Infekční průjmová onemocnění selat

Většina chovatelů prasat je obeznámena z každodenní praxe s tím, že mezi první zdravotní potíže pozorované u novorozených selat patří průjmy. Jejich výskyt může být pro určité chovy dlouhodobě typický a bývá proto prvním důvodem k léčbě antibiotiky. Naproti tomu dochází také k novému výskytu průjmového syndromu selat v chovech, kde předtím nebyl dlouhodobě pozorován.
Paradoxně se jedná o situace, kdy stará nevyhovující technologie na porodnách byla vyměněna za novou, odpovídající nejnovějším požadavkům. Jen málokdo si však za těchto okolností uvědomí, že současně s výměnou technologie došlo také k obměně určité části prasnic základního stáda. Ať již použitím prasnic z několika dalších farem od téhož majitele, nebo začleněním prasniček z jednoho nebo více rozmnožovacích chovů.
V této situaci je proto na místě připomenout, že průjmová onemocnění infekčního původu se vždy vztahují k prasnicím – matkám, které jsou nejenom dárkyněmi života, ale i zdrojem mikrobů schopných průjmový syndrom selat vyvolat. Pro prasnice je přitom typické, že nemusí zjevně vykazovat klinické příznaky průjmového onemocnění, jsou však nosiči původce a jeho nepravidelnými vylučovatelkami.
Zdravotní stav stáda prasnic
Právě úzký kontakt novorozeného selete a prasnice v prostředí boxu umožňuje vedle schopnosti mikrobů přežívat ve výkalech až několik dnů snadný přenos infekce na sele požitím kontaminovaných výkalů. Pro zábranu vzniku infekce v zažívacím traktu selat je klíčová ochrana zprostředkovaná mateřskými protilátkami, které sele může získat při pití mleziva a později mléka. Chceme-li tedy vzniku průjmových onemocnění selat předcházet, musíme hlavní pozornost věnovat prasnici v období březosti.
Současně je nutno si uvědomit, že prasnice základního stáda představují na každé farmě skupinu zvířat, která má shodnou expozici k přítomným mikrobiálním původcům infekcí. Vzhledem k tomu, že ve stádě prasnic dochází trvale k cirkulaci těchto původců, mělo by být, pokud je to možné, drženo v imunitě proti nim. Taková imunita by měla mít uniformní charakter, aby nedocházelo k infekcím některých jedinců, zejména prasniček, které se s původcem v chovu setkávají poprvé. Pro stabilitu zdravotního stavu takového stáda prasnic má mimořádný význam jeho uzavřenost, zejména před prasničkami z jiných farem, které takové uniformitě neodpovídají, protože jsou buď panensky vnímavé k infekci, která je na přijímající farmě čeká, nebo vylučují další původce, které se na dané farmě dosud nevyskytují. Ideální je proto takový stav, kdy jsou trumfy rozdány rovnoměrně na obou stranách a žádné překvapení nehrozí. V tomto ohledu je proto bezpečnější situace v nukleových chovech, které lze uzavřít, a tím stádo ochránit vůči riziku přísunu mikrobiálních původců dosud nepřítomných na farmě. Daleko složitější je však situace v užitkových chovech, které jsou závislé na prasničkách přicházejících z rozmnožovacích chovů.
Mikroflóra střeva
Je pravdou, že naše představy o průjmových onemocněních selat jsou tradičně spjaty především s působením podmíněně patogenních mikroorganismů, jako je tomu u kolibacilózy. S postupujícím poznáním významu mikrobů ve střevě selat bychom však měli více pozornosti věnovat stavu normální mikroflóry střeva prasnic a selat, protože naprostou většinu obyvatel střeva tvoří přirození kolonizátoři, nikoliv dobyvatelé. Jsou to mikroorganismy, jejichž význam pro hostitele je zásadní, protože spočívá v symbióze, která má množství podob. Z modelů pozorovaných u jiných druhů zvířat již dnes víme, že narušení rovnováhy ve směru úbytku množství, ale i kvalitativního zastoupení některých symbiotických skupin bakterií, vede k takzvanému bakteriálnímu přerůstání nežádoucími a tělu neprospěšnými bakteriemi, z nichž některé jsou potenciálně patogenní. Pro novorozená selata je proto životně důležité, aby dostala do vínku optimální dávky fyziologické mikroflóry ze střeva matky. K takovému předání mateřského „balíčku“ bakterií dochází již během prvních hodin života selete, protože zmíněné bakterie nejsou jenom ve výkalech, ale také na kůži mléčné žlázy prasnice, kde selata hledají struky. Po „zaočkování“ mateřskou směsí kultur dochází v celé délce střevního traktu selete k rychlému množení bakterií, které čerpají živiny z mleziva a později mléka. Z našich poznatků vyplývá, že do 72 hodin po narození je střevo selat osídleno identickými skupinami bakterií jako u matky, přičemž počty bakterií v gramu střevního obsahu, až na některé výjimky, dosahují už maximálních hodnot.
Jednoduše řečeno, do 72 hodin po narození by měly být nejvýznamnější bakterie v trávicím traktu selat na svých místech a v takovém množství, které bude bránit pozdějšímu prorůstání potenciálně patogenních bakterií. Je tedy v zájmu podpory rychlého rozvoje fyziologické mikroflóry ve střevě selat cílené pěstování této mikroflóry ve střevě prasnic v období před porodem. Pro úpravu mikroflóry ve střevě prasnic i selat je možno využít řady možností od okyselovadel až po probiotika.
V kontrastu s tím jsou tedy všechny antibiotické zásahy vedené do prostředí střeva prasnic i selat, kdy dochází ke ztrátám fyziologických skupin bakterií či omezení schopností jejich přirozeného množení. Ze studií provedených v Dánsku je dnes zřejmé, že používání antibiotik v malých koncentracích ve formě stimulátorů růstu snižovalo výskyt průjmů selat, snad s výjimkou průjmu vyvolaného patogenními kmeny E. coli, kde je rozhodující vliv především ze strany nedostatečné úrovně zoohygieny.
Prostředí stáje, v tomto případě porodny, totiž přispívá významnou měrou k uchování původců průjmů zejména v částech kotců, kde nejsou rošty. Pro šíření takovýchto původců mezi kotci jsou podstatné i netěsnosti mezi nimi, ale také použití stejných pomůcek a nástrojů pro úklid výkalů. Jedinou možností, jak přerušit trvalou expozici selat k bakteriím přítomným ve výkalech, je důkladná dezinfekce uplatněná společně s důsledným turnusovým systémem.
Příčina a původ infekcí selat
Z vlivů uplatňujících se při vzniku infekce ze strany prasete jako hostitele mikroba je to především úroveň nespecifické vrozené odolnosti, která je dána genetickými faktory. Ta je však v praxi negativně ovlivňována stresovými faktory, úrovní výživy, ale především nízkým věkem selat. V poslední době to jsou i jiná onemocnění, při nichž dochází k infekci plodů ještě v děloze (virus PRRS a prasečí cirkovirus 2). Selata ve stáří několika dnů jsou neobyčejně citlivá k infekci také proto, že jejich obranné mechanismy jsou málo rozvinuté. Sele se může bránit použitím specifické odolnosti, jinak řečeno získanou imunitou, která je založena na imunologické paměti. Problém spočívá v tom, že při primárním setkání selete s mikrobem trvá účinná odpověď, tedy navození ochrany organismu asi deset dnů, což je však doba někdy příliš dlouhá pro přežití selete. Teprve při opakovaném setkání se shodným původcem se tato doba zkracuje asi na polovinu. Nejsložitější je však situace u selat při infekci primárním patogenem, jakým je například Clostridium perfringens typu C, které neposkytne novorozenému seleti velkou šanci na přežití vzhledem ke své vysoké patogenitě. Spolehlivou infekci vyvolá také Lafsonia intracelullaris, která však napadne buňky střeva selete krátce po odstavu, kdy je úroveň imunitní odpovědi vyšší, a tím i šance na přežití infekce.
Většinu infekcí střeva selat je však možno zařadit do skupiny multifaktoriálních onemocnění, protože zdrojem infekce je bacilonosič bez příznaků infekce a k infekci jsou vnímaví jedinci bez ochranných protilátek na sliznici střeva. Existuje-li ve stádě stádo prasnic nosičství určitého původce, musíme zajistit imunitu sajících selat vakcinací matek. Ze střevních infekcí sajících selat jsou u nás v současnosti aktuální zejména průjmy vyvolané krátce po narození kmeny C. perfringens typu A s produkcí toxinu beta 2, které trvají zpravidla od prvního do desátého dne života. Za rozšíření této infekce u nás může i používání antibiotik u prasnic, které vedlo k adaptaci původce na nejčastěji používaná antibiotika s výjimkou penicilinů. Proto je léčba těchto průjmů účinná jen částečně a je spíše přiléváním oleje než vody do ohně. Naproti tomu je výskyt koliinfekcí omezený zejména na chovy, kde byla vakcinace prasnic z nějakého důvodu ukončena. Podobná je i situace v průjmových onemocněních sajících selat vyvolaných viry, nejčastěji prasečím rotavirem. Průjmový syndrom u této infekce se vyskytuje mezi 5. – 15. dnem, někdy i později, zatímco vzácnější infekce jako enzootická virová dirrhoea je aktuální již od prvního dne do doby odstavu. V obou případech je léčba virové infekce nemožná a nezbývá než vyčkat ukončení turnusu. Z infekcí, které se u nás nediagnostikují dostatečně, to jsou především průjmy vyvolané toxinogenními kmeny Clostridium difficile, které by mohly podle našich odhadů představovat až 10 % pozorovaných průjmů. Také pro tyto případy je charakteristické neúspěšné použití antibiotik. Teprve od druhého týdne života jsou velmi aktuální průjmová onemocnění označovaná jako izosporóza vyvolaná kokcidií Isospora suis. S touto infekcí musíme počítat všude tam, kde je trvale kontaminováno prostředí kotců (zvláště betonové podlahy) a kde onemocnění nebylo dlouhodobě řešeno. Tato infekce střeva může mít za následek nejenom ztrátu hmotnosti postižených jedinců, ale i vznik souběžné infekce s výše zmíněnými viry.
Průjmy po odstavu
V případě odstavených prasat je šíření původců průjmových onemocnění snazší proto, že v kotcích jsou selata pocházející od různých matek. Bacilonosiči vylučují nepravidelně původce ve výkalech, kterými infikují část vnímavých jedinců v kotci. Během doby, kdy průjmové onemocnění prodělávají postupně jednotlivá zvířata, dochází k vylučování vysokých dávek do prostředí, a tak se postupně infikují další selata v kotci. Tím, že průjmující selata zůstávají v kotci, je zaručeno, že se infekce bude nejenom šířit, ale i přetrvávat v chovu.
Pro odstavená selata jsou typické především průjmy vyvolané patogenními kmeny E. coli. Jde o stájové infekce, které je možno omezit především zásadními opatřeními zootechnickými a zoohygienickými. Existuje dostatek poznatků a zkušeností, jak vzniklé průjmy tlumit bez léčby antibiotiky s použitím odpovídajících diet a potřebného managementu odstavu. V tomto případě zatím neexistuje možnost vakcinace. Kromě toho se v období asi do tří týdnů po odstavu mohou objevit mírné průjmy způsobené L. intracellularis, ale i krvavé průjmy, pokud se jedná o farmu s výskytem dyzenterie prasat. Vážnou komplikací v období po odstavu jsou infekce vyvolané prasečím cirkovirem 2, které se projevují syndromem chřadnutí selat. Vyhublá selata pravděpodobně trpí i zánětem tlustého střeva a právě zde dochází k uplatnění dalších původců infekcí, jako jsou salmonely.
Závěr
Infekční průjmová onemocnění selat jsou jednou z mála skupin infekcí, kde můžeme jednoznačně konstatovat, že přirozenou cestou tlumení jejich výskytu je včasná prevence založená na vakcinaci a zootechnických opatřeních. Vyskytují-li se takové průjmy na některých farmách trvale, jsou výsledkem chyb, které lze snadno odstranit systematickým přístupem. Novým prvkem, který komplikuje účinnost našich postupů, je však výskyt vrozených infekcí selat, které jsou častější, než si myslíme, tedy infekcí virem PRRS a PCV 2. V takových chov je pak zapotřebí řešit nejprve tyto celkové infekce selat a potom průjmové syndromy.

Prof. MVDr. Jiří Smola, CSc.
Veterinární a farmaceutická univerzita Brno, Fakulta veterinárního lékařství