Svoboda volného pohybu zboží v Evropské unii

Z pohledu českého podnikatele je očekávané členství České republiky v Evropské unii (EU) významné především z toho důvodu, že se před ním otevře možnost vstupu na její obrovský trh čítající v současnosti více než 400 milionů spotřebitelů. Přestože jde o trh tvořený národními trhy 15 členských zemí EU, je do značné míry integrován, jako by šlo o trh jednoho státu. V Evropské unii se v souvislosti s tímto trhem hovoří o „společném trhu“, respektive o „jednotném (vnitřním) trhu“.

V rámci tohoto trhu by měly být postupně odstraněny všechny překážky obchodu a mělo by v zásadě dojít ke splynutí národních trhů členských států EU v jeden trh, jehož podmínky se budou co možná nejvíce blížit podmínkám skutečného vnitrostátního trhu. Vytváření společného trhu není bez problémů. Jak se však budou moci čeští podnikatelé brzy přesvědčit, Evropská unie bere tento svůj cíl velmi vážně.
Budování společného trhu v Evropské unii je založeno především na čtyřech základních svobodách, označovaných jako volný pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu. Velmi zjednodušeně formulováno by tyto svobody měly zajistit, aby se zboží, služby, osoby (ať již pracovníci, nebo osoby samostatně výdělečně činné), jakož i kapitál (např. přímé investice, půjčky, úvěry, platby) mohly volně pohybovat mezi jednotlivými členskými státy EU bez jakýchkoliv překážek jako v rámci jednoho státu.
Tento příspěvek by měl české podnikatele seznámit s jednou z výše zmíněných základních svobod – svobodou volného pohybu zboží. Přiblíženy by měly být výhody, které jim tato svoboda přinese, jakož i diskriminační praktiky, s nimiž se při využívání této svobody budou moci ze strany ostatních členských států EU setkávat. Pro lepší pochopení problematiky navazuje na příspěvek další článek, který přináší řešení praktického příkladu z oblasti volného pohybu zboží.
Na závěr je třeba upozornit, že následující text si v žádném případě neklade za cíl poskytnout vyčerpávající přehled o volném pohybu zboží. Příspěvek rovněž nepředstavuje vědeckou práci, nýbrž velmi zjednodušené shrnutí problematiky, které by mělo být srozumitelné co možná nejširšímu okruhu čtenářů, tedy i těm, kteří se evropskoprávní problematikou dosud nezabývali. Z tohoto důvodu příspěvek např. nerozlišuje mezi pojmy Evropská unie a Evropské společenství apod.

Podstata volného pohybu zboží

Jak již bylo uvedeno, svoboda volného pohybu zboží je jedna ze čtyř základních svobod (vedle volného pohybu osob, služeb a kapitálu), na nichž je založen vnitřní trh Evropské unie. Cílem této svobody je zajistit, aby se zboží vyrobené v jednom členském státě EU mohlo bez jakýchkoliv omezení a překážek dovážet do jiných členských států EU a bylo zde za stejných podmínek jako domácí zboží prodáváno. Volného pohybu zboží se má dosáhnout zejména odstraněním všech cel a obdobných dávek při dovozu či vývozu zboží mezi jednotlivými členskými státy EU, odstraněním vnitrostátních diskriminačních daní pro dovezené či vyvezené zboží, jakož i odstraněním kvantitativních omezení dovozu a vývozu (např. dovozních či vývozních kvót) a opatření majících obdobný účinek (viz dále).

Překážky volného pohybu zboží

Členské státy se v rámci Evropské unie v zásadě dohodly na tom, že odbourají veškeré bariéry volného pohybu zboží a tak umožní, aby výrobky pocházející z jiných členských států EU mohly být bez jakýchkoliv omezení dováženy na jejich vnitrostátní trhy. V praxi se však často členské státy i nadále snaží chránit své domácí trhy a upřednostňovat své domácí podnikatele.
V zásadě rozlišujeme pět základních překážek volného pohybu zboží, z nichž každá je předmětem úpravy obsažené ve Smlouvě o založení Evropského společenství (dále jen smlouva ES), což je jeden ze základních smluvních dokumentů evropské integrace. Jedná se o následující překážky:

• dovozní a vývozní cla a dávky s rovnocenným účinkem (upraveno v čl. 23 - 25 smlouvy ES);
• vnitřní diskriminační zdanění dovozu a vývozu zboží (upraveno v čl. 90 - 93 smlouvy ES);
• kvantitativní omezení dovozu a vývozu zboží (dovozní a vývozní kvóty) a opatření s rovnocenným účinkem (upraveno v čl. 28 - 31 smlouvy ES);
• státní podpory domácího podnikání (upraveno v čl. 87 - 89 smlouvy ES);
• státní monopoly obchodní povahy (upraveno v čl. 31 smlouvy ES).

S ohledem na omezený rozsah přibližuje tento příspěvek pouze první tři zmíněné druhy překážek volného pohybu zboží, které budou po přistoupení České republiky k Evropské unii relevantní i pro české podnikatele.

Pojem zboží

Nejdříve je třeba si přiblížit, co se rozumí pod pojmem zboží, tedy, na co se svoboda volného pohybu zboží vztahuje. Smlouva ES pojem zboží nedefinuje. V jejím textu se navíc vedle pojmu zboží objevuje i pojem výrobky. Smlouva ES však tyto pojmy používá jako synonyma. Definici pojmu zboží lze vyčíst z rozsudku Evropského soudního dvora (ESD), což je nejvyšší soudní instance Evropské unie ve věci Komise ES versus Itálie – Vývozní daň z uměleckých předmětů (7/68). Podle tohoto rozsudku se zbožím rozumí „... cokoliv, co má hodnotu vyjádřitelnou v penězích, a tak může být předmětem obchodní transakce”. Z dalších rozhodnutí ESD pak vyplývá, že z hlediska druhů se za zboží mimo jiné považuje:

• zboží obchodní povahy;
• elektřina a jiné druhy energie;
• umělecké předměty (včetně např. neplatných mincí se sběratelskou hodnotou, historických a archeologických předmětů);
• výrobky dodávané v rámci poskytované služby (např. plyn, voda);
• recyklovatelné a nerecyklovatelné odpady (předmětem volného pohybu může být i zboží s negativní hodnotou, tj. zboží, které na straně podniku může vyvolat náklady);
• nosiče zvuku (disky, kazety), počítačové programy;
• zboží určené k osobní spotřebě jednotlivce (např. léky).

Zbožím jsou i zemědělské výrobky. Za zemědělské výrobky se považují produkty rostlinné výroby, chovu zvířectva a rybolovu, jakož i výrobky po prvotním zpracování, které mají s těmito produkty přímou souvislost (čl. 32 smlouvy ES). Pro volný pohyb zemědělských výrobků však platí zvláštní režim upravený v čl. 33 – 38 smlouvy ES.

Z pojmu zboží je pro režim volného pohybu vyloučeno vše, s čím právo zakazuje obchodovat, např. drogy, falešné peníze apod.

Z hlediska původu zboží se režim volného pohybu vztahuje jednak na zboží, které má svůj původ v členských státech EU a dále pak na zboží, které sice pochází ze třetích států, avšak které je v některém z členských států ve volném oběhu (tj. splnilo dovozní náležitosti). To znamená, že po přistoupení České republiky k Evropské unii se volný pohyb bude vztahovat i na zboží dovezené např. z Číny, pokud toto zboží splní všechny dovozní náležitosti a dostane se tak do volného oběhu v České republice.

Zákaz dovozních a vývozních cel a dávek s rovnocenným účinkem

Již od poloviny roku 1968 nejsou mezi členskými státy EU žádná cla. Evropská unie je tedy jednotným celním územím, v němž existuje společný celní sazebník vůči zboží ze třetích států. Členské země EU tak nemohou bránit dovozu výrobků z jiných členských států tím, že na toto zboží uvalí clo nebo jinou finanční dávku, která má stejné účinky jako clo. V takovém případě by členský stát porušil ustanovení čl. 23 – 25 smlouvy ES zakazující zavádění dovozních a vývozních cel a dávek s rovnocenným účinkem pro zboží pocházející z jiných členských států EU.

Pojem clo

Zákaz se vztahuje na dovozní i vývozní cla, jakož i cla fiskální povahy, tj. cla mající stejný účel jako daně. Smlouva ES pojem clo blíže nespecifikuje. Obecně se za clo považují veškeré dávky vybírané podle celního sazebníku v souvislosti s přechodem zboží přes hranice. V praxi s určením, zda určitá dávka představuje clo, nevznikají větší problémy.

Pojem dávka s rovnocenným účinkem (DRÚ)

Pokud by smlouva ES zakazovala pouze zavádění cel, obcházely by členské státy EU tento zákaz zaváděním dávek, které by sice nebyly označeny jako clo, avšak ve skutečnosti by měly stejný účinek. Z tohoto důvodu smlouva ES zakazuje i zavádění dávek majících rovnocenný účinek jako clo (DRÚ).
Smlouva ES definici DRÚ neobsahuje. Je proto třeba ji opět hledat v judikatuře ESD. Definici poskytuje rozsudek ESD ve věci Komise ES v. Itálie – Statistický poplatek (24/68). Jednalo se o případ, kdy Itálie vybírala při vývozu zboží do jiných členských států EU poplatek, kterým byl financován sběr statistického materiálu souvisejícího s exportem. Tento statistický materiál pak měl být poskytován exportním firmám k dalšímu použití. Komise ES považovala tento poplatek za dávku ztěžující volný pohyb zboží, neboť výběrem tohoto poplatku se zvyšovala cena vyváženého zboží. Celá záležitost se dostala před ESD, který v této souvislosti definoval DRÚ jako „...jakýkoliv peněžní poplatek, jakkoliv malý, bez ohledu na to, jaké je jeho určení nebo způsob vybírání, jímž je jednostranně zatíženo domácí či zahraniční zboží z důvodu jeho překročení státní hranice a jenž není celním poplatkem v pravém slova smyslu... i když není odváděn do státního rozpočtu i když není diskriminační nebo ochranářské povahy a i když výrobek, který je poplatkem zatížen, nekonkuruje žádnému domácímu výrobku“.
Z uvedené definice je zřejmé, že DRÚ nemusí být hrazena přímo na státní hranici. Rozhodující je její vazba na dovoz či vývoz zboží. V praxi se DRÚ dokonce mnohdy označuje jako daň. Nezáleží také na výši DRÚ. Postačí i nepatrný poplatek.
V rozsudcích ESD byly za DRÚ nejčastěji označeny např. statistické poplatky v souvislosti s přechodem zboží přes hranice či poplatky za kontrolu dováženého zboží, prováděnou na státní hranici. V rozhodnutích ve věci Diamantarbeiders (2 a 3/69) však ESD považoval za DRÚ i příspěvek do sociálního fondu zaměstnanců v belgickém diamantovém průmyslu vybíraný z hodnoty dovezených diamantů. Šlo o případ, kdy podle belgické legislativy se z hodnoty diamantů dovezených do Belgie vybírala částka 0,33 procenta. Ta se pak odváděla do sociálního fondu zaměstnanců pracujících v belgickém diamantovém průmyslu. Byť cílem této dávky nebyla ochrana belgického diamantového průmyslu, ESD konstatoval, že tato dávka zvyšuje cenu dovážených diamantů, a tím nedovoleně omezuje volný pohyb zboží. Podle ESD se tedy i v tomto případě jednalo o DRÚ.

Odlišení DRÚ od poplatků

V praxi se členské státy EU v případech, kdy jsou jejich opatření označena za DRÚ, brání tím, že poplatky jimi zavedené představují odměnu za službu poskytnutou členským státem dovozci či vývozci zboží. Tak tomu bylo i v případě zmíněného rozsudku Komise ES v. Itálie – Statistický poplatek (24/68). Itálie před ESD namítala, že poplatek slouží ke sběru statistických materiálů, které se budou dále poskytovat exportérům. Ze strany Itálie se tedy mělo jednat o protiplnění za službu poskytnutou exportérům.
Z judikatury ESD však vyplývá, že tato argumentace je přípustná pouze, pokud:

• se jedná o protiplnění za službu členským státem skutečně poskytnutou;
• služba členského státu je v zájmu jednotlivého dovozce, ne v obecném zájmu;
• poplatek odpovídá nákladům skutečně vynaloženým členským státem.

S ohledem na výše uvedené ESD ve zmíněném rozsudku Komise ES v. Itálie – Statistický poplatek nepřijal námitky Itálie, neboť v daném případě chyběl konkrétní adresát výhody. Statistické materiály se totiž neměly poskytovat pouze určitým konkrétním exportérům, nýbrž obecně všem exportérům.

Fytosanitární a veterinární dovozní prohlídky

Velmi důležitou skupinu poplatků tvoří v praxi dávky za fytosanitární a veterinární dovozní prohlídky prováděné na státních hranicích členských států EU. Tyto dávky se v zásadě vždy kvalifikují jako DRÚ, neboť prohlídky se dělají v obecném zájmu a nepředstavují proto službu poskytnutou pouze v zájmu určitého konkrétního dovozce zboží.
Přípustné jsou pouze poplatky za kontroly, které se dělají na základě práva ES. Výše poplatků však v takovém případě nesmí přesáhnout skutečné náklady kontroly.

Zákaz vnitřního diskriminačního zdanění

Pokud by smlouva ES zakazovala pouze zavádění cel a DRÚ, mohly by členské státy tento zákaz obcházet tím, že by výrobky z jiných členských zemí EU nediskriminovaly v souvislosti s přechodem zboží přes státní hranici, nýbrž až ve vnitrozemí zaváděním diskriminačních daní, které by dovezené zboží znevýhodňovaly ve vztahu ke zboží domácímu. Takový postup proto smlouva ES v čl. 90 – 93 zakazuje.
Základem právní úpravy je čl. 90 smlouvy ES. Ten ve větě první nejprve zakazuje vnitřní diskriminační zdanění v užším smyslu. Věta druhá tohoto článku pak zakazuje tzv. vnitřní ochranářské zdanění. Úpravu doplňuje ještě čl. 91 smlouvy ES zakazující subvencovat vývoz domácích výrobků zavedením refundace dávek při exportu, která je vyšší než vnitrostátní zdanění.
Výše zmíněná úprava neznamená, že členské státy EU nemají právo zavádět nové vnitrostátní daně či stávající daně měnit. Je zakázáno pouze to, aby vnitrostátní daně diskriminovaly výrobky z jiných členských států EU.

Vnitřní diskriminační zdanění v užším smyslu

Zákaz vnitřního diskriminačního zdanění v užším smyslu obsažený v čl. 90 větě první smlouvy ES znamená, že je zakázáno rozdílné zdanění podobných domácích a dovezených výrobků, pokud s sebou nese vyšší daňové zatížení pro výrobky dovezené z jiného členského státu EU než pro domácí výrobky. Není tedy možné, aby jakýkoliv členský stát po přistoupení České republiky k EU ztěžoval dovoz českých výrobků na svůj vnitřní trh tím, že tyto výrobky bude zdaňovat vyšší sazbou než výrobky domácí.

Podobný výrobek

Zákaz se vztahuje na rozdílné zdanění podobných domácích a dovezených výrobků. Pojem podobný výrobek vykládá judikatura ESD velmi široce. Představují jej všechny výrobky mající v očích spotřebitele stejné vlastnosti a sloužící stejným potřebám. Při posuzování podobnosti se nevyžaduje přísná identita výrobků, nýbrž platí kritérium stejného či srovnatelného použití.
V judikatuře ESD byly jako podobné výrobky uznány např. ovocné víno a víno z vinných hroznů, naopak podobnost nebyla uznána u likérového ovocného vína a skotské whisky s ohledem na rozdílný způsob výroby. ESD rovněž neuznal podobnost mezi banány a ostatním stolním ovocem. Důvodem byla skutečnost, že banány s ohledem na své složení a konzistenci neslouží stejným potřebám spotřebitelů jako ostatní stolní ovoce, např. jablka, hrušky, broskve apod. Díky své měkkosti hrají banány důležitou roli ve výživě osob bez chrupu (kojenců, seniorů). Ostatní stolní ovoce pro svou slupku a tužší dužinu pro výživu těchto osob tak vhodné není. Banány se s ohledem na chybějící šťavnatou dužinu navíc nepovažují za ovoce „hasicí žízeň“, jako např. jablka.

Diskriminace

Úprava zakazuje rozdílné zdanění podobných a domácích dovezených výrobků, pokud s sebou nese vyšší daňové zatížení pro zboží dovezené než pro zboží domácí. Je tedy zakázána diskriminace dovezených výrobků. Diskriminace přitom může spočívat nejenom v rozdílné výši daňové sazby, ale též v rozdílném daňovém základu či
v poskytování daňového zvýhodnění domácím výrobkům formou osvobození od daně nebo snížení daně. K diskriminaci dochází rovněž tehdy, pokud pro domácí zboží platí výhodnější podmínky při placení daní.
Z judikatury ESD dále vyplývá, že článek 90 věta první smlouvy ES zakazuje jak přímou, tak nepřímou diskriminaci. Přímá diskriminace je dána tehdy, pokud daňová úprava výslovně rozlišuje mezi zdaněním domácích a dovezených výrobků, přičemž zdanění dovezených výrobků je vyšší. O přímou diskriminace by se tedy jednalo tehdy, pokud by daň v některém členském státě EU na výrobek dovezený z České republiky byla vyšší než na obdobný domácí výrobek.
V praxi se však může stát, že určitý výrobek dovezený z jiného členského státu EU se ve státě dovozu zdaňuje stejně jako výrobek domácí, přesto však z rozličných důvodů dochází k jeho znevýhodnění ve srovnání s domácím výrobkem. V takovém případě hovoříme o nepřímé diskriminaci.
Tento případ diskriminace je možné si dokumentovat na rozsudku ESD Humblot v. Directeur des Services Fiscaux (112/84). V rozsudku šlo o to, že francouzské právo stanovovalo roční daň z automobilu, jejíž výše se určovala podle výkonu, tj. podle koňské síly („počtu koní“) automobilů. U automobilů do 16 koní se sazba zvyšovala postupně s ohledem na výkon automobilu až do výše 1100 francouzských franků. Pro automobily nad 16 koní byla stanovena jednotná relativně vysoká sazba ve výši 5000 franků. Problém spočíval v tom, že v době rozsudku Francie nevyráběla žádný automobil o síle nad 16 koní. Vyšší sazba daně se tak vztahovala pouze na automobily dovezené ze zahraničí. Pan Humblot si dovezl ze zahraničí automobil o výkonu 36 koní a měl tedy zaplatit zmíněnou daň ve výši 5000 franků. Napadl proto francouzskou úpravu s tím, že je v rozporu s dnešním čl. 90 smlouvy ES, neboť představuje nedovolené vnitřní diskriminační zdanění omezující volný pohyb zboží. Záležitost se dostala až k ESD, který konstatoval, že jelikož zmíněná vyšší sazba postihuje pouze automobily dovezené, jedná se skutečně o vnitřní diskriminační zdanění.

Výjimky

Přímá daňová diskriminace je nepřípustná bez možnosti jakékoliv výjimky. Národní daňové předpisy, které určitým způsobem nepřímo zvýhodňují domácí výrobky, však mohou být za určitých okolností označeny za nediskriminační, pokud jsou založeny na objektivních kritériích, sleduje se jimi určitá hospodářská politika akceptovaná EU a nemají přímou diskriminační nebo ochranářskou povahu.

Ochranářské vnitřní zdanění

Čl. 90 věta druhá smlouvy ES zakazuje znevýhodňující zdanění výrobků dovezených z jiných členských států EU ve vztahu k domácím výrobkům i v případě, že dotyčné výrobky nejsou podobné, avšak jsou ve vztahu konkurence, tedy nepřímo ochraňují konkurující domácí výrobky.
Pojem konkurující výrobek je širší než pojem podobný výrobek podle čl. 90 věta první smlouvy ES. Konkurující výrobky spolu musí být v substitučním soutěžním poměru. Ten je dán zejména v případě, kdy dovážený výrobek představuje pro spotřebitele možnou alternativu k daňově zvýhodněným domácím výrobkům. ESD např. dospěl k závěru, že substituční soutěžní poměr existuje mezi pivem a lehkým vínem. Na rozdíl od kritéria podobnosti podle čl. 90 věta první smlouvy ES je dána konkurence i mezi banány a jiným stolním ovocem. Úprava v čl. 90 věta druhá smlouvy ES tak představuje určitou generální klauzuli vztahující se na vnitřní diskriminační zdanění v těch případech, kdy nelze bez potíží prokázat podobnost výrobku ve smyslu čl. 90 věta první smlouvy ES.
Pro aplikaci čl. 90 věta druhá smlouvy ES je tak třeba určit, zda jde o výrobek nepodobný, avšak konkurující, a zda je dán ochranářský prvek, přičemž existence ochranářského prvku se musí prokázat.

Zákaz kvantitativních omezení dovozu a opatření s rovnocenným účinkem

Zrušení cel a dávek s rovnocenným účinkem, jakož i zákaz vnitřního diskriminačního zdanění k zajištění volného pohybu zboží nestačí. Vedle fiskálních nástrojů by totiž volný pohyb zboží mohly omezovat i nástroje administrativní. Nejčastěji přichází v úvahu tzv. kvantitativní omezení, tedy omezení množství dováženého zboží (např. ve formě dovozních či vývozních kvót). Administrativní překážky jsou navíc mnohdy účinnější než nástroje fiskální, neboť rozsah omezení je možné stanovit přímo a přesně podle potřeb příslušného členského státu. Smlouva ES proto vedle fiskálních omezení volného pohybu zboží zakazuje i omezení kvantitativní, jakož i jiná opatření mající podobný účel. Zákaz je obsažen v čl. 28-31 smlouvy ES. Zákaz kvantitativních omezení dovozu a opatření s rovnocenným účinkem (ORÚ) obsahuje čl. 28. Zákaz kvantitativních omezení vývozu a ORÚ upravuje čl. 29. Čl. 30 pak stanovuje výjimky z těchto zákazů.

Adresáti zákazu

Zákaz kvantitativních omezení a ORÚ se vztahuje na opatření učiněná členskými státy EU. Pokrývá tedy především opatření učiněná státními orgány členských států EU. Jak však vyplývá z judikatury ESD, pojem státní orgán se v tomto případě vykládá velmi široce. Považují se za něj i nestátní instituce, vystupující jménem svého státu na základě určitého zmocnění či čerpající, byť jen omezeně, prostředky ze státního rozpočtu. Tak např. v rozsudku R. v. The Pharmaceutical Society, ex parte API (266/87) byla za státní orgán považována i britská Komora lékárníků, což je nezávislá instituce odpovědná za výkon lékárnické činnosti ve Velké Británii. Určité funkce komory, zejména funkce disciplinární, však upravuje zákon (např. vyškrtnutí lékárníka ze seznamu lékárníků). Výkon těchto funkcí ESD považoval za opatření učiněné členským státem a podléhající proto čl. 28 smlouvy ES. V rozsudku Komise ES v. Irsko – Buy Irish (249/81) ESD považoval za opatření podléhající čl. 28 smlouvy ES i opatření učiněná Irskou radou pro zboží, která sice nebyla státním orgánem, ale stát z části financoval její aktivity a zástupci státu byli rovněž členy tohoto výboru.

Kvantitativní omezení

Úprava v čl. 28 a 29 smlouvy ES zakazuje kvantitativní omezení. Tento pojem smlouva ES nedefinuje. Definici přinesl rozsudek ESD ve věci Geddo v. ENTE Nazionale Risi (2/73), který jej vymezuje jako „...jakékoliv opatření, které vede k úplnému nebo částečnému omezení vývozu, dovozu nebo průvozu zboží“. V dalších rozsudcích ESD za kvantitativní omezení považoval např. zákazy dovozu, systémy kvót na dovoz či vývoz zboží, jakož i dovozní či vývozní licence. V praxi s určováním, zda určité opatření je kvantitativním omezením či nikoliv, nevznikají větší problémy.

Opatření s rovnocenným účinkem

Na rozdíl od kvantitativních omezení není v praxi určení, zda opatření členského státu EU představuje ORÚ, vždy jednoduché. Pojem ORÚ rovněž smlouva ES nedefinuje. Definice ze strany ESD navíc prošla značným vývojem a dodnes není zcela ustálena.

a) Formulace ORÚ ve směrnici ES 70/50

První vymezení ORÚ přinesla směrnice Evropské komise 70/50, která však měla časově omezenou platnost. Dodnes však slouží jako určité nezávazné vodítko. Směrnice v čl. 2 a 3 uváděla demonstrativní výčet opatření představujících ORÚ. Přitom rozlišovala mezi opatřeními výslovně diskriminačními a opatřeními obecné povahy. Diskriminační opatření jsou taková, která výslovně rozlišují mezi domácím a dovezeným zbožím, přičemž dovoz zboží znemožňují, znesnadňují nebo ve vztahu k domácímu zboží prodražují. Takováto opatření se považovala od samého počátku za nepřípustná. Opatření obecné povahy se aplikují stejně na výrobky dovezené i domácí. Jsou proto nepřípustná pouze tehdy, pokud jsou v nepoměru ke svému účelu či pokud stejného cíle, k němuž jsou přijata, je možno dosáhnout jinými způsoby s menším omezením obchodu. Mezi takováto opatření patří mimo jiné požadavky stanovující maximální či minimální ceny pro výrobky, méně výhodné ceny pro dovezené výrobky, požadavky na obal, složení, označení, velikost či hmotnost výrobku, které snáze splní domácí zboží než zboží dovezené. Pokud např. členský stát, v němž se máslo tradičně vyrábí a prodává ve čtvercovém obalu, požaduje, aby všechna másla prodávaná v tomto státě měla čtvercový obal, jedná se o diskriminační opatření omezující volný pohyb zboží, bez ohledu na to, že toto nařízení členského státu platí jak pro domácí zboží, tak pro zboží dovezené. Je totiž zcela zřejmé, že takový požadavek snáze splní domácí výrobci, kteří takto balí tradičně, než výrobci másla z jiných členských států, v nichž se máslo balí např. do obalů obdélníkových. Tito výrobci, aby mohli dovážet svůj výrobek do zmíněného členského státu, budou muset upravit balení svého másla z obdélníkových na čtvercové obaly, což výrobu másla prodraží, a tím tyto výrobce do určité míry diskriminuje.

b) Definice ORÚ v rozsudku Dassonville

Definice ORÚ ve směrnici 70/50 judikaturou ESD postupně rozváděla. Tento výklad byl však mnohdy příliš široký a vyvolával v praxi značné problémy. Jisté usměrnění přinesl až rozsudek ESD ve věci Procureur du Roi v. Dassonville (8/74). V rozsudku šlo o následující: Podle belgických předpisů zboží s označením svého původu mohlo být dovezeno do Belgie pouze tehdy, pokud dovozce předložil potvrzení od vlády země původu, že toto zboží má právo nést takové označení. Bratři Dassonvillové dováželi do Belgie skotskou whisky. Tuto skotskou whisky však kupovali nikoliv ve Velké Británii, nýbrž ve Francii a neměli proto požadované potvrzení. Toto potvrzení by získávali jen velmi obtížně, neboť zboží nakupovali ve třetím státě (Francii), kde již bylo zboží uvedeno do volného oběhu. Z důvodu chybějícího certifikátu byli bratři Dassonvillové v Belgii postiženi. Odvolali se proto k belgickému soudu s tím, že belgické opatření představuje ORÚ, které je podle nynějšího čl. 28 smlouvy ES zakázáno. Belgický soud se obrátil na ESD s žádostí o stanovisko. ESD pak v této souvislosti definoval ORÚ jako „všechna obchodní pravidla přijatá členskými státy, která jsou sto narušit přímo nebo nepřímo, skutečně nebo potenciálně, obchod v rámci Společenství“.
Definici ORÚ v rozsudku Dassonville pak ESD aplikoval i v dalších případech. Problém však byl v tom, že ESD na rozdíl od výše zmíněné směrnice 70/50 nečinil rozdíl mezi diskriminačními opatřeními a opatřeními obecné povahy. V důsledku toho byl pojem ORÚ vykládán v 70. letech minulého století příliš široce.

c) Doktrína Cassis de Dijon

Posun v chápání ORÚ přinesl rozsudek ESD ve věci Rewe - Zentral AG v. Bundesmonopolverwaltung für Branntwein (Cassis de Dijon) (120/78). Rozsudek je velmi často označován podle předmětu sporu – francouzského likéru
z černého rybízu Cassis de Dijon. Společnost Rewe chtěla výše zmíněný likér
z Francie dovážet do Německa. Příslušný německý předpis to však zakazoval. Podle něj musel mít nápoj označovaný jako likér minimálně 25 procent alkoholu. Cassis de Dijon dovezený z Francie však měl obsah alkoholu mezi 15 až 20 procent. I když zmíněný německý předpis platil pro všechny alkoholické nápoje bez ohledu na jejich původ, byl tímto předpisem francouzský likér vyloučen z německého trhu. Věc se dostala k ESD, který sice aplikoval definici ORÚ obsaženou ve výše zmíněném rozsudku Dassonville, avšak doplnil ji dvěma dodatky.

aa) První dodatek, označován též jako pravidlo rozumu, do jisté míry zmírňuje účinky definice ORÚ obsažené v rozsudku Dassonville. ESD v tomto dodatku konstatoval, že opatření obecného charakteru (viz směrnice 70/50), tedy opatření vztahující se jak na zboží domácí, tak i dovezené, nemusí představovat porušení čl. 28 smlouvy ES, pokud jsou nutná k ochraně určitých tzv. kategorických požadavků členských států EU spadajících do oblasti jejich veřejného zájmu. Jako příklad kategorických požadavků uvedl ESD v tomto rozsudku účinnost fiskálního dozoru, ochranu zdraví obyvatelstva, poctivost obchodních transakcí a ochranu spotřebitele;

bb) Druhý dodatek pak konstatuje, že bez řádného důvodu se nesmí bránit tomu, aby zboží vyrobené a šířené v souladu s právem jednoho členského státu EU mohlo být uvedeno na trh jiného členského státu. Jinými slovy, pokud se likér řádně v souladu s právem vyrábí ve Francii a zde se prodává, nemělo by mít Německo bez závažného důvodu možnost bránit jeho prodeji též na svém trhu.

d) Kategorické požadavky

Tomu, aby se členské státy mohly odvolávat na pravidlo rozumu obsažené v rozsudku Cassis de Dijon, musí pro jejich jednání existovat tzv. kategorické požadavky veřejného zájmu. Ty jsou z hlediska smlouvy ES přípustné, jsou-li vzhledem ke svému cíli přiměřené a nezbytné. Rozsudek Cassis de Dijon uvádí jako takové požadavky účinnost fiskálního dovozu, ochranu zdraví obyvatelstva, ochranu poctivosti obchodních transakcí a ochranu spotřebitele.
V dalších rozsudcích ESD tyto požadavky rozšířil např. o ochranu životního prostředí, plurality tisku, určitých druhů umění či předpisy reflektující určité sociální a politické reálie odlišné od ostatních členských států ES.

e) Nová linie judikatury ESD – rozsudky Keck a Mithouard

Rozsudky ESD ve věcech Keck a Mithouard (267 a 268/91) představují další etapu ve vývoji judikatury ESD, pokud jde o definici a chápání ORÚ. Tento rozsudek reaguje na mnohdy ještě příliš široké chápání tohoto pojmu tím, že určité kategorie vnitrostátních skutkových stavů, které obvykle nemají významnější účinky na toky zboží přes hranice, obecně vyjímá ze zákazu omezování jako pouhé prodejní modality.
V daném rozsudku šlo o to, že pánové Keck a Mithouard byli postiženi ve Francii za to, že porušili francouzský zákaz dalšího prodeje zboží pod cenou, který se považuje za porušení soutěžních pravidel. Jelikož prodávali i zboží (knihy) dovážené z jiných členských států, bránili se poukazem na rozpor tohoto zákazu s dnešním čl. 28 smlouvy ES. ESD ke zmíněnému francouzskému předpisu zakazujícímu prodej zboží pod cenou zaujal stanovisko, podle kterého nenarušuje obchod mezi členskými státy ve smyslu rozsudku Dassonville. Důvodem bylo především to, že dopadá na všechny výrobky na francouzském území (ať již domácí či dovezené) a nemá tak diskriminační povahu. Přitom upravuje pouze způsob prodeje určitého zboží, tedy tzv. prodejní modalitu.
ESD tak na základě zmíněného rozsudku interpretoval čl. 28 smlouvy ES tak, že připouští regulaci trhu v členských státech EU, platí-li jednotná pravidla pro všechny výrobky (dovážené i domácí). Je-li obsahem vnitrostátního předpisu požadavek určitého přizpůsobení výrobku domácím podmínkám (požadavek na složení, charakteristiku výrobku, obal, označení apod.), jedná se o požadavek v rozporu s čl. 28 smlouvy ES. Úprava týkající se vlastního prodeje výrobku dopadající na všechny výrobky bez rozdílu naopak není v rozporu s čl. 28 smlouvy ES, nemá-li diskriminační účinky. Prodejními modalitami se na základě judikatury ESD rozumí modality odbytu v užším slova smyslu (např. předpisy o otevíracích dobách obchodů; ustanovení o tom, že zpracované mléčné výrobky pro kojence smějí být prodávány jen v lékárnách apod.), ale i např. právní úprava reklam.

Typická ORÚ

V judikatuře ESD je možné vypozorovat jednání, která se tradičně považují za ORÚ, ať již přímo či nepřímo diskriminují mezi domácím a dovezeným zbožím. Jsou jimi zejména:

a) Dovozní a vývozní restrikce

Typicky sem spadají dovozní či vývozní licence na zboží. Dalším příkladem jsou zvláštní podmínky stanovené pro dovážené zboží, nikoliv však pro stejné či obdobné zboží tuzemské. Příkladem může být rozsudek ve věci Komise ES v. Itálie (154/85), v němž ESD považoval za ORÚ italskou úpravu registrace dovezených automobilů, která byla delší, složitější a dražší než registrace automobilů domácích. V rozsudku Rewe – Zentralfinanzamt v. Landwirtschaftskammer (4/75) byla za nepřípustnou označena fytosanitární kontrola jablek z důvodu podezření na určitou chorobu vyžadovaná jen u jablek dovážených, nikoliv však u domácích. Příklad nepřípustného omezování vývozu byl konstatován v rozsudku Bouhelier (53/76). Šlo zde o francouzskou úpravu vyžadující, aby hodinky vyvážené z Francie procházely dalším testem kvality, zatímco hodinky prodávané na domácím trhu tímto testem projít nemusely.

b) Podpora a upřednostňování domácích výrobků

Dalším typickým ORÚ spadajícím pod čl. 28 smlouvy ES je takové jednání členského státu EU, které vede k podpoře a upřednostňování domácích výrobků na úkor výrobků dovezených.
Nejtypičtějším případem této diskriminace je státní podpora prodeje domácího zboží. Známým rozsudkem je v této souvislosti rozsudek ESD ve věci Komise ES v. Irsko – Kampaň Buy Irish (249/81). V rozsudku šlo o to, že irská vláda chtěla o tři procenta zvýšit koupi irského zboží na úkor zboží dovezeného. Za tímto účelem přijala řadu podpůrných opatření, např. zřídila informační servis pro zákazníky, informující o tom, kde je možné zakoupit irské zboží, zřídila výstavní kapacity pro irské zboží, zavedla symbol Buy Irish pro zboží vyrobené v Irsku a organizovala veřejnou kampaň ve prospěch irského zboží. Tuto kampaň organizoval tzv. Irský výbor pro zboží, což sice nebyla státní organizace, avšak byla do jisté míry státem finančně podporovaná a zástupci státu byli členy tohoto výboru. První dvě aktivity byly postupně opuštěny, v ostatních aktivitách se pokračovalo. Komise ES zmíněnou veřejnou kampaň napadla jako ORÚ. ESD pak názor komise potvrdil, a to i přesto, že kampaň nevedla k zamýšlenému výsledku a ve skutečnosti prodej irského zboží i nadále klesal.
Další případ nedovolené podpory a upřednostňování domácích výrobků představují národní předpisy vyžadující na výrobcích uvádění země jejich původu. Rovněž v tomto případě jsou domácí výrobky upřednostňovány, i když diskriminační efekt na dovoz zboží není tak přímý jako v předchozím zmíněném případě. Zde je možné zmínit např. rozhodnutí ESD ve věci Komise ES v. Velká Británie (207/83). Legislativa Velké Británie stanovovala, že určité zboží je možné prodávat v maloobchodě pouze tehdy, pokud je na něm vyznačena země původu. Komise ES toto opatření napadla jako nepřípustné ORÚ. Věc se dostala k ESD, který konstatoval, že se skutečně o ORÚ jedná. Nevzal při tom v potaz argument Velké Británie, že zmíněná legislativa platí stejným způsobem jak pro domácí zboží, tak i pro zboží dovezené, a že hlavním účelem této legislativy je informovat zákazníky o zemi původu, neboť i tento údaj je považován za jeden z indikátorů kvality zboží.
Z další judikatury ESD pak vyplývá, že legislativa členských států EU stanovující pravidla pro označení zboží zemí původu je přípustná pouze tehdy, pokud zboží vykazuje určité vlastnosti a podstatné znaky, za něž vděčí místu svého původu, nebo pokud místo původu je zvláštním místem ve folklóru či tradici určitého regionu. Jak vyplývá z judikatury ESD, tuto výjimku je třeba vykládat úzce.
V rozsudku Komise ES v. Irsko – Irish Souvenirs (113/80) ESD konstatoval, že irská legislativa zakazující dovoz typických irských suvenýrů vyrobených v jiných zemí bez označení země původu či uvedení slova zahraniční představuje ORÚ. ESD v této souvislosti konstatoval, že v případě těchto suvenýrů není splněna výše uvedená výjimka, neboť základní charakteristikou suvenýrů je, že představují určitou obrazovou upomínku na určité navštívené místo. To však neznamená, že by suvenýr měl být vyroben přímo v navštívené zemi.
Z rozsudku dále vyplývá, že typickým příkladem upřednostňování domácích výrobků je i zadávání veřejných zakázek ve prospěch domácích firem.

c) Stanovování minimálních nebo maximálních prodejních cen

Častým ORÚ je stanovování maximálních či minimálních cen. Tím, že členský stát stanoví buď maximální, či minimální ceny pro určitý výrobek, může dovozcům zboží z jiných členských států velmi významným způsobem ztížit uplatnění na trhu. U minimální ceny půjde zejména o případy, kdy by dovozce byl schopen dovážet zboží za cenu nižší, než je stanovená. V případě maximální ceny je pak znevýhodněn tehdy, pokud cena jeho zboží (např. v důsledku vyšších dopravních nákladů) je vyšší než stanovená maximální cena a zboží by i přesto bylo prodejné. Dovozce však musí cenu snížit na maximální stanovenou cenu, v důsledku čehož ekonomicky tratí.
V rozsudku Roussel (181/82) ESD např. konstatoval, že maximální prodejní ceny pro určité druhy léčiv stanovené na základě rozdílných kritérií pro domácí a dovezené zboží jsou diskriminační a představují ORÚ. Z dalších rozsudků ESD pak vyplývá, že nepřípustná jsou i taková cenová pravidla, která výslovně nerozlišují mezi domácím a dovezeným zboží, tedy nejsou na první pohled diskriminační, ve skutečnosti však dovezené zboží znevýhodňují. Příklad takového pravidla je možné demonstrovat na rozsudku Van Tiggele (82/77). Holandská legislativa stanovovala maximální prodejní cenu pro určité alkoholické nápoje. Van Tiggele byl trestněprávně stíhán za jejich prodej pod stanovenou minimální cenou. Záležitost se dostala až k ESD. Ten pak konstatoval, že národní úprava stanovující cenu zboží či výši zisku na takovou úroveň, která znevýhodňuje dovezené zboží ve srovnání s domácím zbožím, ať již z toho důvodu, že za těchto podmínek se nemůže na trhu tohoto členského státu prodávat se ziskem, nebo proto, že výhoda dovezeného zboží spočívající v nižší ceně je v důsledku stanovení ceny eliminována, je nepřípustná.

d) Opatření ztěžující nebo prodražující dovozy zboží

Existuje řada způsobů, kterými mohou členské státy ztěžovat dovoz zboží z jiných členských států nebo jej prodražovat. Dobrým příkladem je rozsudek ESD ve věci Schloh (50/85). Pan Schloh byl Belgičan, který si zakoupil v Německu automobil značky Ford. Od prodejce Fordu v Belgii obdržel certifikát o slučitelnosti zakoupeného typu vozidla s vozidly prodávanými v Belgii. Podle belgického práva musel přesto absolvovat se zakoupeným vozidlem dva jízdní testy, za což se vybíraly poplatky. Pan Schloh tyto testy napadl jako nepřípustné ORÚ. ESD jeho názor potvrdil s tím, že takovéto testy se u domácích automobilů za stejných podmínek nevyžadují, a proto dochází k nepřípustnému omezování pohybu zboží.

Výjimky ze zákazu kvantitativních omezení a ORÚ

I když bude nějaké opatření členského státu EU shledáno jako kvantitativní omezení či ORÚ, přesto nebude nepřípustné, pokud půjde o případ spadající pod čl. 30 smlouvy ES. Tento článek v určitých případech umožňuje výjimky, kdy lze přímo uplatnit kvantitativní omezení či ORÚ. Podle něj lze dovoz, vývoz či průvoz zboží zakázat nebo omezit, je-li to odůvodněno:

 veřejnou mravností;
 veřejným pořádkem;
 veřejnou bezpečností;
 ochranou zdraví a života lidí a zvířat, ochranou rostlin;
 ochranou národních kulturních statků;
 ochranou průmyslového nebo obchodního vlastnictví.

Výše uvedený výčet je taxativní. Uplatnění výjimky se váže na kumulativní splnění dvou podmínek. Nesmí jít o prostředky svévolné diskriminace, ani o skryté omezování obchodu mezi členskými státy EU. ESD v praxi tyto výjimky vykládá velmi restriktivně.

a) Veřejná mravnost

Členské státy se velmi často dovolávaly možnosti omezit volný pohyb zboží v důsledku ochrany veřejné mravnosti při dovozu pornografického zboží z jiných členských států EU. Tak tomu bylo např. v rozsudku R. v. Henn & Darby (34/79). Žalované straně byly při dovozu do Velké Británie zabaveny pornografické tiskoviny a bylo zahájeno její trestné stíhání. Věc se dostala až k britskému soudu. Problém spočíval v případě tohoto rozsudku v tom, že předmětné pornografické zboží se podle britského práva považovalo za právně závadné a byl proto zakázán legální obchod s ním. Z tohoto důvodu pak ESD, k němuž se celá záležitosti dostala, konstatoval, že v tomto případě čl. 30 smlouvy ES není možné aplikovat, neboť zákaz uvedený v britském právu sice byl diskriminační povahy, avšak nebyl svévolný a nešlo o skryté omezení obchodu mezi členskými státy. Účelem opatření byla ochrana veřejné mravnosti, nikoliv vlastních výrobků téhož druhu.
Pokud jde o pornografické zboží, judikatura ESD není zcela jednotná. V rozsudku Conegate (121/85) dospěl v případě dovozu nafukovacích panen v životní velikosti v podstatě k opačnému výsledku.

b) Veřejný pořádek

Tento důvod se v praxi aplikuje velmi zřídka. Jedná se spíše o doplňkový důvod v případech, kdy ostatní důvody nelze aplikovat.

c) Veřejná bezpečnost

Ani tento důvod není příliš častý při aplikaci čl. 30 smlouvy ES. Jako příklad je snad možné uvést rozsudek ve věci Campus Oil Ltd. (72/83). V rozsudku šlo o to, že irské právo vyžadovalo od dovozců nafty, aby nakoupili 35 procent požadovaného množství naftových výrobků od státem vlastněné rafinérie, a to za ceny stanovené irskou vládou. Bylo konstatováno, že toto opatření je zcela jasně ochranářské a diskriminační, a představuje proto ORÚ. Irská vláda však namítala, že cílem opatření je zachovat určitou nezbytnou zásobu nafty pro případ eventuální krize, a je proto třeba aplikovat výjimku obsaženou v čl. 30 smlouvy ES. ESD konstatoval, že v tomto případě skutečně primární roli nehrály vlastní ekonomické zájmy Irska, nýbrž potřeba zajistit vitální zájmy státu.

d) Ochrana zdraví a života lidí a zvířat, ochrana rostlin

Tyto důvody patří k nejčastěji uplatňovaným, a proto se k nim váže velmi rozsáhlá judikatura ESD. Z judikatury především vyplývá, že pro uplatnění těchto důvodů musí být prokázáno skutečné zdravotní riziko. Obecně platí, že existují-li ve státě vývozu zboží dostatečné normy na ochranu zdraví, které na toto riziko reagují, nelze se dovolávat čl. 30 jako důvodu pro zabránění dovozu určitého zboží. Problém však v praxi může vzniknout s určením, zda členský stát má dostatečné normy. Určitým vodítkem je v této souvislosti např. rozhodnutí ESD ve věci Komise ES v. Velká Británie (40/82). V tomto případě Velká Británie zakázala dovoz krůt z jiných členských států. Opatření však bylo namířeno zejména na dovoz krůt z Francie. Důvodem měla být ochrana před nakažením tzv. Newcastelskou chorobou, která napadala mimo jiné i krůty. V případě dovozu z Francie navíc Velká Británie uváděla, že Francie nedostatečným způsobem kontrolovala drůbeží maso z hlediska napadení touto chorobou. ESD však dospěl k názoru, že hlavním důvodem zavedených opatření je ochrana britského trhu. Británie totiž zmíněné opatření přijala před vánočními svátky, kdy se ve Velké Británii tradičně několikanásobně zvyšuje spotřeba krůt. Velká Británie tak chtěla chránit své vlastní producenty krůtího masa. ESD navíc konstatoval, že Francie dělala dostatečné veterinární kontroly a v posledních pěti letech se Newcastelská choroba ve Francii nevyskytla. Ze strany Velké Británie se tak jednalo o skryté omezování obchodu mezi členskými státy.
Členské státy se mohou dovolávat ochrany zdraví či života lidí a zvířat i v případech, kdy neexistuje jednotný názor při současném stavu vědeckého výzkumu, zda určité potravinové přísady jsou ze zdravotního hlediska únosné. Této námitky se týká např. rozsudek ve věci Sandoz (173/82). Východiskem byla skutečnost, že holandské úřady zakázaly firmě Sandoz dovážet do Nizozemska tyčinky müsli obsahující vitaminové přísady, a to i přesto, že tyto tyčinky se bez problémů prodávaly v Německu a v Belgii. Postup nizozemských orgánů vycházel z vědeckých závěrů, že vitaminy mohou být za určitých okolností, zejména v případě předávkování, zdraví škodlivé. Výsledky výzkumu však nebyly jednotné, pokud jde o množství, od něhož vitaminy začínají být takto zdraví škodlivé. Problém rovněž spočíval v tom, že člověk v nejrůznějších potravinách, které v průběhu dne zkonzumuje, přijímá rovněž i vitaminy, aniž by měl přehled o skutečném množství. ESD kvalifikoval nizozemská opatření za ORÚ porušující čl. 28 smlouvy ES. Dále zkoumal, zda tato opatření nespadají pod výjimky podle čl. 30 smlouvy ES. Přitom konstatoval, že vitaminy samy o sobě škodlivé nejsou a v určitém množství jsou dokonce pro lidský organismus nezbytné. Škodlivá však může být jejich nadměrná konzumace. V situaci, kdy chybí harmonizace vnitrostátních předpisů členských států EU na komunitární úrovni upravující normy pro ochranu zdraví, a je-li účelem opatření členského státu právě takováto ochrana zdraví, je třeba úpravu tohoto problému přenechat členskému státu. Za splnění těchto podmínek tak vnitrostátní předpis zakazující uvádění potravin s přísadou vitaminů na vlastní trh bez povolení spadají pod výjimku podle čl. 30 smlouvy ES. Podmínkou však je, že se prodej povoluje, odpovídá-li přísada vitaminů reálným potřebám výživy.
Častým důvodem dovolávání se čl. 30 ze strany členských států EU je existence zdravotních či sanitárních předpisů, které vyžadují kontrolu dováženého zboží. ESD pak zkoumá, zda tyto předpisy, prováděná kontrola a na jejím základě udělení či neudělení povolení k dovozu nepřesahují hranice výjimky podle čl. 30 smlouvy ES.

e) Ochrana národních kulturních statků

Tato výjimka prozatím ještě nebyla předmětem výkladu ze strany ESD. Částečně se jí pouze dotkl již výše zmíněný rozsudek Komise v. Itálie – Vývozní daň z uměleckých předmětů (7/68), který reagoval na bránění nežádoucímu vývozu uměleckých a historických pokladů z Itálie. V tomto případě však nešlo o bránění formou kvantitativních omezení, nýbrž ukládáním vývozní daně. ESD v této souvislosti konstatoval, že ochrana kulturního bohatství kvantitativním omezením by mohla být oprávněná, na rozdíl od opatření fiskálních. Dále však tuto svou myšlenku nerozvedl.

f) Ochrana průmyslového nebo obchodního vlastnictví

Použití čl. 30 smlouvy ES v souvislosti s ochranou průmyslového vlastnictví je velmi důležité. Práva průmyslového vlastnictví velmi často vyvolávají ve vztahu k volnému pohybu zboží problémy, neboť se dostávají do sporu zásady volného pohybu zboží na straně jedné a práva oprávněného subjektu ochrany na straně druhé. Čl. 30 smlouvy ES poskytuje ochranu pouze před opatřeními členských států EU. Z opatření učiněných soukromými osobami nemůže členskému státu vzniknout ve vztahu k volnému pohybu zboží žádná odpovědnost. Jedná se o velmi specifickou oblast, které se s ohledem na omezený rozsah tohoto příspěvku není možné dále věnovat.