O tom, že je nutné šetřit, plnit státní kasu a finanční prostředky vydávat s rozvahou a smysluplně, je přesvědčena většina občanů této země, alespoň to ukázaly výsledky letošních parlamentních voleb. Stejně tak si přeje většina obyvatel ekonomickou prosperitu a také možnost koupit si za svoje peníze kvalitní zboží. A to se samozřejmě týká i potravin.
Jenže potraviny jsou na rozdíl od jiných položek spotřebního koše politicky velmi citlivým zbožím, takže jakákoli informace o možném zvýšení jejich ceny je již předem politiky ohlazována a zmírňována. Zřejmě nehrozí, že by po plánovaném zvýšení sazby daně z přidané hodnoty, která by se plně promítla do konečné ceny potravin, vyšli lidé do ulic a zemi ochromily stávky. Nakonec za potraviny vydáváme rok od roku stále menší podíl ze svých celkových příjmů a v Evropské unii je mají levnější už jen v Polsku, Rumunsku, Bulharsku a Litvě. Zároveň je ale velmi nepravděpodobné, že by maloobchodní řetězce, přes které jde v České republice zhruba tři čtvrtiny obratu potravinářského zboží, byly ochotny nějak výrazněji krátit své marže či zásadně zvýšit ceny. Podle některých informací se růst marže obchodníků nezastavil ani po zvýšení sazby daně z přidané hodnoty v letech 2008 až 2010. Za posledních deset let naopak podle Českého statistického úřadu u patnácti sledovaných výrobků vzrostla jejich marže o téměř osm procentních bodů, zatímco farmářské ceny poklesly. Je tedy zřejmé, že po zvýšení sazby tlak obchodníků na dodavatele, a tedy i na prvovýrobu zesílí. Pokud tento tlak vyústí v nižší dodavatelské ceny, je velmi pravděpodobné, že zákazník sice zaplatí za potraviny méně, než by měl, ale tomu bude odpovídat i jejich kvalita, a to nemluvím o ekonomické prosperitě samotných producentů, zemědělce nevyjímaje. Obavy jsou tedy na místě. Je otázka, zda mohou tento běh věcí prvovýrobci a potravináři změnit. V každém případě by se o to však měli pokusit.