Úborsko, Kochánov a samota nedaleko Hartmanic – do těchto tří míst na Šumavě jsme se záměrně vydali po hlavní turistické sezóně. Majitelé ubytovacích zařízení mají po prázdninovém ruchu více času na to, pobavit se o svém podnikání a dalších plánech. Tři, které jsme navštívili, mají leccos společného - kromě nabídky ubytování v atraktivní oblasti také různě rozsáhlé zemědělské hospodaření.
Jandovi z Úborska vybudovali nejdříve venkovský penzion a k farmaření se dostali postupem času. Naproti tomu Bílkovi z Kochánova a Mourkovi z farmy Busil u Hartmanic začínali se zemědělstvím a k němu se agroturistika v místě, kde žijí, brzy přihlásila o slovo jaksi přirozeně. Na Šumavě jistě právem, což potvrzuje i skutečnost, že všichni tři podnikatelé služby pro hosty rozvíjejí. Rozšiřují nejen ubytovací kapacitu, ale i zázemí pro různé doprovodné aktivity. Zároveň jako farmáři dbají o to stěžejní - o upravenou krajinu, protože ta bude vždy to hlavní, za čím budou turisté přijíždět.
Do Kochánova se lidé vracejí
„Brzy poté, co jsme začali hospodařit, jsme zjistili, že zůstat jen u zemědělství by bylo asi málo. Tak jsme v domě, kde bydlíme, nejdříve vybavili pro turisty dva pokoje, pak další dva a pro hlavní sezónu uvolňovali ještě dva pokojíky. K tomu jsme letos otevřeli úplně nový penzion,“ představují své působení v agroturistice manželé Bílkovi z Kochánova. Přitom jejich ekofarma v horách nepředstavuje právě malé sousto. Rodina hospodaří na 740 hektarech luk a pastvin, které živí asi čtyřsethlavé stádo masného skotu a kolem 500 ovcí.
Nabízejí náplň pro volný čas
V novém penzionu je pět apartmánů, prostorná společenská místnost s barem a velký bazén, jaký potkáte spíš ve větším slušně vybaveném hotelu. „Hosté se k nám vracejí, někdo tu byl už po třinácté. Říkat lidem, že Šumava je krásná, s tím vystačíme rok dva. Navíc když prší, tak najednou nemají program. Proto jsme postavili bazén, saunu, chceme dodělat posilovnu, zatím máme ping pong,“ vyjmenovává inženýr Václav Bílek. Jak říká, agroturistika není jen o ubytování, ale je to zároveň i starost o volný čas. K Bílkovým jezdí v drtivé většině Češi a Moravané z různých koutů republiky.
„Někdo také zavolá a zajímá se, kdy budeme přehánět dobytek, nebo stříhat ovce, aby byl přitom. Často jsou rodiče s dětmi s námi celý den,“ těší farmáře zájem lidí z měst poznat aspoň trochu, co obnáší hospodaření. Ve dvou rybnících, které Bílkovi vybudovali na svých pozemcích, mohou ubytovaní rybařit. V soukromé honitbě se dá střílet, nebo třeba jen z posedu pozorovat jeleny. Na jaro chystají v Kochánově další novinku – jezdecký areál pro koně, kterých mají na farmě sedm. „Chtěli bychom na tuto akci získat příspěvek z operačního programu, i když zkušenosti se Sapardem nemáme právě nejlepší,“ dodává Václav Bílek. Vzpomíná, jak už měli připravený projekt na chystaný penzion včetně veškerých náležitostí, ale přišly povodně a peníze vyčleněné v předvstupním unijním programu se pak využily jinak.
Cesta k bioproduktům přes desítky razítek
Farma v Kochánově má certifikát na to, že je ekologická. Majitele však mrzí, že nemohou hostům splnit jedno z častých přání – ochutnat něco z místní bioprodukce. „Dnes nemáme co nabídnout. Chtěli bychom proto vybudovat vlastní minizpracovnu ekologického masa, protože na Šumavě, kde je hodně ekologických chovů, taková jatka chybějí a chovatelé musí dodávat do konvenčních,“ uvažuje inženýr Bílek. Je přesvědčen o tom, že peníze na takový záměr by se daly sehnat, po vstupu do Evropské unie lze využít podpory z operačního programu.
Větší překážkou, předpokládá farmář, by bylo získat snad padesát nezbytných razítek, hlavně povolení od veterinářů. „Nemyslím, že bychom denně zabíjeli desítky zvířat, ale za týden několik kusů - podle poptávky. Nebo bychom se mohli domluvit s restaurací v blízkém okolí, která by ekologické maso z národního parku Šumava mohla podávat jako specialitu z kraje,“ přemýšlí nahlas.
Agroturistika pro přilepšení
Příjmy z ubytování nejsou pro rodinnou farmu nijak závratné, je to jen přilepšení. „Plně obsazeno je o letních prázdninách a ještě tak tři týdny v září. Ale až do konce roku máme nahlášené hosty na všechny víkendy,“ má přehled manželka Zdena Bílková, která vyřizuje objednávky. V zimě je často náročné se na odlehlou farmu v nadmořské výšce 900 metrů dostat, i když je cesta protažená. Proto je zimní sezóna slabší.
„Ubytování v rozsahu, jaký nabízíme, by uživilo tak jednoho člověka,“ tvrdí paní Bílková. Celé hospodářství i s ubytovacími službami zastanou manželé Bílkovi společně s dcerou a jejím manželem, kteří mají dvě malé děti. V době senáží si přizvou pomocníka. „Zeť se stará o mechanizaci, manželka vede účetnictví a přijímá objednávky na ubytování, dcera jí pomáhá s penzionem. Já vyřizuji dotace, veškerý obchod, evidenci půdy. Projel jsem kus světa i v zámoří, ale nikde jsem neviděl, že by v zemědělském podniku byl předseda, zástupce předsedy, agronom, účetní a další podobné funkce. V našem zemědělství je pořád moc těchto neproduktivních pracovníků. Já si všechno při řízení farmy musím dělat sám,“ porovnává inženýr Bílek. A kromě každodenních povinností ještě myslí na to, jak rodinnou farmu stále rozvíjet, aby obstála v konkurenci. Těší ho přitom pocit, že jednou ji převezmou vnoučata a bude to stejné jako v sousedním Bavorsku, kde mají sedláci své přirozené nástupce.
Samota, kterou vyhledávají hlavně cizinci
Manželé Mourkovi sami původně jezdili jako rekreanti na samotu v šumavském údolí, vzdáleném šest kilometrů od Hartmanic. Žili tenkrát v Praze a usedlost s dávnou historií si pořídili někdy před čtyřiceti lety. Chalupa z roku 1350, k níž tehdy nevedla ani příjezdová cesta, byla na spadnutí a byl na ni demoliční výměr. „Dost dlouho trvalo, než nám ji prodali, a my ji začali používat jako chalupu. Jakmile jsme našetřili peníze, všechny jsme dávali na opravy. Dnes by to stálo miliony,“ říká inženýr Pavel Mourek.
Na Šumavu natrvalo
Po revoluci, když armáda opustila zdejší vojenský újezd Dobrá voda, si zloději v chalupě pomalu podávali ruce. V té době také pan Mourek přišel o práci, když se privatizoval statek v Jenči. „Tak jsme se se ženou rozhodli přesunout se sem natrvalo,“ vzpomíná na rok 1994, kdy začínali hospodařit na pozemcích pronajatých od státu. Několik hektarů dostal farmář nazpět jako přímý restituent, restituční nároky ještě nakupoval. V současné době většinu z 80 hektarů zatravněné půdy vlastní. Ze čtyř telat postupně vychoval stádo masného skotu, které má mezi 70 až 80 kusy. Na pastvinách kolem samoty jsou hlavně příslušníci plemene hereford, ale i černý galloway či highland, tedy otužilý skot vhodný pro tvrdé podmínky, které tu v zimě panují. Zástav prodal chovatel letos na jaře poprvé a bude v tom pokračovat.
Také inženýru Mourkovi vadí, že jatečná zvířata ze svého ekologického chovu musí dodávat na konvenční jatka, protože nemá na výběr. „Vyrábíme ekologické maso naprosto zbytečně, když pro zákazníka se to nerozlišuje,“ dodává chovatel. Rostoucí papírování a kontroly spojené s ekologickým zemědělstvím ho postupně přivádějí k úvahám, zda mu oněch 1100 korun, které na hektar za údržbu zatravněných pozemků dostává navíc, stojí za to.
Hosté přinášejí hotové peníze
Na Farmě Busil, což je už více než deset let šumavská adresa Mourkových, pracují oba manželé bez zaměstnanců. Živobytí jim zajišťuje hlavně zemědělství, agroturistiku berou jako doplněk a zdroj hotových peněz. „Po vstupu do EU dostáváme více dotací, to je určitě fakt. Ale podmínky, které musíme splnit, jsou někdy naprosto nesmyslné,“ posteskl si farmář. Naráží třeba na povinnost posekat dvakrát za rok louky, navíc poprvé to musí stihnout do poloviny července. „Co tu mám dvakrát sekat, když tráva ani nevyroste? A jak ji mám sklidit, když na konci června začne pršet a přestane pomalu na konci srpna?“ nechápe logiku pravidel stanovených podle jedné šablony pro celou republiku. Nelíbí se mu také nesrovnalosti v evidenci půdy podle katastru a systému LPIS: „Daň z nemovitosti platím státu z 80 hektarů, které mám podle katastru. Ale dotace dostávám jen na 70 hektarů.“
Když slyší farmář o tom, že unijní dotace se budou časem snižovat a doplatit by prý na to měly hlavně hory, přikládá i větší význam agroturistice. „Dnes netvoří ani deset procent příjmů,“ dokresluje současný přínos pro rodinnou farmu. Posílit by se měl už jen díky tomu, že Mourkovi stavějí nový penzion, kde bude pět pokojů s dvaceti lůžky. „Co našetříme, investujeme. Uvažovali jsme o využití Sapardu, ale vzdali jsme to, protože peníze by přišly až dodatečně a nechtěli jsme se zadlužit,“ vysvětluje inženýr Mourek. U vjezdu do dvora zatím stojí hrubá stavba, alespoň na vnitřní vybavení zkusí získat příspěvek z operačního programu.
Nejvíc jezdí Holanďané
Bývalý královácký dvorec Busil, postavený za Karla IV. v údolí při cestě z Německa do Čech, navštěvují především turisté z Nizozemska, občas přijedou tuzemci, Belgičané, nebo i Američané. O hosty se stará paní Ludmila Mourková, která jako bývalá učitelka angličtiny se s cizinci snadno domluví. V tom má zdejší farma, jíž ECEAT udělil certifikát pro venkovskou turistiku, výhodu oproti mnoha jiným u nás.
Holanďané, a ti, kteří se zastavují u Mourkových, nejsou výjimkou, většinou nejraději přespávají ve svých karavanech nebo stanech. Ve staré chalupě jsou lůžka pro devět lidí ve třech pokojích. Ale i kapacita přilehlé louky je omezená. „Více než pět velkých stanů a pět karavanů nepovolujeme, protože lidé k nám jezdí za klidem. Proto i nový penzion nestavíme velký,“ dodává farmář.
K penzionu také zemědělství
Rodina Jandových založila své podnikání na venkovské turistice. K zemědělství se dostala trochu oklikou, i když k němu měla vždycky blízko, jak už to na vesnici bývalo. Z penzionu U Jandů v Úborsku, obci pět kilometrů od Nýrska, je nádherný výhled na Šumavu. A zatímco k Mourkovým jezdí hlavně cizinci a Bílkovi staví na domácí klientele, tady je to zhruba půl na půl. „V poslední době však přibývá hostů z tuzemska,“ konstatuje Miroslav Janda.
Na místě bývalé hospůdky
Letopočet na domě oznamuje, kdy začala novodobá historie domu na kraji Úborska. V roce 1991 Jandovi otevřeli penzion – po jednom roce rekonstrukce z bývalé klasické hospůdky. V přízemí je restaurace s přilehlým sálem pro zábavy, svatby a čím dál častěji i různá školení a setkávání firem. Původní staré sklepy s klenbami vytvořily jedinečný prostor pro vinárnu. Rozšířením domu vzniklo v prvním patře třináct pokojů, celkem je tu asi čtyřicet lůžek. Postupně majitelé budovali zázemí pro sportovní vyžití hostů – dva tenisové kurty s antukou, venkovní bazén, hřiště na volejbal a basketbal.
„Cestovní kancelář, se kterou spolupracujeme, nás přesvědčila o tom, abychom kapacitu ubytování rozšířili na jeden autobus. Se stavbou dalších pokojů právě začínáme,“ říká majitel penzionu. Nová místa pro hosty vzniknou v bývalém hospodářském stavení, které odjakživa k hospodě patřilo.
„V chlévě bývalo 15 až 20 kusů dobytka a pár koní. Děda s babičkou měli k hospodě osm hektarů. Maso, brambory a další produkty, které si sami vyrobili, zužitkovali v hospodě,“ popisuje přirozené propojení Miroslav Janda. A dnes se na něj se svou rodinou snaží navázat. Má na co – rodinná tradice v pohostinství započala před 250 lety.
Mladý přebírá farmu
Kolem Úborska mají Jandovi asi čtyřicet hektarů a chov 22 ovcí. K tomu už mohou připočítat dalších téměř šedesát hektarů patřících k farmě v Mířkově u Horšovského Týna s pastevním chovem masného skotu plemene aberdeen angus. Synovi Markovi, který studuje ekonomiku na zemědělské univerzitě, se totiž naskytla nevšední příležitost. Jako mladý farmář přebírá hospodářství po sedlákovi, který nemá nástupce a zároveň splňuje podmínky pro předčasný odchod do důchodu. „Na vyřízení žádosti jsme čekali měsíce. Státní zemědělský intervenční fond zpoždění vysvětloval tím, že pro tuto agendu nemá počítačový program,“ poznamenal mladý farmář.
Zmiňované propojení zemědělství s pohostinstvím se už také pozvolna naplňuje. Grilované jehněčí maso si již hosté penzionu mohou objednat. V budoucnu by majitelé chtěli nabídku rozšířit o steaky z býků, které si nechají porazit na jatkách v Nýřanech.
S přispěním operačního programu
Nový penzion z bývalé hospodářské budovy, kde vznikne 24 pokojů, plánují Jandovi otevřít pro sezónu v roce 2007. Součástí projektu, s nímž uspěli ve společném regionálním operačním programu (SROP), je i zkvalitnění doprovodných služeb. „Teď stavíme vnitřní bazén. Chceme přidělat tenisové kurty a vybudovat nové víceúčelové hřiště a minigolf. Rok předtím jsme žádali o podporu na ministerstvu pro místní rozvoj, ale to jsme neuspěli,“ vzpomínají manželé Jandovi. Nenechali se ale odradit.
Celá akce, tedy nové ubytování a doprovodné aktivity, má vyjít na 18 milionů korun. Financovat ji z běžného komerčního úvěru je jako strkat hlavu do oprátky, přirovnává podnikatel. „Kdybychom budovali z toho, co našetříme, trvalo by to tak dvacet let,“ připojuje Marie Jandová. Takže jedině cestu s využitím SROP považují za schůdnou. Banka jim bez problémů půjčila osm milionů korun, když ví, že z operačního programu dostanou šest milionů korun nazpátek.
Jandovi rozvíjením svého podnikání poskytují také lidem na vesnici práci. „V projektu jsme se zavázali, že vytvoříme čtyři nová pracovní místa,“ zdůrazňuje paní Jandová. Zatím provoz penzionu včetně restaurace zvládá rodina spolu s výpomocí do kuchyně.
