Celkové příjmy zemědělců za letošní rok by se proti loňsku mohly zlepšit, říká v rozhovoru pro týdeník Zemědělec Tomáš Doucha, ředitel Výzkumného ústavu zemědělské ekonomiky.
Rok 2000 bude brzy minulostí. I když konečná čísla zatím neznáme, jak se dá podle předběžných údajů letošek v zemědělství hodnotit?
Leccos pozitivního se v tomto sektoru odehrálo. Některé problémy, které si neseme z minulosti, tu ale zůstávají. Zemědělce samozřejmě nejvíc zajímá, co jim rok přinesl v příjmech. Především vlivem povětrnostních podmínek, hlavně sucha, došlo ve stálých cenách k meziročnímu poklesu hrubé zemědělské produkce. Podle odhadů to může být o sedm až osm procent, a to rovnoměrně v rostlinné i živočišné výrobě. Tím se trochu srovnala nabídka a poptávka na trhu, což mělo bezesporu vliv na mírné zvýšení farmářských cen u rozhodujících komodit. Jejich výraznější růst brzdily některé faktory, mezi nimi vývoj na světovém trhu, kde ceny spíše stagnovaly, u některých komodit také poklesly. Razantnějšímu pohybu cen směrem nahoru na domácím trhu do určité míry bránila rovněž opatření státu - to platí pro komodity, které si stát hlídá prostřednictvím vývozních licencí.
Dá se říci, že celkové příjmy zemědělců budou proti loňsku vyšší?
Předpokládáme, že v porovnání s minulým rokem by se mohly zlepšit. Zřejmě ale nedosáhnou úrovně roku 1998. Přesto by zemědělci mohli být vcelku spokojeni. Přetrvává ale handicap, který jim brání ve větším pohybu cen, než jaký by si přáli, a tím je slabá pozice prvovýrobců na trhu. A hlavní příčiny této slabosti nebyly odstraněny. Ceny na domácích i světových trzích budou stále více určovat nadnárodní řetězce, které se i u nás staly reálnou ekonomickou silou. Jejich podíl na maloobchodním prodeji potravin – asi 40 procent - přitom ještě nedosahuje úrovně západních zemí. Nízké ceny, za něž řetězce zboží prodávají, jsou leckdy kompenzovány jejich špatnými obchodními praktikami, které tvrdě doléhají na dodavatele, tedy zpracovatele a přes ně na zemědělce.
Určitě budete zemědělce kritizovat za stále malou ochotu sdružovat se k odbytu, je to tak?
Pochopitelně, slabá pozice zemědělců na trhu přetrvává i proto, že jejich aktivita ve sdružování je až na výjimky – např. u jatečných prasat a mléka - stále neuspokojivá. Velice rychle se spojují, když je jim zle. Jakmile ale krizová situace povolí, často opouštějí loď. Nectí zásadu dodat dohodnutou produkci za každých okolností, která je vlastní farmářům ve vyspělejších zemích. Do jisté míry je to podpořeno i mírně řečeno nejednotností našich zemědělců, což bezesporu neprospívá jejich postavení. Velkou vinu na slabé pozici zemědělců má však stát, který se řádně nestará o rozvoj přirozených tržních vztahů. Evropská komise nám oprávněně vytýká velké slabiny v právním prostředí, v němž naši podnikatelé, a to nejen v zemědělství, žijí. Schopnost vynutit si dodržování smluv, problémy s konkursy a likvidacemi firem jsou věci, které je trápí především.
Stále více se v kleštích ocitají zpracovatelé, na něž tlačí jak zemědělci, tak odběratelé. Myslíte, že se na řetězce mohou nějak domluvit?
Teoreticky je určitá šance, že mezi sebou mohou uzavírat těžko dokazovatelné kartelové dohody. Není to ale moc reálné z důvodu, že značná část zpracovaelů je vážně existenčně ohrožena. Ozdravný proces, při kterém se vytěsní zhruba až třetina zpracovatelské kapacity, je potřebný a bude pokračovat. Není na něm ale bohužel pozitivní, že končí spíše ti, kteří investovali do modernizace a ocitli se tak v nevýhodě proti těm, které splácení takových investic netíží.
