Evropská krize na trhu mléka stále trvá a její konec je v nedohlednu. Bohužel na naše chovatele dojného skotu dopadá podstatně víc než na jejich konkurenty v zemích původní patnáctky. Ti totiž dostávají v přímých platbách na farmu peníze, které zohledňují jejich historické zaměření na mléko, snižují ztrátu z nízkých výkupních cen a výrazně zvyšují jejich konkurenceschopnost.
Platby na plochu, které dostávají naši chovatelé však nic takového neumožňují. Není se tedy co divit, když mezi českými zemědělci vzniká dojem, že celé rozšíření Evropské unie mělo v oblasti společné zemědělské politiky jediný cíl, a to otevřít producentům starých členských zemí nová východní odbytiště pro jejich produkty, pochopitelně za předpokladu, že jim na nich místní zemědělci nebudou překážet. Tento dojem navíc posilují nejen statistky, které vykazují růst produkce většiny agrárních komodit v zemích EU 15 a naopak pokles výroby ve většině přistoupiších zemích, ale také chování zahraničních obchodních řetězců, které zcela ovládly maloobchod v České republice.
Z pohledu aktuálních debat o státním rozpočtu na příští rok, je zřejmé, že stát českému zemědělství příliš nepomůže. A to ani přesto, že v soutěži prvovýrobců na evropském a dnes už i na našem domácím trhu nerozhodují schopnosti a um samotných producentů, ale hlavně síla ekonomik jejich domovských zemí, na které unie značnou část podpory přesunula.
Co však náš stát může a dokonce musí udělat, to je vyvinout v Bruselu maximální tlak a využít všech prostředků na srovnání podmínek prvovýrobců ve starých a nových zemí. Samozřejmě pokud ho ještě vůbec nějaké české zemědělství zajímá.