O zemědělství i venkovu

Při dalších jednáních o budoucnosti společné zemědělské politiky i o podpoře rozvoje venkova by měl být slyšet i hlas států ze střední Evropy. Přes různý charakter agrárních sektorů by měli představitelé státní správy i zemědělců zemí z této části unie jednotně v Bruselu hájit společné zájmy středoevropského venkova.
I na tom se shodli představitelé státní správy, zemědělské ekonomiky i agrárních komor České republiky, Slovenska, Maďarska, Polska a Rakouska při jednání mezinárodní konference Perspektivy zemědělství střední Evropy.

Osamělý nebyl ani názor, že zemědělství by se pro své mimoprodukční funkce a jako potenciální zdroj obnovitelné energie mělo těšit větší přízni společnosti i politiků. Ve stejném čase, kdy jednali delegáti konference, převzal na Mendelově zemědělské a lesnické univerzitě bývalý komisař pro zemědělství, rozvoj venkova a rybolov, strůjce radikální reformy společné zemědělské politiky a hlavní osoba Evropské unie při jednání o podmínkách zemědělství v nových členských zemích Franz Fischler čestný doktorát.
Stejní a přeci rozdílní
Přestože střední Evropa je poměrně nový pojem, jehož počátky se datují někam do 19. století, mají státy, které se nacházejí v této oblasti, mnoho společného. Jsou to zejména historicky vzniklé vazby dynastické, kulturní a hospodářské. Podle prezidenta polské agrární komory Kryzstova Ardanowského by tedy bylo vhodné, aby toto území i v rámci Evropské unie mluvilo společnou řečí. "Nedovolme, aby zase někdo jiný rozhodoval o tom, jakou ve střední Evropě chceme politiku," prohlásil s poukazem na nedávné výročí Jaltské konference, která na padesát let ovlivnila vývoj zemí přiřčených do ruské sféry vlivu. Kromě bývalých socialistických států sdružených do Visegrádské čtyřky, tedy České republiky, Slovenska, Maďarska a Polska, spadají do Střední Evropy i některé země původní evropské patnáctky, zejména Rakousko, ale také zčásti i Německo. Ve střední Evropě je však i Švýcarsko stojící zcela mimo unii. Zemědělství všech těchto států se liší strukturou vlastnictví, velikostí farem i přírodními podmínkami. Totožné nejsou ani zájmy zemědělců, kteří si na některých trzích mezi sebou konkurují (stačí připomenout naši a polskou zeleninu či jablka). Podle Ardanowského však existuje řada společných problémů. Jedním z nich je i otázka budoucnosti venkovského prostoru a roli zemědělství v něm. "Mnoho západních politiků mluvilo o evropském modelu zemědělství a nyní říkají, že od něj musíme odstoupit," poznamenal. Přesto je zřejmé, že i on vítá přesun důrazu na rozvoj venkova, protože v něm vidí možnost, jak zabránit jeho vylidňování. Rozvoj venkova a zemědělství by však měly být vyvážené. Důležitou úlohu v tomto směru by podle šéfa polské agrární komory mělo plnit Rakousko. Způsob, jakým otázku venkova zatím řešilo, mohou využít i jiné státy.
Co je to ale vlastně venkov? Jak uvedl ředitel Výzkumného ústavu zemědělské ekonomiky Dušan Vaněk, podle některých kritérií by pod pojem venkova spadalo prakticky celé území České republiky bez Prahy, ostravské aglomerace a uhelných pánví.
Jeden metr
Nejen Poláky dnes trápí, zda se budou schopni během poměrně krátké doby vyrovnat s požadavky cross compliance. Jde o podmínku, že podpory dostanou jen zemědělci, kteří splní standardy z oblasti životního prostředí, kvality potravin a welfare zvířat. Ardanowski vidí problém zejména ve splnění požadavků welfare. Na to zdaleka nemohou stačit ani všechny prostředky ze strukturálních fondů, na které by Polsko mohlo dosáhnout. O tom, že zdroje ze strukturálních fondů na splnění cross compliance nestačí ani našim zemědělcům je přesvědčen předseda Zemědělského svazu Miroslav Jirovský. "Je pokrytectvím, když Evropská unie vyžaduje plnění těchto požadavků od nových členských států a nevidí nedostatky v této oblasti u sebe," poznamenal Ardanowski.
Chybí finanční zdroje
Rizika pro čerpání peněz ze strukturálních fondů nejsou podle předsedy Agrární a potravinářské komory Slovenska Ivana Oravce v nedostatečné schopnosti připravovat projekty. Že to zemědělci dokáží, ukázaly ostatně již zkušenosti s programem Sapard. Problémem je podle něj hlavně nedostatek vlastních zdrojů i bankovních úvěrů, obtížné shánění peněz na realizaci projektu. "Chceme proto prosadit, aby peníze zemědělci dostali co nejdříve po skončení jednotlivých etap," poznamenal. Jak si postěžoval, na Slovensku se každoročně zápasí o to, kolik se podaří pro zemědělce získat ze státního rozpočtu. Proto zemědělci nikdy dopředu nevědí, s jakou podporou budou moci v následujícím roce počítat. "Ještě před vstupem do unie jsme říkali, že se nebojíme konkurence, ale jen nestejných podmínek na jednotném trhu," připomněl Oravec. S vyplácením podpor nejsou spokojeni maďarští zemědělci.
Problémy s nadúrodou
I maďarští zemědělci zápasí s přebytkem obilí. Podle Józsefa Poppa z maďarského Výzkumného ústavu zemědělské ekonomiky klesá celkové využití obilovin, jak pro výživu obyvatel, tak zvířat. Na intervenční výkup obilí nabídli maďarští farmáři 3,7 milionu tun obilí a kromě toho další tři až tři a půl milionu tun čeká na kupce. Jak Popp poznamenal, kvůli nedostatečné skladovací kapacitě je asi 1,5 milionu tun obilí v provizorních prostorách a několik stovek tisíc tun kukuřice se ještě ani nesklidilo. To je jeden z důvodů masové demonstrace maďarských zemědělců, která probíhala v Budapešti právě v době brněnské konference. K tomu je nutno připočítat i nespokojenost se způsobem a hlavně s termínem vyplácení podpor a s celkovým vývojem v agrární oblasti. "Maďarsko nemůže být spokojeno s využitím svého zemědělského potenciálu. Klesl objem agrárního exportu, zatímco jeho složení se mění nežádoucím směrem ve prospěch výrobků s menší přidanou hodnotou," poukázal Popp na další bolest maďarského zemědělství.
Hrozba třetích zemí
Tlak WTO na otevření jednotného trhu unie pro třetí země skrývá v sobě nejedno nebezpečí pro evropské zemědělství. Výsledkem konkurence levné produkce zejména z rozvojových zemí může být přesun výroby potravin do těchto teritorií. Ovšem se všemi dopady na bezpečnost potravin a jejich kvalitu. "Pouhé otevření trhu unie těmto zemím nepomůže a bude z něj profitovat někdo jiný," poznamenal Oravec a dodal: "Tyto země potřebují aktivní pomoc orientovanou na celkový ekonomický rozvoj a ne jen otevření cesty pro jejich laciné zemědělské výrobky na trhy vyspělých států."
Skrytou hrozbou je spící zemědělský obr na východních hranicích Evropské unie: "Zatím se nemluvilo o Ukrajině," poznamenal Ardanowski s tím, že Polsko v nedávných dnech politicky pomohlo demokratizaci této země. Rozvinutá Ukrajina však může znamenat zásadní potíž, a to nejen pro polské zemědělství.
Důležitost koheze
Pro chudé venkovské regiony má obrovský význam kohezní politika EU. Právě díky ní se zaostalé Irsko změnilo v tygra unie. Ardanowski se obává, že lisabonská agenda, která si klade za cíl udělat z Evropské unie do roku 2010 nejdynamičtější a nejvíce konkurenceschopnou ekonomiku světa, předpokládá postupný odchod od kohezní politiky. (Kohezní politika staví na podpoře zaostalých regionů, aby se mohly vyrovnat rozvinutým.) V odklonu od koheze vidí nebezpečí upevnění chudoby v nejzaostalejších venkovských regionech.
Nejen výroba potravin
Zemědělství, to není jen výroba potravin. O jeho společenském významu je však podle Oravce třeba neustále přesvědčovat nejen celou veřejnost, ale také politiky. "V EU se stále více zdůrazňují mimoprodukční funkce agrárního sektoru související s udržováním kulturního charakteru krajiny či tvorbou a ochranou životního prostředí. Investice do zemědělství neslouží jen rolníkům, ale všem obyvatelům," prohlásil a dodal, že zatímco ve vyspělých státech nemají s tímto přístupem větší problémy, na Slovensku stejně jako v Polsku, Maďarsku a v ČR se to chápe stále jako "projídání státních peněz." Podle prezidenta Agrární komory ČR Václava Hlaváčka nepovažuje zemědělství za prioritu ani samotná unie. Přitom má strategický význam nejen pro obživu lidstva, ale i jako zdroj obnovitelné energie a pro ochranu pitné vody. Jsou to právě zemědělci, kteří na vlastní kůži pociťují globální změny klimatu. Počasí se stále více stává nejrizikovějším faktorem zemědělského podnikání a tuto rizikovost by měla unie řešit. Do budoucna je podle Hlaváčka nutné více stavět na obnovitelných zdrojích energie pocházejících ze zemědělství, zachovat oba pilíře SZP, tedy podporu zemědělství i rozvoje venkova, zabránit podhodnocování práce zemědělců, vyřešit prodeje jejich produkce pod skutečnou hodnotou, odstranit překážky pro rozvoj a využití moderních technologií a vytvořit podmínky pro mladé lidi, aby měli důvod žít na venkově.
Nejde to bez zemědělců
Hluboká transformace zemědělství není podle Ardanowského možná bez aktivní účasti samotných farmářů. Je nutné, aby zemědělci pochopili změny, které probíhají v EU i ve světě. Tím, kdo by jim měl tyto věci vysvětlovat, by měly být agrární komory. Právě Polsko se v zemědělství potýká s největšími problémy. Zatímco na počátku devadesátých let byl podíl jeho zemědělství na celkovém hrubém domácím produktu téměř deset procent, dnes se pohybuje od 2,6 do tří procent. Za stejnou dobu však zemědělská produkce klesla jen o nějakých deset procent. Posun v podílu na HDP způsobil prudký rozvoj ostatních sektorů hospodářství. Struktura zemědělství se nezměnila. Průměrná farma hospodaří asi na sedmi hektarech půdy. To však k obživě jejích majitelů nestačí. Polské zemědělství navíc nasálo hodně pracovníků, kteří přišli o místo v důsledku restrukturalizace ostatních sektorů. Není proto zřejmé, kolik vlastně lidí v něm vlastně pracuje, zda čtyři nebo dva miliony.
Tvrzení Eurostatu
Poměrně jednotný názor panuje v zemích Visegrádské čtyřky na publikované výsledky Eurostatu, podle nichž v loňském roce zaznamenali zemědělci v nových členských státech značné zvýšení příjmů. "Domníváme se, že jsou to údaje poměrně falešné, alespoň my v Polsku rozhodně tento nárůst nepozorujeme," prohlásil Ardanowski.
Podle Jirovského je nutné přesně definovat, co vlastně EU pod pojmem příjem na pracovníka v zemědělství myslí. Jak připomněl, vzrůst této hodnoty proti předcházejícímu období není překvapivý. Po povodních a přívalových deštích, které v ČR v roce 2002 poškodily úrodu na asi jedné šestině půdy bylo v roce 2003 nutné zaorat více než 20 procent ozimů a zemědělci se potýkali se suchem. Výsledkem byla nebývale nízká základna zemědělské výroby a právě k ní se ukazatel za loňský rok vztahuje. Započítaná je do něj i neprodaná produkce, a to v cenách, které jsou zcela jiné, než za jaké se výroba opravdu realizovala nebo než jaké jsou dnes.