Personální obsazení současné české vlády a koaliční smlouva stran, které ji tvoří, vyvolaly, jak se zdá, u našich severních sousedů zděšení. Nemám samozřejmě na mysli politiky, ale potravináře a zástupce jejich organizací, kteří se obávají, že přijdou o svoji pozici na našem trhu. I přesto, že pověst polských výrobců potravin u nás jejich vlastním přičiněním značně utrpěla a že podmínky v některých tamních závodech zdaleka neodpovídají evropským standardům, je podíl polských výrobků na tuzemském trhu stále výrazný.
Nejsem si jist, zda může česká vláda nadiktovat maloobchodním řetězcům povinný podíl potravin domácí provenience v jejich sortimentu, aniž by porušila unijní legislativu, o čemž polská média spekulují. Co však v každém případě udělat může, to je zpřísnění kontroly dovozu potravin. Toho se také nepokrytě obává ředitel Polského svazu výrobců potravin, a zřejmě ví velmi dobře proč. Asi nemá smysl zmiňovat se o výjimkách, které si Polsko kvůli určité technologické nedostatečnosti vyjednalo při vstupu do EU, ani o všeobecně známých a polskou stranou bagatelizovaných potravinářských aférách z nedávné doby. O to úsměvnější je však vyjádření ředitele jiné tamní organizace, která sdružuje podniky obchodu a služeb, že čeští potravináři nebyli ochotni do svých provozů investovat a díky tomu jsou prý dnes polské potraviny levnější a lepší než české.
Ať už je to jakkoli, polský strach je v tomto případě jednoznačně pozitivní stejně jako skutečnost, že česká vláda konečně jasně deklaruje vůli vytvořit na trhu prostor pro domácí výrobky. Proti dovozu kvalitních polských potravin za odpovídající cenu totiž lze těžko něco namítat, stejně jako proti snahám českých politiků podpořit domácí producenty. Bylo by skvělé, kdyby se jím to dařilo alespoň tak dobře, jako představitelům některých starých členských zemí Evropské unie.*
