Jste ředitelkou a prokuristkou akciové společnosti Chovservis. Váš podnik má poměrně široké zaměření činností. Je to záměr?
Snažíme se o komplexnost služeb, protože chceme, aby chovatel měl od jednoho dodavatele všechno, na co si vzpomene, od inseminační dávky přes dodávky různých potřeb až po porážku, zpracování masa a prodej masných výrobků. ...
Před šesti sedmi lety jsme velmi vážně zvažovali, jestli máme investovat před vstupem do Evropské unie do jatek a masné výroby v Hlavečníku. Management nakonec přesvědčil majitele, že to bude dobrá investice, že maso umíme dělat a že jako malá jatka a masná výrobna jsme segment kvality a ne množství. Jatka i masná výroba díky kvalitě překonávají všechna období. Nikdy jsme kvůli zlevnění nepřidávali různé náhražky. Ze začátku bylo těžké prodávat dráž než ostatní, ale tím, že jsme měli i jinou výrobu, tak jsme nemuseli jít na vysokou marži. Dneska už si nás zákazníci našli, vyhledávají naše výrobky a jsou ochotni zaplatit i vyšší cenu. Divezifikace výroby je důležitá v období, kdy se některé z divizí nedaří. Pak ji podrží jiná, která prosperuje. Kdo se specializuje, tak je samozřejmě ve své specializaci napřed. Když ale pak přijdou jeden dva špatné roky, pak dojde ke krachu firmy, protože ji není z čeho podržet. Takže i my se snažíme, jak nám radí Evropská unie, dál diverzifikovat. Otevíráme vlastní prodejny masa a uzenin. Zpracováváme projekt na školicí středisko v Nechanicích, kde by mělo kromě jiného vzniknout i inseminační muzeum.
Myslíte si, že historie má dnešku co říci?
Určitě. Dříve byli sedláci spjatí s půdou. Každý stát si uvědomoval, že když si vyrobí zemědělské suroviny a z nich potraviny, tak je nezranitelný. A my se toho velmi lehkovážným způsobem zbavujeme. Chápu, že Evropská unie je jakýsi deštník, ale všechny deštníky občas mají díru a mohou se rozpadnout. Celé zemědělství jsme zaprodali otevírání trhů. Nyní nám dávají luxusní almužnu v rámci dotací na půdu, ale zbavíme se vlastně své výroby. Každý ekonom si spočítá, že je lepší nedělat nic jenom sbírat dotace. V roce 2013 se sem nahrnou Nizozemci, kteří si již teď u nás nakupují ve velkém pozemky. Pak se budeme jen dívat a budeme levnou námezdní silou. A je otázka, jestli nás pak na těch farmách, které tady sice budou, ale nebudou je vlastnit Češi, vůbec zaměstnají. Jsou na to povolanější lidé, kteří by v tom měli něco dělat, ale nedělají.
Ale lidé, jako jste vy, neskládají ruce v klín.
Snažíme se popularizovat české potraviny, a to, jak si myslím, děláme hodně nad rámec běžného podnikání. Pořádáme královéhradecké krajské dožínky, což je největší akce v kraji. Dneska o ně všichni stojí, všichni je chtějí, je to akce roku. Ale na druhou stranu nám třeba prezident, když byl nedávno na návštěvě v Hradci Králové a předávali jsme mu koš s potravinami, řekl, že na tom ještě nejsme tak špatně, když můžeme rozdávat. Zatím máme co dávat a zatím můžeme říkat, že jsou to české potraviny. Kdybychom dožínky neudělali, myslím, že by o tom mluvili všichni a třeba by najednou někdo začal přemýšlet o tom, jestli by nešly některé věci dělat aktivněji. Všechno teď nějak plyne a funguje a málokdo vidí, co se může za několik let stát. Nedávno jsem měla přednášku o prasatech, na níž byla i senátorka Václava Domšová, která je předsedkyní Stálé komise Senátu pro rozvoj venkova. Říkala, že nikdo jim ještě tak srozumitelně nevysvětlil, že prasata jsou dnes tak velkým problémem. Dneska už není čas na dlouhé povídání. Situace je taková, jaká je, a pokud do toho stát nezainvestuje, tak si myslím, že se v prasatech dostaneme ne na 80 procent soběstačnosti, kde jsme dnes, ale na 50 procent. Protože povolení k provozu podle IPPC má polovina podniků, které by je měly mít, a ty ostatní o ně už asi ani nepožádají.
Domníváte se, že IPPC může být pro naše chovatele a potravináře kritické?
Určitě bude. Je to další článek, jak vyšachovat z trhu, ty kteří do toho včas nezainvestovali. Ano, každý se mohl rozmyslet, vzít si úvěry. Ale třeba v Polsku se do technologií na chov prasat investuje kolem 20 miliard ročně. Je to trh, který nás převálcuje, a nebudeme mít šanci. Tím, že jsme největší plemenářskou firmou, tak se nás to velmi dotýká. Jsme nuceni propouštět lidi ze šlechtění prasat. Tím ztrácíme rodinné stříbro. Přidanou hodnotu know how necháme zahraničním firmám. Dopadne to stejně jako s kuřaty, květinami nebo s cukrem. Teď ještě zaplatíme 700 milionů za arbitráž, a to firmě, která nám vzala cukerní kvótu. To někdo musel zavinit, nějaký konkrétní člověk. Já jsem zodpovědná za firmu a když někde něco udělám špatně, tak za to musím nést odpovědnost a určitě by mě trápilo svědomí.
