Tři otázky pro Josefa Dubna, tiskového mluvčího Státní veterinární správy ČR
O jaké onemocnění tedy jde a koho může postihnout?
Aujeszkyho choroba, nebo též Pseudorabies (pseudovzteklina) je infekční virové onemocnění, které poprvé popsal v roce 1902 profesor Aujeszky v Maďarsku u skotu. Tato choroba je rozšířená prakticky po celém světě. Rezervoárem této nákazy jsou prasata, která jako jediná tuto nákazu přežívají.
Původcem choroby je herpesvirus, který napadá nervovou soustavu a dýchací ústrojí. V zevním prostředí (pH 5–9) je poměrně odolný. Při zrání jatečného masa nelze tedy počítat s bezpečnou inaktivací viru. Jatečné maso uchovávané při 4 ºC může obsahovat virus pět až šest měsíců, v plicích se virus při pokojové teplotě udrží šest týdnů, v moči při 4 ºC několik měsíců, v hnoji však nepřežívá více než dva až tři dny. Na seně, slámě, obilninách, dřevě a jiných předmětech přežívá virus v zimě až 40 dní a na jaře a v létě až 15 dní.
Rezervoárem viru jsou prasata, která jsou k němu vnímavá. Pomnožení viru v organismu prasat nemusejí doprovázet klinické příznaky. Čím jsou prasata při infekci mladší, tím výrazněji u nich onemocnění probíhá. U dospělých prasat proto může onemocnění probíhat nenápadně, bez výrazných klinických příznaků. Existují i latentní infekce kdy virus přežívá v gangliích velkých hlavových nervů. Prasata jsou zdrojem infekce pro ostatní druhy zvířat, u kterých onemocnění vždy končí smrtí. Jde především o skot, ovce, kozy, psy, kočky a kožešinová zvířata. Přirozený výskyt Aujeszkyho choroby u koní je poměrně vzácný a u ptáků zatím nebyl pozorován. Z volně žijících zvířat se nemoc vyskytla u potkanů, myší, lišek, divočáků, srn, jelenů, medvědů a zajíců. Důležitou informací však je, že člověk není k infekci vnímavý.
Klinické příznaky jsou velmi různorodé a závisí na druhu zvířete a na jeho stáří. U prasat se onemocnění projevuje především příznaky postižení centrální nervové soustavy, dýchacího systému a potraty. U dalších druhů zvířat postihuje centrální nervovou soustavu a projevuje se nesnesitelným svěděním. Podle těchto příznaků se můžeme setkat i s označením této nákazy jako „ďábelské svědění“.
Vyskytuje se Aujeszkyho choroba také v České republice?
V chovech domácích prasat u nás se s touto nemocí nesetkáváme díky ozdravovacímu programu, který byl v ČR ukončen již v roce 1987, a od roku 1988 jsme podle kritérií Světové organizace pro zdraví zvířat (OIE) považováni za zemi prostou Aujeszkyho choroby a při vstupu ČR do EU tento statut v roce 2004 potvrdila i Evropská komise.
Poslední případ této choroby v chovu prasat byl u nás zaznamenán v roce 2003 u smíšeného malochovu ve Středočeském kraji. Chovatel byl myslivec a v listopadu 2003 vyvrhoval a zpracovával uloveného divočáka na farmě. Pozitivní prasnice měla přístup k místu tohoto zpracování a prostřednictvím kontaminovaného prostředí došlo k přenosu infekce.
Od té doby se u nás provádí sérologické vyšetření ulovených divočáků. Z dosavadních výsledků je zřejmé, že se tato choroba v populaci divokých prasat vyskytuje plošně na celém území ČR a pozitivních je zhruba 30 procent. To znamená, že v průměru každý třetí divočák přišel do styku s virem a má protilátky. Protože však jde o herpesvirovou nákazu, která je charakteristická možností latence, je velmi obtížné definovat množství vylučovatelů viru. Toto může mít vztah i k jiným faktorů, jako je počasí (mrazy), porod, stres apod.
Podobná situace je například v sousedním Rakousku, kde v letech 2005, 2008 a 2010 zaznamenali přenos nákazy z divokých prasat na lovecké psy po kontaktu s infikovanými tkáněmi. V roce 2010 tam došlo k úhynu čtyř psů. Klinické příznaky se dostavily za tři až pět dnů po infekci, nemoc trvala 16–48 hodin a posledních 6–12 hodin byla zvířata v kómatu. Jedinou možností, jak se bránit proti této nákaze, je vakcinace. Byla úspěšně použita při likvidaci této nákazy v chovech prasat. Po ukončení ozdravovacího programu v roce 1987 byla vakcinace zakázána.
Je na místě se bát se o svého psa například při procházce v lese?
Pokud jde o možné riziko nákazy výše zmíněnou chorobou, týká se zejména psů loveckých, kteří se mohou dostat do kontaktu s divokými prasaty. Riziko infekce psa sice není tak velké, avšak vyloučit ho nelze, zejména nepodaří-li se zabránit přímému kontaktu s prasetem, které vylučuje virus. Hlavní prevence je omezit kontakt psů s divokými prasaty a nekrmit psy syrovým masem či vnitřnostmi z divočáka.
I majitelé se psy „na procházce“ by se v přírodě měli pohybovat po cestách a měli by psy mít na vodítku, aby předešli možnému kontaktu s divokými prasaty. Ostatně pohyb psů bez vodítka je v honitbách zapovězen, a to nejen z důvodů případného nakažení Aujeszkyho chorobou, ale zejména z důvodů rušení zvěře i možného pytláctví.
S ohledem na sporadické případy onemocnění loveckých psů se v poslední době diskutuje o možnosti preventivní vakcinace. V legislativě EU se v souvislosti s touto nemocí a zákazem vakcinace hovoří pouze o prasatech. Nicméně by vakcinace loveckých psů mohla být velice efektivním preventivním opatřením. V minulosti bylo učiněno několik pokusů použít pro psy inaktivovanou vakcínu určenou pro prasata. Zkušenosti s touto vakcinací jsou však negativní, protože postvakcinační reakce vedly až k úhynům. Výzkumy pokračují. V současné době na trhu EU není dostupná vakcína pro vakcinaci psů.*
