Ekonomická situace českého zemědělství se po našem vstupu do Evropské unie výrazně zlepšila. Významné posílení podpor zároveň dalo další šanci méně efektivním podnikům a zpomalila se tak restrukturalizace odvětví. Značné veřejné výdaje zatím nepřispívají k žádoucím změnám v užití půdy.
Na tyto i další problémy poukazuje zpráva o průběžné adaptaci českého zemědělství na společnou zemědělskou politiku Evropské unie. Vyžádal si ji sněmovní výbor pro evropské záležitosti, jehož členy mimo jiné zajímalo, zda by pro Českou republiku bylo výhodné tlačit na reformu této jednotné politiky. Podle ministra zemědělství Jana Mládka, který analýzu poslancům dodal, by pro naše zemědělce byla výhodná liberalizace v rámci uzavřeného evropského trhu. „To za předpokladu, že by zemědělci ve starých členských zemích neměli skryté dotace. Jakmile se ovšem EU otevře světu, nebudeme moci konkurovat dovozu ze třetích zemí,“ uvedl ministr.
Životaschopnost tuzemských producentů bude stále více závislá na podporách, upozorňuje materiál. Přitom už dnes průměrní producenti dosahují rentability u většiny komodit pouze se započtením přímých podpor. Na podporu produkce a příjmů farem směřuje po připojení k EU téměř polovina z agrárních dotací, jež se oproti předvstupnímu období zdvojnásobily. Naopak podpory zpracovatelskému průmyslu klesly až o 80 procent.
„Dá se říci, že naši průměrní producenti jsou relativně konkurenceschopní vůči světovému trhu ve výrobě obilovin a olejnin, kde lze využívat nesporné výhody z velikosti podniků, včetně velkovýrobních technologií. Nejsou ale konkurenceschopní vůči světovému a částečně i evropskému trhu u komodit živočišné výroby, podstatně náročnějších na kvalitu managementu a lidské práce,“ porovnává významný agrární ekonom Tomáš Doucha, který se na zprávě pro poslance podílel. Připomíná, že technická účinnost lidské práce v živočišné výrobě u nás, vyjádřená například množstvím litrů mléka za hodinu lidské práce, je stále zhruba poloviční než u producentů v evropské patnáctce.
Ekonomické podmínky výroby se u všech hlavních komodit budou pro české zemědělce při odhadovaném vývoji farmářských cen zcela jistě zhoršovat, a to i přes rostoucí přímé podpory, konstatuje materiál. Předpoklad vychází z toho, že se budou rychleji zvyšovat náklady práce a půdy, zpřísňovat požadavky na dodržování environmentálních standardů, na pohodu zvířat a bezpečnost potravin.
„Již v horizontu do roku 2010 lze očekávat dopady posledního jednání WTO, kdy snižování vývozních subvencí pocítí zejména producenti obilí a mléka. Zejména živočišnou výrobu pak ohrozí pokles přímých podpor po zavedení systému jednotné platby na farmu, tzv. SPS, od roku 2009,“ předesílá Doucha. Průměrní producenti u nás budou podle něho vystaveni větším tlakům na efektivnost výroby, nebo se mohou vydat cestou extenzity s využitím různých agroenvironmentálních programů, jejichž váha v unijních podporách nesporně poroste.
Zpráva pro sněmovní výbor pojmenovává také některé otevřené otázky a problémy. Zpomalení restrukturalizace českého zemědělství, které jde na vrub výrazně vyšším podporám po vstupu do EU, považuje za odročení problému. Přes značné veřejné výdaje nenastaly v naší krajině skutečné změny a přetrvává v podstatě stav zděděný po roce 1989. Předně je to stále vysoký stupeň zornění, který se za patnáct let snížil ze 75 procent o pouhé tři procentní body. Třetina zemědělské půdy i nadále zůstává ohrožena erozí. Ekologické zemědělství se díky podporám sice utěšeně rozvíjí, soustředí se však hlavně na produkci „biotrávy“. Kriticky pohlíží materiál na podpory pastevního chovu a meziplodin – jde o programy s velmi nízkými náklady pro podniky, zato s vysokými výdaji z veřejných zdrojů, avšak s malým efektem na životní prostředí. „Za příklad si musíme vzít třeba Rakousko. Čím menší jsou transakční náklady, újmy podniků a environmentální či jiné společensky pozitivní efekty, tím menší mají být kompenzace a naopak,“ zdůrazňuje Tomáš Doucha. Doporučuje také znovu se zamyslet nad platbami pro méně příznivé oblasti, které by se s velikostí podniků měly i podle záměrů Evropské komise snižovat.
S pokračující modernizací zemědělství budou z odvětví nadále odcházet další pracovníci, předpokládá materiál, který ministr Mládek předal poslancům. Uvádí se v něm také, že ziskově orientované podniky, které u nás obhospodařují asi dvě třetiny půdy, si většinou nebudou dělat příliš starostí s osudem uvolňovaných zaměstnanců. Podíl nezemědělské činnosti na celkových příjmech podniků, kde by tito lidé mohli najít náhradní uplatnění, se přitom snižuje – ze třiceti procent v roce 1989 na dvacet v roce 1995 a dále na 16 procent v roce 2004.
„K vytváření nových pracovních příležitostí na venkově je nutné hledat nové stimuly, a to již v rámci Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova,“ připomíná Tomáš Doucha. Přimlouvá se za rozumné a vyvážené programy a opatření v novém fondu, aby jeho zdroje skutečně sloužily k zachování a rozvoji venkova.
Zpráva dále upozorňuje, že současný stav v užití a vlastnictví půdy může významně ovlivnit další přizpůsobování zemědělských podniků novým podmínkám a také to, u koho skončí agrární podpory. Ve vyspělých zemích s pružným trhem půdy, což není náš případ, se podle studie OECD dostává polovina i více současných přímých podpor k vlastníkům pozemků. U nás zatím tomuto „průsaku“ brání nerozvinutý trh půdy. Riziko, že naši zemědělci se stanou převodníky značných finančních částek vlastníkům půdy i mimo venkov, je ale dosti veliké, varují ekonomové.
Zatímco po vstupu do unie prudce stouply přímé komoditní podpory, příspěvky oblastem LFA a platby za agroenvironmentální programy, klesá oproti předvstupnímu období podíl výdajů na obecné poradenství, výzkum, informatiku, marketing či pozemkové úpravy, konstatuje se v materiálu. Připomíná se v něm také, že české zemědělce „neviditelně“ podporují i spotřebitelé potravin. Po vstupu na jednotný unijní trh, který je v průměru dvakrát až dva a půlkrát více chráněn před dovozem ze třetích zemí, se tato podpora ještě zvýšila. Do roku 2003, jak uvádí OECD, představovala ročně 18 až 20 miliard korun. Tato podpora ze strany spotřebitelů se vypočítává jako rozdíl mezi zpravidla vyššími domácími farmářskými cenami a nižšími světovými cenami.