Strojařinu vyměnil před patnácti lety za sedlačinu. Nelituje, i když by se tehdy nenadál, že zemědělství skončí v situaci, v jaké je nyní. „A to na mě díky diverzifikaci ještě nedolehl tlak v takové tíži,“ říká inženýr Josef Krásný z Černic, okrajové části Plzně.
Kdyby soukromý zemědělec měl jen čtyřicet hektarů a na nich provozoval rostlinnou výrobu, dlouho by při výkupních cenách obilí, jaké byly po loňské sklizni, nevydržel. Jenže Josef Krásný má ještě míchárnu krmiv a vodní elektrárnu. Tedy příhodná kombinace, která uživí malý rodinný podnik. Na jeho rozvoj ale už mnoho nezbývá.
Z mlýna míchárna krmiv
Sedlák z Černic hned dopředu hlásí, že není zrovna typický příklad toho, jak si k zemědělství zajistit další doplňkové příjmy. „Kdo má vodní elektrárnu a v bývalém mlýnu výrobnu krmných směsí? Já jsem jen navázal na to, co vybudovali mí předci a komunisté to nestačili zničit,“ vysvětluje.
Mlýn poháněný vodní turbínou patřil rodičům inženýra Krásného. Vedle toho měli dvacet hektarů polí. V roce 1949 jim majetek znárodnili, z mlýna časem zřídil výkupní podnik, který se do areálu nastěhoval, míchárnu krmiv. Při restitucích dostali původní majitelé objekt nazpátek.
„Nebýt laciné energie z vodní elektrárny, už dávno bych výrobnu neutáhl. Její zařízení dnes patří spíš do skanzenu. Několikrát jsem uvažoval o modernizaci, ale nikdy mi propočty nevycházely tak, aby se investice v rozumné době vrátily,“ konstatuje Josef Krásný. Místní mu i dnes stejně říkají mlynář, kterým se kdysi vyučil.
Rozsah, který zvládne rodina
Na polích logicky pěstuje to, co využije ve vlastní zpracovně a produkci tak dodá přidanou hodnotu. Vedle krmných odrůd pšenice a ječmene seje oves, tritikale a sóju, místo ní chce ale více rozšířit lupinu. Kvůli směsím, které si z černické výrobny kupují chovatelé holubů, dělá také pelušku. „Dokupuji kukuřici, řepkový a sojový šrot. Krmných směsí tu za rok vyrobíme asi 250 tun. Mícháme je také sedlákům, kteří si po žních dodají vlastní obilí a u nás si ho skladují,“ doplňuje majitel výrobny.
Jejími zákazníky jsou hlavně soukromí zemědělci, takže s tím, jak postupně končili s výrobou mléka, se snižovala také produkce směsí pro dojnice. Za poslední roky hodně ubylo rovněž odběratelů krmiva pro brojlery. V dnešním sortimentu převažují směsi pro prasata – od selat po výkrm, drobní chovatelé nosnic si do Černic jezdí pro krmení v pytlích.
Jak dlouho se výrobna v takovém rozměru bez vkladů do modernizace udrží, inženýr Krásný nedokáže odhadnout: „Jestli pět, deset nebo patnáct let? Těžko říct, záleží, jak bude pokračovat celé zemědělství. Nyní držíme rozsah, který jsme schopni zvládnout jako rodina. Složitější by to bylo, pokud bych musel myslet na výplaty zaměstnanců.“
Sehranou dvojici vytvoří farmář se svou dcerou při žních. Zatímco otec seče s kombajnem, ona s traktorem odváží úrodu do skladu vybaveného příjmovým košem. „Je to nejspolehlivější síla,“ mluví uznale o dceři, která má s manželem další hospodářství zhruba s 200 hektary.
Více doceněná obnovitelná energie
Malá vodní elektrárna vyrobí za rok zhruba 200 až 300 tisíc kWh, z toho asi desetina se spotřebuje v míchárně a zbytek jde do sítě. „Cena obnovitelné energie v současné době je už přijatelná. Když jsem začínal, byl přínos za prodanou energii téměř zanedbatelný, dnes je to slušné přilepšení k našemu živobytí,“ porovnává Josef Krásný.
Přemýšlí i o dalších možnostech, jak zužitkovat rostlinnou biomasu jako zdroj energie. Příliš nevěří speciálním energetickým bylinám, jako je šťovík, spíš dává šanci obilí. „Zemědělci jsou u něj na vše vybaveni, přitom nevidím rozdíl v tom, jestli pěstovat obilí k účelům potravinářským nebo energetickým. Ekonomické podmínky ale musí být takové, aby se to vyplatilo. Cena energie určitě půjde nahoru a sedlák by se měl naučit využívat produktů, které má, aby nemusel být odkázaný jen na to, jestli mu někdo odebrané zboží za půl roku zaplatí, nebo sklizeň vůbec prodá.“
Bez dotací na nule
Inženýr Krásný si ze zájmu propočítává nejen různé varianty alternativní energie z rostlinné produkce, ale samozřejmě sleduje, jaký efekt mu přináší čistá „polařina“. I když vloni se už neopakovala nadprodukce obilí z předchozího roku, mizerné výkupní ceny vedly k výsledku lidově řečeno nula od nuly pojde.
Farmář ale uznává, že nesmí zapomínat přičíst dotace. Nerad na ně však spoléhá. Nevěří totiž, že dlouhou dobu vydrží, protože Evropa na ně podle jeho názoru nebude mít. „V našich klimatických a půdních podmínkách časem nebudeme schopni v pěstování obilí konkurovat východu. Proto by si sedláci měli hledat ještě jiné zdroje příjmů, i když vím, že to nebudou mít tak snadné jako já,“ uzavírá Josef Krásný.
