Transformační vývoj sociálně ekonomické situace v českém zemědělství dospěl do akutního stavu krize. Zemědělci a zemědělství jako sociální skupina jsou bezprostředně ohroženi. Sociálně ekonomická situace českých zemědělců naléhavě vyžaduje rychlou a odpovědnou pomoc českého státu, obdobnou pomoci, kterou poskytují jiné státy svým zemědělcům, tedy dotováním cen zemědělských produktů.
Nebude-li takováto pomoc včas a v dostatečné míře zemědělcům poskytnuta, Zemědělský svaz České republiky jako reprezentant rozhodující části podnikatelů v zemědělství bude nucen uzavřenou Kolektivní smlouvu vyššího stupně na rok 2002 vypovědět a kolektivní smlouvu vyššího stupně pro rok 2003 bude moci uzavřít jedině v případě účasti státu na zabezpečení mzdové úrovně v zemědělství, jinak musí přistoupit k její snížení.
D ů v o d y :
Podle kvalifikovaného odhadu vývoje hrubé zemědělské produkce v běžných cenách dojde v roce 2002 proti roku 2001 k propadu o cca 15 mld. Kč, tedy o 13,1%. Hlavním důvodem propadu je výrazný pokles cen zemědělských výrobků především vlivem posilujícího kurzu koruny, neboť jeho logickým průvodním jevem je citelný nárůst dovozů potravin ze států Evropské unie, které ceny těchto potravin výrazně dotují. Tato situace je ještě zhoršena skutečností, že na 1/6 území ČR povodně způsobily přímou škodu zemědělské prvovýrobě v průměru ve výši cca 10% roční hrubé zemědělské produkce zemědělských podniků v poškozených oblastech. Současně došlo i k poškození obilovin a řepky přívalovými dešti v celé republice znehodnocením kvality a zvýšením ztrát. Ceny rozhodujících vstupů do zemědělství tento vývoj nekopírují a přestože již dávno a výrazně jejich růst překonal vývoj cen zemědělských produktů nadále rostou.
Podstatnou nákladovou položkou z hlediska zemědělských podniků a rozhodující položkou z hlediska příjmů a života zaměstnanců v zemědělství jsou mzdy. Mzdy zaměstnanců v zemědělství jsou mimořádně nízké a při měsíčním průměru 11.016 Kč ( v roce 2001) jsou nyní na úrovni 80,6% reálných mezd roku 1990 (graf 1). Průměrná měsíční mzda v zemědělství je oproti průměru republiky nižší o 3.494 Kč, přičemž – což je alarmující - v prvním pololetí roku 2002 je průměrná mzda v zemědělství oproti průměru nižší již o 4.147 Kč. To znamená, že zemědělec v České republice průměrně dostává mzdu o cca 40% nižší než kterýkoli jiný zaměstnanec v České republice. Ve druhém pololetí roku 2002 je předpokládán další pokles průměrné mzdy zaměstnance v zemědělství oproti mzdového průměru jiných odvětvím hospodářství.
Ze zemědělství od roku 1990 odešlo celkem 376.757 pracovníků, z toho za poslední 3 roky (tj. od propadu cen v roce 1999) 47.889 osob. Pokles zaměstnanosti v zemědělství je rozhodně největší ze všech oborů národního hospodářství. Dosavadní podpora státu dotacemi do zemědělství nebyla vůbec směřována ve prospěch zvýšení úrovně mezd jako v jiných sektorech, protože za uplynulé období se produktivita práce v zemědělství – na rozdíl od jiných odvětví -zvýšila na cca dvojnásobek úrovně do roku 1989. Zrychlení úbytku zaměstnanců ze zemědělství v posledních letech jen dokumentuje neřešenou sociální situaci na venkově, dokumentuje mimořádně nízkou úroveň mezd v zemědělství oproti s ostatním sociálním skupinám. Značná část zaměstnanců v zemědělství pracuje tak za mzdu na úrovni sociálních dávek, a to přesto, že zemědělská výroba dosahuje výrazně vyššího nárůstu produktivity práce než v jiných sektorech národního hospodářství (graf 2).
Je neoddiskutovatelnou skutečností, že zaměstnanci v zemědělství a i celý resort zemědělství od roku 1990 rozhodující měrou zaplatil udržení sociálního smíru v České republice. Stalo se tak ovšem na úkor majetku vlastníků zemědělského majetku a zejména na úkor mezd dosavadních zaměstnanců. Jestliže podle údajů ČSÚ oproti roku 1989 dosáhla inflace 400 % a ceny vstupů do zemědělství se zvýšily o 354 %, tak mzdy českých zemědělců v témže období vzrostly pouze o 324 % (graf 3) . Rozhodující podíl na této skutečnosti má udržování cen zemědělských produktů na neúnosně nízké úrovni, dosahované v jiných státech Evropy jen za cenu masivních státních dotací. Tyto odpovídající dotace však českému zemědělství chybí.
Český zemědělec nejenže neobdržel nezbytné cenové dorovnání ze strany státu, aby mohl konkurovat evropskému zemědělci, ale stát ho zatížil nesmyslnými údajně restitučními závazky vůči lidem, kteří v zemědělství vůbec nepracují a nemají k němu vůbec žádný vztah. Vypořádávání tzv. majetkových podílů představuje obrovskou finanční zátěž zemědělských podniků a je třeba otevřeně říci, že toto vypořádávání platí svými mzdami, svou životní úrovní zaměstnanci v zemědělství. Tuto otevřeně diskriminační politiku vůči zemědělcům stát nepoužil vůči žádným jiným sociálním skupinám, když žádné jiné sociální skupině nepřiznal žádný nárok na jakési vypořádání za skutečné či domnělé křivdy. Stát – na rozdíl od zemědělství - neposkytl žádné odškodnění ani živnostníkům, ani obchodníkům ani továrníkům za jejich státem převzaté či odňaté movité věci, za vybavení živností, zásoby obchodů apod. prostě proto, že by to musel hradit sám, že by to musely hradit státní podniky a jejich nabyvatel. Naproti tomu v zemědělství takové odškodnění stát nabídl a poskytl v mimořádně a nespravedlivě široké míře právě proto, že toto odškodnění nehradí stát sám, ale soukromé zemědělské podniky na úkor svých členů a zaměstnanců. To bylo ostatně jen špatně zakrývaným cílem mimořádně nespravedlivé a nekvalitní právní úpravy z roku 1992, kterou se dosud ani současný stát nesnaží včas a pokud je čas napravit.
Ze zemědělství je tak dlouhodobě od roku 1990 odčerpáván kapitál a to především chybným způsobem restituce, transformace i privatizace a nastavením velmi nízké celní ochrany v dohodách s WTO a asociačních s EU. Prakticky všechny formy podnikání, ať soukromé farmy, družstva či ostatní obchodní společnosti musely po roce 1991 vyrovnávat plnou hodnotu získaného majetku a dodnes s výjimkou nabyvatelů majetku po státních statcích nebyly významně oddluženi. Oddlužení státních průmyslových podniků a bank přišlo na stovky miliard Kč, dílčí oddlužení zemědělských podniků představuje ale jen několik miliard Kč. Stát poškodil na počátku uvedeného období zemědělce odmítnutím jejich oprávněných nároků na restituci zpracovatelských a odbytových organizací, které dodnes se nepodařilo obnovit i pro to, že jejich vznik a rozvoj byl nepatrně podporován. To vše přispělo spolu se snížením spotřeby potravin k poklesu hrubé zemědělské produkce ve stálých cenách na 69% roku 1990 a k velkým ekonomickým ztrátám.
Všechny tyto souvislosti byly již posuzovány vládou České republiky v letech 1999 a 2000 a záměry schváleny v Koncepci zemědělství do doby vstupu do Evropské unie, pouze finanční nároky v etapách revitalizace a adaptace byly vzaty pouze na vědomí. Pro zajištění konkurenceschopnosti českých zemědělských podniků byly rozpočtovány v etapě adaptace výdaje na úrovni 1,3 % HDP (obdobně jako v EU) ve výši 23,6 mld. Kč v cenách 1998/99 s tím, že podle pravidel Agendy 2000 po vstupu do EU by v plné výši měla podpora činit 40,7 mld. Kč.
Tyto oprávněné nároky českých zemědělců naplněny nebyly a nejsou. Výše mimocenové úhrady je ale pro následující rok základem pro zabezpečení přípravy pro vstup do Evropské unie. Přitom musíme počítat s tím, že v prvních letech nedosáhneme průměrných cen EU ani sousedních států Německa a Rakouska, pro určité problémy v zpracovatelském průmyslu s uplatněním na volném trhu Evropské unie a ve stávajících řetězcích.
S h r n u t í:
České zemědělství je nyní v daleko horší situaci než bylo v roce 1999, kdy rovněž došlo k poklesu cen na domácím trhu. Vzhledem ke kurzu koruny vůči EURu (36,9 Kč) a při podstatně vyšším počtu zaměstnanců ( o 47.889 osob) byly v následujícím roce předpoklady růstu cen i možnosti úspor z omezení nákladů i při růstu mezd. Tyto možnosti v roce 2003 již nejsou. Vzhledem k cenám v Evropské unii a zpevňujícímu se kurzu koruny nelze očekávat žádný podstatný růst cen zemědělských výrobků a ani růst mezd. Nesplacené závazky z roku 2002 ve výši cca 7 mld. Kč neumožní významné části zemědělců získat úvěry u bank pro zajištění výroby a ani na investice. Nedostatek zdrojů pro financování provozu zákonitě povede k dalšímu snižování již tak neúnosně nízkých mezd, k propouštění dalších již rozhodujících zaměstnanců. Tím nutně dojde k dalšímu omezení produkce a ke zvýšení výměry neohospodařovaných pozemků se všemi enviromentálními důsledky.
