V současnosti se nacházíme v období, kdy realizace reformy společné zemědělské politiky klepe na dveře. Je to významný krok, který ovlivní české i evropské zemědělství. Proto se diskuse na slavnostním setkání, které se uskutečnilo minulý týden v pražském kině Lucerna při příležitosti vyhlášení soutěže Zemědělec roku, organizované vydavatelstvím Profi Press, věnovala právě tomuto tématu. Moderování se ujal ředitel vydavatelství Profi Press Martin Sedláček.
Sedláček: Evropská komise předložila návrh reformy společné zemědělské politiky pro období po roce 2013. Nyní cituji: „Účelem tohoto návrhu je posílit konkurenceschopnost, udržitelnost a zakotvenost zemědělství na všech územích, aby se evropským občanům zajistila zdravá a kvalitní výživa, zachovalo se životní prostředí a rozvinuly se venkovské oblasti. Reforma obsahuje deset klíčových bodů, které tehdy 19. listopadu 2010 Evropská komise představila. Bod 1 navržené reformy je lépe zacílená podpora příjmů v zájmu oživení růstu a zaměstnanosti. Pro lepší zhodnocení zemědělského potenciálu EU navrhuje komise podporovat příjem zemědělců spravedlivějším, jednodušším a lépe zacíleným způsobem. Základní podpora příjmu se bude týkat pouze aktivních zemědělců. Bude se od 150 000 eur snižovat (degresivní sazba) a bude omezena maximální částkou 300 000 eur na hospodářství a rok, přičemž bude zohledňovat množství pracovních míst vytvořených hospodářstvími. Bude rovněž spravedlivěji rozdělována mezi zemědělci, mezi regiony a mezi členskými státy.
Pane ministře, vaši reakci na tento bod předložené reformy si pamatuji ze setkání v Lucerně, které svolala Agrární komora ČR nedlouho po zveřejnění návrhu reformy, a kde jste z pozice předsedy Potravinářské komory ČR návrh razantně odmítl jako diskriminační a vyzýval tehdejší představitele ministerstva zemědělství a naše vyjednavače v Bruselu k tomu, abychom na tyto návrhy nepřistoupili. Současná podoba návrhu je taková, že zastropování přímých plateb pro velké podniky je pro členský stát EU dobrovolné a původních 40 procent omezení příjmu na podnik nad 150 000 eur se podařilo snížit na pět procent, ze kterých je ještě možné odečíst mzdové náklady včetně odvodů na zaměstnance.
Jak hodnotíte takto vyjednané podmínky?
Ministr zemědělství Miroslav Toman: To, že nová společná zemědělská politika by měla být jednodušší, není pravda. Musím říct, že nová politika bude komplikovanější a složitější. Možná se nám však povede zacílit na určité komodity, protože naším cílem je podpora živočišné výroby. Je dobře, že nebude povinné zastropování pro velké podniky. Teď bude záležet na tom, jak budou realizována jednotlivá opatření formou vyhlášek. Já bych ještě nejásal, uvidíme, jak budou vypadat prováděcí předpisy. V žádném případě však nová společná zemědělská politika nesplnila moje očekávání, natož že máme méně peněz a více problémů. Myslím si, že tým na ministerstvu zemědělství intenzivně pracuje na tom, aby do konce roku mohl představit návrh implementace společné zemědělské politiky na české podmínky.
Sedláček: Pane prezidente agrární komory, zmíněné protestní setkání v Lucerně organizovala komora, víme tedy, že váš osobní postoj a postoj Agrární komory ČR k tomuto bodu reformy, tedy ke znevýhodnění velkých firem, byl a je negativní.
Je tedy negativní a proč? Proč si myslíte, že na půdě předkladatele, tedy Evropské komise, tento návrh vznikl a v čem by tkvěl dobrý úmysl předkladatele?
Prezident Agrární komory ČR Jan Veleba: Vzhledem k rozložení českého zemědělství, kde z důvodu socializace jsou základem výroby velké podniky, tak bych tam žádnou dobročinnost osobně nikdy neviděl. Spíše jsem tam viděl souboj o trhy, to znamená umístění potravin na evropských trzích. To samozřejmě pro nás i pro Slovensko bylo velmi nevýhodné. Myslím si, že se hodně podařilo udělat, a pokud tam budou započteny osobní náklady, tak to české zemědělství nepostihne. Na tomto poli se udělalo na hodně práce a nevidím to nějak pesimisticky.
Sedláček: Jaroslav Faltýnek je pozván do této diskuse jako představitel Konsorcia nevládních zemědělských organizací, které vzniklo z iniciativy vaší mateřské společnosti, z iniciativy Agrofertu a. s, ke které se ale připojila řada dalších velkých podniků a podnikatelů v našem zemědělství, konsorcium dnes představuje skupinu řady firem, které obhospodařují přes milion hektarů zemědělské půdy. Jako konsorcium jste významně vstoupili do jednání o reformě společné zemědělské politiky na všech vyjednávacích úrovních a dokázali jste oslovit a získat pro spolupráci Jana Teličku, našeho bývalého eurokomisaře, aby loboval za vaše zájmy.
Chci se vás zeptat, proč jste tak učinili? Byl to projev nedůvěry k našim státním orgánům a vyjednavačům, to je první otázka, které parametry navržené reformy jste chtěli měnit prioritně, bylo to zastropování? A považujete vaše úsilí za úspěšné?
Zástupce konsorcia nevládních organizací Jaroslav Faltýnek: Po volbách v roce 2010 jsme se shodli, že se potřebujeme podílet na vyjednávání nových podmínek. Tehdy jsme iniciovali společný projekt Agrární komory ČR, Potravinářské komory ČR a Zemědělského svazu ČR a vytvořili jsme takzvané konsorcium, které poprosilo tehdejšího ministra zemědělství Ivana Fuchsu, jestli bychom u toho jednání nemohli být společně s bývalým eurokomisařem Janem Teličkou. On to akceptoval a za ty tři roky jsme společně dosáhli nějakých výsledků.
A proč Evropská komise chce zastropování? Jeden z ředitel odboru na DG Agri mi řekl, že si to přeje evropský volič. Nebyl to schopen nějak vysvětlit.
Sedláček: Pane předsedo Asociace soukromého zemědělství ČR, vaše organizace je stavovskou organizací soukromých zemědělců, ale to jsou v naší zemi všichni, tak řekněme rodinných farem vycházející z tradice a majetkových poměrů před rokem 1948, před kolektivizací. Můžeme asi hovořit o farmách, které mají menší výměru než zemědělské podniky – společnosti a družstva, byť mnozí členové ASZ mají velké výměry. Mnohdy se názory ASZ diametrálně liší od návrhů a požadavků Agrární komory ČR nebo Zemědělského svazu ČR.
Jaký byl a jaký je váš postoj k otázce omezení plateb velkým podnikům, stejný nebo jiný než jsme slyšeli?
Předseda Asociace soukromého zemědělství ČR Josef Stehlík: V zájmu ČR jsme říkali, že zastropování zkomplikuje některé věci a pokud peníze ze zastropování nezůstanou v České republice, tak je to pro nás nepřijatelné. V této pozici jsme zůstali.
A když hledáme nějaký důvod, který vedl k návrhu zastropování? Tak například problém francouzských malých rodinných vinařů je ten, že je skupují argentinské nadnárodní firmy. To je jedna z odpovědí, proč se někdo chtěl zabývat způsobem, jak by některé nadnárodní firmy mohly být určitým způsobem omezeny.
Předseda Českomoravského svazu zemědělských podnikatelů Lubomír Burkoň: Převážná část členů našeho svazu jsou nabyvatelé bývalých státních statků, hlavně v pohraničí. To znamená, že jsme většinou větší firmy a zastropování by se nás tvrdě dotklo. Proto jsme podporovali úsilí o zrušení zastropování. Pokud se nám to podaří uzavřít způsobem, že do toho budou moci být započítány případně osobní náklady, to znamená odvod na sociální a zdravotní pojištění, myslím si, že s tím nemáme problém.
Místopředseda Zemědělského svazu ČR Jaromír Řezáč: Náš svaz sdružuje převážně podniky, které mají formu právnické osoby. U nás jde o větší podniky, takže by se nás zastropování velmi výrazně dotklo, proto jsme se aktivně zapojili do konsorcia a naším velkým úkolem bylo vyjednat tuto záležitost v rámci podmínek v Evropské unii. S tím, co jsme vyjednali v Bruselu, můžeme být spokojeni. Teď je otázkou, jak se nám to podaří vyjednat na národní úrovni. Myslíme si, že by se mělo najít řešení, kdy bude možno odpočítávat osobní náklady tak, aby to neznamenalo další výraznou administrativní zátěž.
Zástupce Společnosti mladých agrárníků František Němec: Většiny našich členů by se zastropování nedotklo.
Sedláček: Bod 2 reformy říká, že nástroje řízení krizí budou lépe schopné reagovat a budou lépe přizpůsobeny novým hospodářským výzvám. Volatilita cen je hrozbou pro dlouhodobou konkurenceschopnost zemědělského odvětví. Komise navrhuje účinnější záchranné sítě, jež dokáží pohotověji reagovat u článků zemědělských dodavatelských řetězců nejvíce vystavených krizím, a zvýhodnit vytváření pojištění a vzájemných fondů, soukromé skladování, veřejné intervence. K tomuto bodu jsem si říkal, že není třeba diskuse a není pochyb o tom, jestli ano či ne, protože kdo ze zemědělců by nepřivítal, aby stát a SZP měla nástroje na intervenci na trhu při dramatickém poklesu výkupních cen zemědělských komodit. Zkusme se zaměřit hlavně na nástroje, které SZP má nebo chystá a jak hodnotíme takzvaný institut finanční disciplíny, jinak řečeno franšíza, jejímž prostřednictvím hlavně chce budoucí SZP pomáhat zemědělcům postiženým nějakou krizí , ale o tyto prostředky poskytnuté jako pomoc se budou v příštím roce krátit platby zemědělcům v celé EU, kteří pobírají přímé platby ve výši 2000 eur, připomínám, že v původním návrhu bylo 5000 eur.
Je to řešení, je to správný prvek solidarity v rámci EU?
Veleba: Mně se nezdá, že v EU při početnosti států a rozdělení na staré a nové země by tato záchranná síť fungovala. Zatím se to vyvíjelo tak, že staré země proklamovaly snížení výroby a podobně právě v nových zemích. Myslím si, že systém by byl hodně složitý, nevím, jak by se to administrovalo, v jednom roce to vzít a v druhém roce ubrat. Spíš bych viděl cestu prostřednictvím fondu nepojistitelných rizik, jehož návrh předložil ministr k notifikaci v Bruselu. Mám k tomu zkrátka nedůvěru.
Sedláček: Pane ministře, co když ceny zemědělských komodit porostou naopak do závratných výšek, což zemědělcům jako zemědělské vydavatelství přejeme, to by ale určitě zvyšovalo ceny potravin a vy jste jako ministr zemědělství rovněž ministr deseti milionů občanů ČR. Měl by mít a má stát nástroje i pro tento případ?
Toman: Já bych to rozdělil na dvě části. Jedna věc je soustředit se na fond nepojistitelných rizik. Měli bychom se pokusit dotáhnout do konce notifikaci v Bruselu. Co se týká cen, tak si nedovedu představit, že by stát vyhlašoval nějaké ceny. Existuje tady však jedna cesta, a to cesta dlouhodobých smluv mezi zemědělci a zpracovateli, aby ceny odpovídaly realitě. Snažíme se o to, aby čeští zemědělci a potravináři měli možnost realizovat svoji produkci za co nejvýhodnějších podmínek a ne jaké nabízejí řetězce.
Dalším bodem je nastavení co nejvýhodnějších podmínek ve vertikále Zemědělec, zpracovatel, obchodník. Tam může být úloha státu, ale úloha státu nemůže být v tom, že bude určovat ceny.
Faltýnek: Důležité je, aby zemědělství řídili lidé, kteří tomu rozumějí a dokážou pomoc, když je v některé komoditě problém, a dokázali najít cestu. Dříve se nechtělo pomáhat vůbec chovatelům drůbeže a dobytka. Poslední dva roky je však možné, pokud se nějaká koruna najde, vyslat těmto chovatelům alespoň signál, aby ve své činnosti pokračovali. Není normální, že se už dováží víc než 50 procent vepřového a tento trend je třeba obrátit. Vstupovat do cen není však reálné.
Sedláček: Třetím bodem reformy je greening – ozelenění přímých plateb. „Zelená“ platba podporující dlouhodobou produktivitu zemědělské půdy a ochranu ekosystémů
Pro posílení ekologické udržitelnosti zemědělského odvětví a zhodnocení úsilí zemědělců navrhuje komise věnovat 30 % přímých plateb na postupy, které umožňují optimální využití přírodních zdrojů. Těmito jednoduše proveditelnými a ekologicky účinnými postupy jsou: diverzifikace plodin, uchování trvalých pastvin a zavádění tzv. ekologických ploch. Připomínám, že z původně navržených sedmi procent ekologických ploch je dnes v návrhu pro první roky pět procent.
Pane ministře, považujete toto opatření za smysluplné a žádoucí? A bude vůbec v praxi možné jej účinně kontrolovat?
Toman: Já jsem od začátku řekl, že nová reforma je hodně komplikovaná. Toto je jasný případ, který bude snižovat konkurenceschopnost celého evropského i našeho zemědělství. My se pokusíme v greeningu podporovat plodiny, které budou k něčemu, nyní se na tom pracuje. Ale považuji to za strašnou komplikaci, administrativní překážku a snížení konkurenceschopnosti.
Považujete toto opatření za potřebné, žádoucí a smysluplné? Původních sedm procent bylo hodně či málo a jak hodnotíte současných pět procent?
Stehlík: Je třeba říct, že systém je založen na povinnosti a navíc peníze, které se budou penalizovat za nedodržení greeningu se budou vracet zpátky do Evropské unie. To je nejhorší varianta greeningu, která mohla být zvolena. Od začátku říkáme, že pokud by greening měl mít nějaký význam, musel by být dobrovolný. Podnikatel by se musel rozhodnout, jestli je ochotný na něj přistoupit a dát na něj nějakou částku, nebo na něj nepřistoupit a peníze, které by s tímto způsobem ušetřil, směřovat jinam. Pak by měl greening své opodstatnění. Ale v podobě, jak je v současnosti, představuje další byrokratické zatížení. Navíc si nedovedu představit, jaký význam má toto opatření v praxi. Například farmář má určitý počet hektarů a tři plodiny. Jedna je na jednom místě okresu, druhá na dalším a na jiném třetí. Jaký význam má toto opatření? Žádný. Je to formální opatření, které bude mít komplikovaný průběh. Pokud by bylo dobrovolné, jsme pro něj.
Veleba: Nejlepším greeningem by bylo vrátit české zemědělství do rovnovážného stavu, vrátit dobytek do stájí. Před dvaceti lety až 33 procent orné půdy zaujímaly víceleté pícniny, nyní je to 16 procent. Opatření jako greening jsou pouze administrativní. Podle mě je třeba znovu vrátit rovnováhu českému zemědělství.
Faltýnek: Toto opatření je namířeno proti farmářům, kteří nestřídají plodiny. Já si myslím, že v České republice se plodiny střídají. Podle mě je to další byrokracie. Myslím si, že naše zemědělství funguje na špičkové úrovni a spousta zemědělců kolem nás by se mohla učit.
Sedláček: Návrh reformy zmiňuje také výzkum a inovace. V zájmu zavedení znalostního a konkurenceschopného zemědělství navrhuje komise zdvojnásobit rozpočet výzkumu a inovací a zajistit to, aby se výsledky výzkumu realizovaly v praxi pomocí nového partnerství pro inovace. Tyto prostředky pomohou povzbudit transfery vědomostí, poradenství zemědělcům a podpořit výzkumné projekty relevantní pro zemědělce, a zároveň zajistit těsnější spolupráci mezi zemědělským odvětvím a vědeckou obcí. Dovolte mi vážení hosté, abych na toto téma, byť jsem s označil za moderátora, reagoval mírně já sám. Proti tomu návrhu myslím nemůže mít nikdo námitek. Bez vědy a výzkumu není pokrok. Bývalo i v naší zemi racionálním zvykem, že pracovníci vědy a výzkumu nebo univerzit publikovali v odborných časopisech, pořádali semináře a školení, vydávali vlastní metodiky, prostě přenášeli výsledky vědy a výzkumu realizovaných ve výzkumných projektech do praxe. A byli za to ze strany svých pracovišť ne finančně, ale bodově hodnoceni. Body sbírala výzkumná pracoviště, tedy jednoduše řečeno pracovníci i pracoviště byli motivováni k přenosu odborných informací do praxe. Nad celým tímto systémem bdí Rada pro vědu, výzkum a inovace při úřadu vlády. Někdy po roce 2000 začali být pracovníci vědy a výzkumu hodnoceni nově a výhradně za publikace v takzvaných impaktovaných časopisech. Impakt je číselná hodnota, která vyjadřuje jeho vědeckou úroveň dosaženou citací v jiných impaktovaných časopisech. Jenže my jsme v naší zemi v té době žádné impaktované časopisy vlastně neměli a pracovníci vědy a výzkumu byli jednoznačně tlačeni a systémem odměňování a hodnocení motivováni k publikacím v těchto impaktovaných, tedy v zásadě zahraničních, a tudíž cizojazyčných časopisech. Aby i česká pracoviště měla své impaktované časopisy, změnily se české vědecké časopisy Rostlinná výroba, Živočišná výroba a Zemědělská technika na časopisy nesoucí názvy „Plant Protection Science – Czech Journal of Animal Science – Research in Agriculture Ingeneering – Agriculture Economics – Horticulture Science – Veterinary Medicíně a vycházejí samozřejmě anglicky. Pracovnící Rady vlády pro vědu a výzkum a Akademie věd – nehovořím nyní o České akademii zemědělských věd – mi nyní odpustí, ale podle mého názoru tímto systémem docilujeme ne toho, že to, co se v naší zemi a v našich výzkumných pracovištích vyzkoumá, ověří nebo vymyslí, tak prostě popíšeme a bezplatně zašleme do ciziny, přičemž domácí odborná veřejnost a praxe je zcela opomíjena. Před pěti lety ovšem rada vlády pro vědu zavedla takzvaný seznam odborných recenzovaných časopisů, tedy jakýsi seznam odborných časopisů s odpovídající odbornou úrovní, kam k naší radosti zařadila i odborné zemědělské časopisy patřící do našeho vydavatelství. My jsme o to usilovali hlavně proto, abychom na svých stránkách dokázali přenášet do praxe výsledky vědy a výzkumu a autoři příspěvků za to měli zmíněná bodová hodnocení.
Já jsem si vždy myslel, že stát si platí a potřebuje vědu a výzkum k tomu, aby pracovala pro svoji odbornou veřejnost, aby ji posouvala dál, aby ji seznamovala s nejmodernějším vývojem.
Pane ministře, je to tak? Jakým způsobem by naše domácí vědecko-výzkumná základna měla podporovat a pomáhat zemědělství?
Toman: Není , ale mělo by to tak být. Co se týká resortu v zemědělství, vědecko výzkumné instituce, které tam jsou, mají jediný cíl a úkol, a to začátkem roku nebo koncem roku si napsat na ministerstvo o peníze.
Proto je nutná změna zákona o veřejných výzkumných institucích. My nemáme šanci to zrušit, my nemáme šanci to sloučit, my podle toho zákona nemůžeme v tuto chvíli nic. Do budoucna je potřeba ústavy sloučit a propojit s vysokými školami, čímž by se spojila na nich vyučovaná teorie s praktickým výzkumem.
Podle mých zkušeností z Potravinářské komory, například jediný přinos pro obor potravinářství měla Vysoká škola chemicko-technologická. Na těch ústavech nebyl nikdo schopen udělat jeden projekt, co se týká zpracovatelského průmyslu. Pokud by byl výzkum dobře organizovaný, tak má z hlediska budoucnosti určitě přínos. Je nutné více propojit výzkum s praxí. Já si myslím, že tak, jak je postaven výzkum v resortu, tak je to velmi, velmi špatně a musí tam proběhnou reorganizace a restrukturalizace těch výzkumných ústavů, ať se to někomu líbí, nebo ne.
Sedláček: Dalším bodem reformy má být snaha o konkurenceschopnější a vyváženější potravinový řetězec . Zemědělství zaujímá pozici v samotném základě potravinového řetězce, je však velmi roztříštěné a málo strukturované. K posílení postavení zemědělců Komise navrhuje podporovat organizace producentů, podporovat meziodvětvové organizace a rozvíjet přes ně krátké zásobovací řetězce mezi producenty a spotřebiteli bez nadmíry prostředníků.
Pane ministře, vy jste nedávno jednal s obchodními řetězci o možnosti většího zastoupení českých potravin v jejich prodejním sortimentu, což je jedna z cest jak by bylo možné v budoucnu zvýšit prodej českých potravin, je zde nějaká šance?
Toman: Především je třeba novelizovat zákon o významné tržní síle. I když již některé řetězce nicméně některé řetězce, například Kaufland, dostaly pokutu v řádech desítek milionů korun. Já se skláním před Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) a chci mu veřejně poděkovat za to, že dotáhl tyto kauzy do zdárného konce. To je velmi důležité. V rámci novelizace tohoto zákona je třeba řadu věcí zpřesnit a hlavně se nebát. Dobrá zpráva je, že ÚOHS se tyto případy naučil řešit a je iniciátorem novely zmíněného zákona, kterou již má připravenou pro novou sněmovnu. ÚOHS dokáže podle tohoto zákona stíhat i nadměrné marže, je schopen je dopočítat a obchodní řetězce za ně trestat. Je třeba abychom tento systém zdokonalili a udělali si pořádek. Z nedávného jednání se řetězci mám pocit, že situaci chápou.
Co se týká krátkých obchodních řetězců, dobrým příkladem jsou farmářské trhy, které propagují domácí potraviny, nicméně jde o malý segment trhu. Jsem ale přesvědčen, že je dobré, když se farmáři sdruží a otevřou si svoje prodejny. Z našeho pohledu je otázka, zda bychom to nemohli nějak podpořit, zatím je tato podpora ze strany státu nulové, nebo minimální. Jde ale také o to nebát se a začít dodávat na trh vlastní nové výrobky. Šance uplatnit vlastní produkci farmářů na trhu jistě je, ale na druhou stranu si nemůžeme myslet, že touto produkcí nahradíme obchodní řetězce. S těmi je třeba se domluvit.
Pane Faltýnku, máte vy jako Agrofert, který je relativně velkým producentem potravin, sílu říci si u obchodních řetězců o adekvátní cenu a je šance dostat se s vaší produkcí na trhy starých členských zemí EU?
Faltýnek: My se vůči obchodním řetězcům musíme chovat slušně a je věcí politiků, jestli jsou schopni nějakým způsobem jejich činnost v naší zemi usměrňovat. Stačí se například podívat k našim jižním či západním sousedům. Těch nástrojů je jistě řada.
Pokud jde o přístup na západní trhy, nejlepším příkladem byla naše snaha před nějakým časem vyvézt do Rakouska krůty, když jsme ještě v tomto segmentu podnikali. Na hranicích nás zastavili veterináři a inspektoři jakosti s tím, že je třeba odebrat vzorky a provést kontrolu. Když jsme se zeptali jak dlouho bude kontrola trvat, řekli nám že tři dny. Takže jsme se otočili a jeli zpátky. Takhle vypadá společný trh.
Burkoň: Souhlasím s panem ministrem že je to především otázka chování obchodních řetězců, ale pokud přijde někdo s originálním výrobkem na regionální trh, tak to většinou, a mohu to říci z vlastní zkušenosti, funguje. Jistě jsou za tím investice, je to pracné a stojí to síly, ale zase se posiluje zaměstnanost a člověk se učí nové věci.
V České republice bohužel došlo k tomu, že při privatizaci jsme jako zemědělci, prvovýrobci ztratili jakýkoli vliv na zpracovatelský průmysl. Takže nám nezbyde nic jiného než budovat silná odbytová družstva či jiná silná uskupení, která budou schopna ovládat velký objem dané komodity či výrobku a tím pádem mít silnější vyjednávací pozici na trhu. Takové organizace však nesmějí být pouhými fakturačními místy, ale skutečnými obchodními organizacemi, které se budou obchodováním s danou komoditou bude opravdu zabývat.
A ještě poznámka ke krátkým obchodním řetězcům. Před třemi roky jsme v Trutnově otevřeli farmářskou tržnici a jde skutečně o farmářskou tržnici, protože ji provozuje farmář. Když podobné tržnice navštěvuji jinde, zjišťuji, že je často provozují nejrůznější celebrity a za prodej v nich se platí neúměrně vysoké částky. To ale nejsou farmářské trhy, je to opět jen obchod, kdy jsme jako prvovýrobci zneužíváni a neplní to cíl farmářských trhů, tedy aby se kvalitní potraviny dostaly přímo od zemědělců ke spotřebitelům
Stehlík: Asociace soukromého zemědělství se již od roku 2006 pokoušela podpořit krátké cesty od producenta ke spotřebiteli a snažili jsme se věci rozhýbat, aby u nás vznikl alternativní trh, což bylo velmi důležité proto, aby se zpropagoval český výrobek. Vždyť ještě v roce 2007 bylo u nás zcela nemožné koupit nějakou verzi domácího másla, tak jako se například prodávalo na rakouských farmách. Legislativa něco takového prostě neumožňovala, takže ti bohatší si je jezdili nakupovat za hranice. Byla to chyba a my jsme upozorňovali, že český spotřebitel se neučí dlouhodobě konzumovat české produkty. Od té doby se již naštěstí ušla určitá cesta a situace se poněkud změnila, nicméně jsme přesvědčeni, že je třeba v tomto úsilí pokračovat, a to z několika důvodů. Jedním z nich je fakt, že téměř nikde jinde se nevytvoří při investicích nové pracovní podmínky, jako tam, kde se zpracovává surovina, ať už na potravinářský nebo na nepotravinářský produkt. Když kdokoli z nás postaví novou stáj či koupí výkonnější techniku ušetříme pracovní místa a někdo přijde o práci. To je realita. Ale nová pracovní místa vznikají právě v těch malých zpracovatelských provozech a navíc jsou přímo lokalizované na venkově, takže investice do takových provozů jsou vlastně penězi pro venkov.
Co se týká sdružování, naše asociace byla vždy proti tomu, aby čerpání dotací bylo jediným cílem vytvoření odbytových organizací, přes které pak jen procházejí faktury. Jsme přesvědčeni, že v novém programovém období by měly být zvýhodňovány některé typy investičních projektů. Například projekty vznikající na bázi spolupráce, kdy několik sedláků společně předloží projekt. Díky tomu by měli mít lepší bodové ohodnocení, aby se dostali k investičním prostředkům na konkrétní zpracování dané komodity. Právě tohle má význam, na rozdíl od původního modelu podpory tzv. odbytových organizací.
Němec: Já jsme začal v roce 2007 zpracovávat mléko proto, abych pro svou farmu diverzifikoval příjmy, jenže jedna věc je hovořit o odbytových organizacích a druhá o spotřebiteli. Všechny odbytové organizace nám budou na nic, když nenaučíme českého spotřebitele myslet úplně jinak. Například mojí farmu i její produkci zná u nás většina zemědělské veřejnosti, ale ne většina spotřebitelů. Zákazník chce dnes všechno co potřebuje nakoupit na jednom místě, a to mi malí mu prostě nemůžeme nabídnout.
Nejtěžší je zkrátka naučit zákazníka, aby k nám chodil a kupoval naše zboží, a když se tohle nepodaří, veškeré odbytové organizace jsou zbytečné. Bohužel je to běh na dlouhou trať.
Řezáč: Pro náš svaz byla myšlenka společného odbytu vlastní od počátku. Stáli jsme u řady seskupení producentů v rámci odbytových organizací a zastávali jsme i myšlenku, že bychom měli stávají skupiny producentů dále integrovat, abychom byli schopni vytvořit silné organizace, které budou schopny stát proti zpracovatelskému průmyslu, který je dnes značně koncentrován. Bohužel tuto snahu zhatilo tehdejší rozhodnutí ministerstva zemědělství podpořit jedno a dvoučlenné odbytové organizace. Dnes existují určitá uskupení, která fungují, například při odbytu mléka nebo zeleniny, ale myslím, že je třeba vrátit se k té myšlence integrovat menší diverzity. Hlavní problém je ale v obchodních řetězcích. My totiž na zpracovatele můžeme z jedné strany tlačit, ale na druhé straně oni pak nebudou schopni za určitou cenu svoje zboží prodat.
Sedláček: Evropská komise ve svém návrhu reformy mimo jiné uvádí, že je třeba vzít v úvahu specifika každého území a povzbuzovat celostátní, regionální i místní agroenvironmentální iniciativy. Komise za tímto účelem navrhuje, aby dvěma ze šesti politických priorit rozvoje venkova byly ochrana a obnova ekosystémů a boj proti změně klimatu a za účinné využívání zdrojů. V tomto opatření se ukrývá také možnost rozhodnout o přesunu finančních prostředků z 1. pilíře, z něhož se vyplácejí přímé platby do 2. pilíře, z nějž je financován Program rozvoje venkova, nebo i naopak.
Jak se na tuto možnost díváte?
Veleba: Agrární komora především chce, aby v rámci prvního pilíře byla dostatečná obálka na citlivé komodity, což souvisí ze zaměstnaností a se živočišnou výrobou. Je třeba podpořit zejména přežvýkavce. Pokud přesunovat, tak jen nezbytně nutné množství prostředků a současně v rámci druhého pilíře dělat pečlivou inventuru, na co tyto prostředky jdou a některé peníze tam ušetřit. Zkrátka je třeba udělat celý přesun velmi citlivě. Vrátit do stájí dobytek a na pole jetele a vojtěšky, ty by bylo to pravé.
Řezáč: Zemědělský svaz, který sdružuje převážně výrobní podniky, má podobný názor jako agrární komora, to znamená nepřesouvat. V případě přesunu by to u citlivých komodit znamenalo nějakých 800 až tisíc korun na krávu a tisíc korun na hektar. Ve druhém pilíři je pak třeba dát důraz na podporu investic, kam by mělo směřovat nějakých 30 40 procent z prostředků Programu rozvoje venkova.
Stehlík: My se přesunu prostředků z prvního do druhého pilíře nebráníme za předpokladu, že tyto prostředky budou využity například pro podporu LFA, která bude nějakým způsobem fixována na podíl trvalých travních porostů a ztížení půdy dobytkem, aby se posílila ta část spojená s chovem přežvýkavců. Bohužel, jak počítáme výsledky expertní skupiny, rozdíl mezi podporami toho, kdo chová dobytek, a toho, kdo nechová vůbec žádná hospodářská zvířata, je tak minimální, že se obávám, že jakýkoli motivační aspekt podporující chov se vytrácí.
Co považujeme za důležité, to jsou zdroje, jako je voda a půda. Jejich ochraně je třeba věnovat značnou pozornost, protože to jsou dva faktory našeho zemědělství, které mohou do budoucna rozhodovat o tom, jestli budeme ekonomicky efektivní nebo ne.
Burkoň: Náš svaz je proto, aby se peníze z prvního do druhého pilíře přesunuly. Jestliže chce stát podpořit živočišnou výrobu, je vlastně už jedno, kolik se převede, ale jde o to, abychom tu podporu živočišné výroby hmatatelně viděli. To je podstatné.
Faltýnek: Já souhlasím se stanoviskem agrární komory a zemědělského svazu.
Němec: Společnost mladých agrárníků zastupuje většinou malé farmy, takže pro nás jsou zajímavější spíše konkrétné investiční pobídky.
Toman: Otázka nestojí na tom zda a kolik finančních prostředků převést z jednoho pilíře do druhého, to by bylo velmi zjednodušené. Nastavení sazeb je především otázka výpočtů a já nebudu rozhodovat na základě pocitů, ale na základě čísel a nenechám se nikam dotlačit. Nicméně pokud se rozhodneme převádět peníze z prvního pilíře, tak musí být přesně specifikováno na co půjdou a kolik jich bude. Takže to znamená, že v toto chvíli neřeknu žádné číslo. Nemohu rozhodnou kolik procent převedeme, když nevím přesně, na co půjdou, protože zatím ještě nemáme stanoveny dané oblasti. Stejná situace je u LFA. V jejich rámci zřejmě bude třeba zavést rozdílné platby podle podmínek. Otázka je, zda se například nevrátit k vymezení jednotlivých oblastí, jako tomu bylo dříve – oblast bramborářská, řepařská atd.
A neobstojí argumenty, že to neprojde v Bruselu. V Bruselu to projde, jenom se nesmíme bát.*
