Inženýr Petr Marek je zemědělský ekonom, už téměř deset let je však ředitelem choceňské mlékárny. Stal se jím poté, co zpracovatelský podnik získalo při privatizaci Zemědělské obchodní družstvo Zálší, i proto se mlékárna jmenuje Zamilk. Ve vztazích mezi prvovýrobci a mlékaři obecně, a jeho slova se netýkají domovské mlékárny, postrádá ochotu k potřebné komunikaci. Tvrdí, že oba dnes rozdělené tábory by neměly postupovat proti sobě, ale společně lobbovat za své uplatnění. Jako podnikateli, a podle výsledků Zamilku se dá říci, že úspěšnému, mu chybí jasná státní koncepce výroby mléka na několik let dopředu, uvedl v rozhovoru, když jsem se ptala na současné poměry na domácím mléčném trhu a zpeněžení této důležité komodity.
V mlékárně, kterou řídí, se Petr Marek přímo nesetkává s požadavky dodavatelů na zvýšení nákupní ceny. Když zemědělci vidí do hospodaření podniku, tak podle něho takto nevystupují. Přitom uznává, že cena mléka by se měla zvýšit a je potřeba k tomu najít cestu. „Není to ale možné způsobem, že zemědělci někam přijedou a vyhlásí cenu mléka,“ odmítá takový přístup. „I proto jsme se jako potravináři rozešli s agrární komorou, kde naše zástupce vždycky přehlasovali. Nemůže se tu přece uplatňovat pozice síly, ale partnerství. Zemědělci a mlékaři nemohou vystupovat jeden proti druhému, ale společně,“ vyslovil ředitel Marek přání, které již mnohokrát zaznělo z různých stran, ale v praxi se na něj často zapomíná.
A jak ředitel družstevní mlékárny pohlíží na přibližování farmářských cen s evropskými, o němž agrární představitelé v poslední době často hovoří? „Je obecně pravda, že sedlák v Evropské unii dostává za mléko více než u nás. Ale musíme se na tyto věci dívat v komplexu. Naši lidé nemají peníze, aby si mohli koupit dražší výrobky z litru suroviny za deset korun a tudíž mlékárna tyto výrobky není schopna realizovat. Musíme se k cenám v EU - a nedá se hovořit o jediné ceně, protože ve členských zemích jsou různé - přibližovat postupně po procentech. Nemůžeme jít skokem, jakým byla loni na konci roku představa o 8,50 korunách za litr mléka.“
Řízení a plánování jsou dnes zprofanovaná slova, přesto podle Marka u nás chybí to základní: Říci, kolik mléka se tu bude vyrábět. Ředitel Zamilku míní, že mléčné kvóty, spojované s kýženou národní produkcí 3,01 miliardy litrů mléka, v bilanci mléka samy o sobě nic neřeší. „Systém kvót je u nás postavený obráceně než v EU. My jsme jejich zavedením splnili úkol, jenže nechceme jít s produkcí dolů, nýbrž mahoru. Rádi bychom se dostali na 3,01 mld. litrů, přitom letos nemáme zajištěných ani 2,7 mld. litrů a spotřeba se pohybuje kolem 2,1 mld. Na odbyt ostatního množství potřebujeme vývozní dotace. Ty se řeší ze čtvrtletí na čtvrtletí podle toho, na co jsou peníze, ale celostátní nadprodukcí, která tady bude vždycky, bychom se měli zabývat koncepčně a vědět, co bude za rok, dva i déle. Podnikatelé by tyto informace měli mít a podle toho orientovat investice do výroby.“ Teď sice ředitel Marek přemýšlel jako exportér, i když choceňská mlékárna dodává jen na vnitřní trh a vývozní subvence se jí dotýkají pouze zprostředkovaně. To když chybějí peníze na vývoz a exportující mlékárny pak zboží valí za nízké ceny na domácí trh.
Že stát v minulých letech výrazně podporoval producenty mléka, považuje Per Marek za správné. Postrádá však jakoukoli podporu pro zpracovatele. „Exportní dotace nelze chápat jako dotace mlékárenskému průmyslu. Řeší se jimi nadprodukce a tyto peníze by se mohly dát přímo zemědělcům. Stát by neměl přispívat pouze na vývoz, ale podporovat také vyšší spotřebu mléka v České republice. Jenže dodnes si nikdo neví rady s tím, jakým způsobem poskytnout podporu zpracovatelskému průmyslu,“ připomíná.
Díky současným vysokým cenám sušeného mléka na zahraničních trzích jej mohou mlékaři vyvážet bez státní podpory. A tito zpracovatelé mohou podle Marka platit dodavatelům také více za mléko na rozdíl od mlékáren zásobujících vnitřní trh, kde se vyšší cena jejich zboží prosazuje obtížně. „Měli bychom si uvědomovat, že ceny na světovém trhu mohou klesnout a co pak udělají exportní mlékárny?“ naznačuje ředitel Marek reálná rizika i s nezodpovězeným otazníkem. Tvrdí proto, že nákupní cenu mléka by měla určovat schopnost jeho realizace na vnitřním trhu v objektivní ceně mléka a ta dnes není 8,50 koruny. Navíc podotýká, že nikdy nemohou všechny mlékárny platit stejně, protože záleží také na jejich výrobním programu. „Nemůže se pak říkat, že když někdo platí o dvacet haléřů méně, že je špatný.“
Východní Čechy patří v současné době k regionům s nejvyšší nákupní cenou, kterou nasadily vývozní mlékárny, a okolní, aby neztratily surovinu, se musely přizpůsobit. Zamilk, který denně vykupuje asi 50 tisíc litrů syrového mléka (a ze zhruba stejného množství mléka odebírá smetanu od dalších tří mlékáren), v červenci platil za litr průměrně 7,85 koruny, za loňský rok byl průměr 7,55 koruny. Znamená to nárůst o čtyři procenta, mlékárně se však podařilo prosadit zvýšení prodejních cen výrobků pouze o dvě až tři procenta. „Není to moc, ale odpovídá to tomu, co jsme si mohli dovolit, abychom neztratili pozice na trhu. Ekonomiku mlékárny tedy dál zajišťujeme s minimálním ziskem a zužuje se nám prostor pro další rozvoj,“ konstatoval ředitel. Předpokládá, že na této úrovni se cena udrží do konce roku a příští rok je otázkou jednání. Za reálné považuje zvýšení ceny suroviny na 8 až 8,10 Kč/l.
Producenti, kteří dodávají mléko do choceňské mlékárny, nejsou organizováni pod Mlecoopem. „Nemají tu potřebu. Mlecoop sdružuje prostřednictvím regionálních odbytových družstev hlavně zemědělce, kteří v minulosti dopadli špatně při prodeji mléka. A jestli dnes některá mlékárna, která shání surovinu, dává Mlecoopu o něco vyšší cenu, není to budování jistoty a vztahu, jaký je u přímé vazby mlékárna - dodavatel,“ myslí si Petr Marek.