvedenými skutečnostmi značná omezení.
Z hlediska konstrukce se využívají bubnové, kolové, dopravníkové a šnekové modely a prakticky vždy jde o stroje kombinované. V našich podmínkách se ve většině případů setkáme s rotorovými obraceči. Bubnové modely, které připomínají svou konstrukcí přiháněč sklízecích mlátiček, se uplatňují v některých severských zemních či podmínkách severoamerického zemědělství.
To lze říci také o paprskových strojích, přičemž někteří výrobci pronikají s těmito modely také na náš trh.

Šetrné a výkonné shrnování 

Ve většině případů je nutné vytvořit pro techniku zajišťující sběr hmoty dostatečně hutné a kompaktní řady. Platí, že je lepší jet pomalu a zpracovávat velké množství materiálu, nežli naopak. Při senážování pícnin na orné půdě se zpravidla vylučuje také shrnování, neboť není žádoucí nahrnovat hlínu, kamení a ostatní příměsi. V takovém případě se využívají shazovací mechanismy, které jsou součástí žacích strojů. Je třeba si také uvědomit, že při velkém množství hmoty nedochází k rovnoměrnému zasychání píce.
Pomineme-li zmíněné univerzální obraceče/shrnovače, používají se v našich podmínkách rotorové shrnovače, které jsou nejčastěji nabízeny s jedním, dvěma, třemi nebo čtyřmi rotory. Ukazuje se však, že i čtveřice rotorů může být v některých podmínkách málo, a proto existují rovněž středové modely se šesti rotory. Můžeme říci, že jednorotorové modely se zpravidla vyrábějí jako nesené s pracovním záběrem 3,5 až 4,5 m, pro malé traktory nabízejí někteří výrobci i jednorotorové modely s vlastním podvozkem. Tyto shrnovače vytvářejí výhradně boční řádek. Dvourotorové shrnovače se vyrábějí jako tažené s pracovními záběry 6 až 10 m a jsou konstruovány jako boční nebo středové, které nabízejí možnost variabilního nastavování pracovního záběru. Čím je větší rozteč rotorů, tím je větší záběr, avšak také širší výsledný řádek. Některé modely mohou pracovat jako středové i jako boční, avšak spíše se setkáme s jednoúčelovou konstrukcí – do boku, do středu.

Pro vysokou výkonnost

Existuje rovněž několik typů shrnovačů různých výrobců se třemi rotory, které vytvářejí boční řádek. Jde o tažená provedení a tak trochu o speciální techniku, která se hodí pro vysoce výkonné sklízecí řezačky, vozy a lisy. Čtyřrotorové modely nabízejí zpravidla pracovní záběr 9 až 15 m. Často jsou vybaveny systémem variabilního pracovního záběru, který se nastavuje vzájemnou vzdáleností přední dvojice rotorů, naopak rozteč zadní dvojice rotorů určuje šířku řádku. Pohon rotorů zajišťují kardanové hřídele, některé čtyřrotorové modely jsou poháněny hydromotory, případně se setkáme s kombinovaným pohonem. Pracovní rotory jsou osazeny zpravidla 10 až 15 rameny s různým počtem a geometrií shrnovacích prstů. Pohyb ramen a také tedy prstů zajišťuje většinou uzavřená kulisová dráha, která může být vyrobena z různého materiálu. Nabízí se provedení v olejové lázni či v mazacím tuku, nebo může být konstruována bez mazací náplně, kdy materiál samotné kulisy musí poskytovat specifické fyzikální vlastnosti, jež nahrazují funkci maziva. Vzhledem k požadavkům na vysoký výkon a rychlé přesuny se setkáváme u shrnovačů s pojezdovou rychlostí při přepravě 40 a 50 km/h a se vzduchovými brzdami.
Zvláštní kapitolou v oblasti shrnovačů jsou šnekové modely, které se v našich podmínkách po určitou dobu využívaly, a to v souvislosti s východoněmeckými samojízdnými mačkači. Uvedené shrnovače zažívají určitou renezanci, jejich vývoji a výrobě se věnuje několik výrobců. Jsou tvořeny sběracím ústrojím, přičemž posuv hmoty zajišťuje příčný dopravník, který u velkých záběrů nahrazuje již zmiňovaný šnekový dopravník. Tyto stroje vyžadují zejména ti, kteří sklízejí jeteloviny a pícniny na orné půdě, kdy nedochází k nahrnování příměsí. Pracovní záběry jsou srovnatelné s dvourotorovými shrnovači.

Různé možnosti sběru

Senážování nabízí různé varianty sběru a odvozu materiálu.
Využívají se sklízecí řezačky, senážní vozy, svinovací lisy a lisy na hranaté balíky. V našich podmínkách se setkáváme zpravidla se samojízdnými řezačkami, senážními vozy a svinovacími lisy. Požadavkem všech technologií je čistý sběr. Ukládá-li se hmota do jam, věží, či vaků, je nutné věnovat pozornost preciznímu řezání a vytvoření homogenní řezanky. V případě lisování do balíků se klade důraz na lisování s vhodně zvoleným lisovacím tlakem a pečlivé ovinutí, případně uložení balíků do vaků. Pokud jde o lisování hranatých balíků, tak tato technologie se v našich podmínkách příliš neuplatnila.
Sklízecí řezačky jsou osazeny sběračem zpravidla o záběru 3 až 4,5 m se sběracím ústrojím s kulisovými vodicími drahami, nebo s pevnými nosníky prstů. Nezastupitelnou úlohu mají detektory kovů, které zastaví vkládání při identifikaci kovových předmětů, stále častěji se rovněž setkáváme s detektorem kamenů. Řezací ústrojí je vybaveno travními noži (12 až 40 podle typu konstrukce bubnu) a travním protiostřím. Z kanálu řezačky jsou demontovány, případně vysunuty drticí válce pro kukuřici. Je třeba si uvědomit, že limitujícím faktorem pro výkonnost sklízecích řezaček při sklizni zavadlé píce je kromě odvozů zejména vzdálenost řádků. Výkonnost motoru je limitující pouze do určité míry. Proto se objevují stále větší shrnovače a výrobci vysoce výkonných řezaček nad 515 kW (700 k) využívají dvojice pohonných jednotek: jeden agregát se využívá při přepravě a senážování, dva agregáty se používají při sklizni kukuřice. Sklízecí řezačky dnes nabízejí široké výkonové spektrum v rozmezí 250 až 750 kW (340 až 1020 k).
Tažené řezačky nacházejí uplatnění ve skandinávských zemích, některé se vyrábějí a prodávají také v Itálii, Rakousku a Německu.
Setkáme se s nimi ve větší míře i v zámoří a řada z nich nachází své uživatele také u nás. Setkáváme se s konstrukcí cepákových, kolových a bubnových řezaček. První dvě možnosti nacházejí uplatnění u tažených, případně nesených modelů určených pro různé systémové nosiče a traktory s otočným řízením. Samozřejmostí musí být vyřešení logistiky, což je spíše tématem zemědělské dopravy.

Senážní vozy v Evropě

Senážní vozy si v českém zemědělství našly své pevné místo zhruba v polovině devadesátých let dvacátého století. Tato technologie je hojně rozšířena také na Slovensku, v Německu, Rakousku a ve Švýcarsku. V ostatních zemích jsou preferovány sklízecí řezačky.
Senážní vozy mají různá provedení, která se mezi sebou liší systémem vkládání: buď mají kasač s řízeným pohybem hrabic, nebo spirálový rotor s pevnými vkládacími segmenty. Sběrací ústrojí má stejné charakteristiky jako u sklízecích řezaček, šířka sběru je 1,6 až 2,1 m podle velikosti vozu. Různá je také konstrukce řezacího ústrojí. Řezací nože jsou uspořádány individuálně nebo skupinově: v prvním případě jsou jištěny každý zvlášť, ve druhém případě je jištěna například každá polovina nožů dohromady a v případě nárazu na cizí předmět se odklopí celá sekce. Teoretická délka řezanky dosahuje při plném osazení 35 až 45 mm.

Objemy a modifikace

Odlišnost patrná na první pohled je ložný objem. Většinou se setkáme se dvěma různými hodnotami: objem podle DIN (Deutsche Industrie Norm) v podstatě značí skutečný ložný objem. Dále se setkáváme s hodnotou, která udává kapacitu nástavby při určitém stlačení. Obecně můžeme říci, že ložný objem podle DIN dosahuje u senážních vozů na českém trhu 25 až 55 m3, tj. 50 až 100 m3 při stlačení hmoty. Vše závisí na vlastnostech materiálu, délce řezanky či výbavě vozu.
Podlaha korby je vyrobena z ocelového plechu nebo se používá dřevo. Součástí nástavby je podlahový dopravník, který může mít dva, čtyři nebo šest řetězů. Příslušenství senážních vozů zahrnuje různé typy náprav – jednoduchá, tandemová, tridem, boogie, možnost řízení náprav, volbu pneumatik. Pro agregaci s trakčním prostředkem je možné zvolit spodní nebo horní závěs, nechybí různé možnosti ovládání nebo automatika plnění. Zajímavým a u nás mnohdy nedoceněným příslušenstvím jsou rozdružovací válce. Senážní vozy jsou zpravidla osazeny dvěma nebo třemi válci, které vytvářejí rovnoměrný koberec, což usnadňuje dusání, rozhrnování či plnění vakovacích lisů.
Možností je kombinace s příčným dopravníkem pro zakládání krmiva či plnění metače píce při naskladňování senážních věží. Určitou modifikací senážních vozů jsou tzv. kombinované vozy, které nemají strop nástavby osazen stropními profily či lanovou clonou a slouží jako dopravní prostředky sklízecích řezaček. 

Komora svinovacích lisů
Lisování senáže je populární všude tam, kde je třeba uskutečnit kvalitní sklizeň s minimem pracovních sil. Lisování balíků a v případě integrované ovíječky také jejich ovíjení strečovou fólií zvládne jeden pracovník, přičemž balíky může svážet postupně. Vzhledem k vysokým pořizovacím cenám lisů na velké hranaté balíky a množství zpracovávané hmoty dominují technologii senážování svinovací lisy. Pro senážování se využívají zpravidla lisy s řezáním, které je doplněno vkládacím spirálovým rotorem. Řezání zajišťuje většinou 15 až 25 nožů, teoretická délka řezanky je 45 až 75 mm.
Z hlediska konstrukce mají lisy buď pevnou komoru (s neutuženým jádrem, k utahování balíku dochází na jeho obvodu), proměnlivou komoru (s utuženým jádrem, balík se utahuje od minimálního průměru), nebo tzv. semivariabilní komoru. Lisy s pevnou komorou nabízejí zpravidla průměr balíků 1,2 a 1,5 m, přičemž pro senážování se využívá spíše menší průměr (vhledem k následné manipulaci). V komoře se nacházejí buď válce, nebo řetězový dopravník, nosný dopravník tvoří ocelový článkový řetěz, nebo patřičně zpevněný a vyztužený pás z technické pryže. Další možností je kombinace válců a dopravníků, kdy je polovina komory tvořená profilovanými válci a polovina řetězem. Lisy s proměnlivou komorou mají většinou průměr balíků od 0,8 do 1,6 m, nebo od 0,8 do 1,9 m a lisovací komora je většinou tvořena soustavou pryžových pásů. Může být rovněž tvořena laťovým dopravníkem obdobné konstrukce, jako je tomu u lisů s pevnou komoru. Novinkou na trhu je semivariabilní komora tvořená laťovým dopravníkem, pomocí jednoduchého mechanismu je možné nastavovat krokově několik průměrů balíku. Svinovací lisy mají různé příslušenství, jako systém vázání motouzem, do sítě, nebo kombinace obou způsobů, dále pak řezání, centrální mazání, různé systémy ovládání, jednoduchou, nebo tandemovou nápravu, vzduchové brzdy, vyhazovací rampu apod.

Lisy na hranaté balíky a baličky

Lisy na hranaté balíky jsou při výrobě senáže v našich podmínkách okrajovou záležitostí. Využívají-li se k senážování, mají zpravidla řezací ústrojí a rozměry balíku jsou voleny tak, aby s nimi byla relativně snadná manipulace. Setkáváme se s rozměrem komory 0,5 x 0,8 m až 1,2 x 0,8 m, větší rozměry se používají pro sklizeň sena a slámy. Takovéto lisy mají zpravidla dvouosý podvozek, řiditelnou nápravu a široké pneumatiky, čímž se zamezuje poškozování povrchu pozemku.
Předpokladem výroby kvalitní senáže je rychlé a kvalitní zabalení slisovaných balíků. Někteří odborníci tvrdí, že při výrobě senáže pro vysokoužitkové dojnice by mělo dojít k ovinutí balíku do dvou hodin po slisování. Proto se také prosazují svinovací lisy s integrovanou baličkou, případně s baličkou taženou za lisem. Takovéto ovíječky jsou vybavovány automatickými systémy ovládání s možností naprogramování automatických ovíjecích cyklů. Jejich konstrukce většinou využívá dvojité ovíjecí rameno, které rotuje kolem balíku a ten se otáčí kolem své osy na ovíjecím stole. Na trhu se setkáme s jednoduššími baličkami, přičemž jako nejjednodušší můžeme označit baličky nesené, bez nakládacího ramene, které slouží ke stacionárnímu ovíjení balíků. U těchto modelů se otáčí balík ve své horizontální i vertikální ose a unášeč fólie je stabilní. Je však třeba vyřešit dopravu balíků, jejich manipulaci a následné uskladnění. Dobrým standardem jsou dnes tažené baličky s nakládacím ramenem, rotujícím unášečem fólií a patřičným komfortním ovládáním. Součástí konstrukce baličky je také systém odříznutí fólie po ovinutí. Pro ovíjení balíků se využívají šířky fólií 500 a 750 mm a ovíjí se většinou ve čtyřech až šesti vrstvách.

Konzervace píce a uložení

Správné uložení zavadlé hmoty hraje hlavní úlohu, neboť takto vyrobené krmivo rozhoduje o chovatelských výsledcích minimálně v zimním období, v řadě případů pak po celý následující rok. U balíků ovinutých fólií je způsob uložení nejjednodušší. Je třeba zvolit místo dobře přístupné v nepříznivém počasí ochráněné před povětrnostními vlivy. Určitou alternativou je ukládání neovinutých balíků do speciálních vaků, k čemuž slouží speciální technika. Rovněž ovíjení velkých hranatých balíků je záležitostí k tomu konstruované speciální baličky a manipulační techniky. Možností je rovněž ukládání balíků do vaků, nebo volné balíky důkladně zakrýt senážní plachtou.
Volně sklízená objemná píce se ukládá v senážních věžích či silážních žlabech. S technologiemi využívajícími skladování v senážních věžích (vertikální sklady) se setkáme v severských zemích a v zámoří, v našich podmínkách převládají jednoznačně žlaby. Věže se v minulosti příliš neosvědčily kvůli technickým problémům s vybíráním krmiva a zdlouhavému plnění. Jejich stavebním materiálem jsou ocelové smaltované pláty, případně železobetonová konstrukce. Plnění může být mechanické (integrovaný dopravník, metač píce), nebo pneumatické, zároveň se musí zajistit rozhrnování materiálu. K dosažení efektivního samosléhávání hmoty by měla být výška věže minimálně 2,5, lépe však trojnásobkem průměru základny. Věže jsou konstruovány jako uzavřené, doplněné plnicím a vybíracím otvorem. Nutným vybavením musí být také zařízení pro vyrovnávání tlaků, neboť vznikající plyny mohou vést k explozi. Technologie vyprazdňování počítá s vrchním nebo spodním vybíráním.

Žlaby vedou 

V našich podmínkách je nejrozšířenější ukládání zavadlé píce ve žlabech (horizontální sklady).
Jako nejefektivnější lze považovat senážní žlaby tvořené dvěma bočními stěnami, případně doplněné o třetí stěnu, která tvoří čelo. Podle toho hovoříme o průjezdných nebo neprůjezdných žlabech. Z hlediska úrovně v terénu jde o stavby zapuštěné, polozapuštěné a nadzemní. Určitou alternativou může být zpevněná a dostatečně odkanalizovaná plocha, avšak oproti žlabu se snižuje výrazně kapacita uskladnění.
K výhodám těchto staveb patří zejména dostatečná plocha a objem pro krmivo a většinou také okolní zpevněné manipulační zázemí. Při ukládání píce do žlabu je nutné věnovat maximální pozornost dostatečnému udusání. V praxi se osvědčuje nasazení dvou manipulačních prostředků, kdy jeden zajišťuje rozhrnování a druhý udusání. Úspěšné zvládnutí technologie vyžaduje dokonalé zakrytí a vhodné zatížení.

Progresivní technologie vaků
Tato technologie si našla místo v řadě zemědělských podniků a podnicích služeb, které jí s úspěchem využívají. Princip je založen na stlačování materiálu do vaku, který je plněn vakovacím lisem. Jeho součástí je příjmový dopravník, vlastní plnicí systém tvořený zpravidla horizontálním vkládacím rotorem a zařízení pro upínání a fixaci vaku.
Vakovací lisy jsou konstruovány pro agregaci s trakčním prostředkem, v závislosti na výkonnosti vyžadují 55 až 184 kW (75 až 250 k). Lisy pro vysoké výkony mohou být vybaveny vlastním motorem o výkonu 110 až 405 kW (150 až 550 k). Plnicí výkon dosahuje zpravidla 25 až 250 t/h  podle modelu. Jednotlivé výkonnostní kategorie lisů se liší průměrem komory a tedy plněného vaku, který dosahuje v praxi 1,6 až 3,6 m. Pro skladování objemných krmiv se využívají zejména lisy s průměrem komory od 2,4 m výše.
Tato technologie umožňuje ukládat píci nařezanou senážními vozy i sklízecími řezačkami. Při sklizni senážními vozy se používají zpravidla komory o průměru 2,4 až 2,7 m, při sklizni řezačkou pak od 2,7, ale spíš od 3 m výše. Délka vaku je omezena většinou prostorem pro jeho umístnění a dosahuje v našich podmínkách 45 až 75 m. Nejvýkonnější lisy umožňují plnit vaky o délce až 150 m. Vaky jsou vyrobeny z více vrstev, zpravidla se jedná o dvě až tři vrstvy fólie. Pozornost je nutné věnovat umístění vaku a zajistit jeho ochranu proti mechanickému poškození. K tomu jsou určeny různé ochranné sítě, případně opravné sady.

Spotřební materiál a příslušenství

K ukládání píce do žlabů se používají různě druhy plachet a fólií. Vždy je nutné dbát na precizní zakrytí, neboť jen tak dosáhneme minimálních ztrát živin. Precizní nařezání a dostatečné udusání přijde v niveč, pokud senáž dokonale nezakryjeme. Odborníci doporučují provést první zakrytí hmoty slabou transparentní fólií, která přilne k povrchu senážované hmoty a dojde k utěsnění. Pro povrchové zakrytí se používají plachty a silnější fólie, které se liší tloušťkou, barevným provedením a stálostí vůči UV záření. I zde se vyplatí spoléhat na kvalitní materiál. Silážní plachtu lez rovněž zakrýt ochrannou sítí proti vnějšímu mechanickému poškození. K zatížení fólií se používají zejména pneumatiky, panely, nebo balíky slámy. Efektivní jsou speciálně vyvinuté systémy se zakrýváním pytli plněnými pískem, nebo drtí jemného štěrku. Pytle se skládají podobně jako tašky na střeše a takové zakrytí je stabilní.
Další skupinou spotřebního materiálu jsou sítě určené pro svinovací lisy, populární je systém, který umí zakrývat hrany kulatých balíků. Vázání do sítě je u svinovacích lisů takřka samozřejmostí, motouz je spíše doplňkovou záležitostí (vázání sítí je rychlejší, traktor pracuje v nižších otáčkách a je tedy také úsporné). Vázání motouzem se nachází zejména u lisů na velké hranaté balíky.
Stejně tak jako lisy, vozy a řezačky je možné i vakovací lisy opatřit aplikátorem pevných, nebo kapalných konzervantů. U lisů a senážních vozů se aplikační zařízení (tryska, dávkovač granulí) montuje před sběrací ústrojí, u sklízecích řezaček zpravidla do místa odhazovací koncovky, případně na sběrací zařízení. U senážních lisů jej nalezneme v oblasti dávkovacích válců. Existuje řada aplikátorů různého provedení s odlišnou technickou úrovní.
Samostatnou kapitolou jsou aplikátory melasy pro samojízdné řezačky, které jsou kvůli velkým objemům tvořeny cisternou o objemu asi 2500 až 3000 l  taženou za strojem. Cisterna je vybavena čerpadlem poháněným hydraulickým okruhem řezačky a aplikační tryska je umístěna v oblasti odhazovací koncovky. V menší míře se používají aplikátory konzervantů přímo v silážním žlabu, jinou možností je aplikace konzervačních přípravků v plnicím zařízení při plnění senážních věží. 

Klíčové informace
- Finálním produktem senážování  je stabilní krmivo s vysokou koncentrací živin. Sušina zelené hmoty pro výrobu senáže by měla být optimálně na úrovni 30 až  35 %. V praxi se ovšem obsah sušiny sklizeného porostu pohybuje od 25 až do  40 %.
- Volbu technologie pro sklizeň porostů ovlivňuje jejich stav a výkonnost techniky.
- Na poměr výkonnosti sečení a výkonnosti následně použité techniky (určené k obracení, shrnování, sběru a odvozu sklizeného materiálu) má podstatný vliv rovněž počasí.
- Ukládání zavadlé hmoty lze řešit více způsoby. V České republice je dosud nejrozšířenější variantou ukládání do žlabů. Progresivní technologii představují vaky.

Filip Javorek
spolupracovník redakce