Krach většiny vinoték, desítky nezaměstnaných a v konečném důsledku i konec malých vinařů v České republice – to všechno mělo způsobit striktní omezení prodeje sudového vína, který zvažovalo ministerstvo zemědělství jako reakci na raketově rostoucí černý trh. S největší pravděpodobností by se nic z toho nestalo ani kdyby takové opatření skutečně začalo platit, stejně jako platí v sousedním Rakousku, ale Kraken byl vypuštěn a ve vinařském světě se rozpoutala bouře. Někteří za záměrem ministerstva vidí spiknutí velkých vinařských společností proti těm malým, druzí snahu státu sešněrovat svobodné podnikání a vyždímat živnostníky. Pozitivní je, že se vášnivá diskuse kolem prodeje a původu vína dotkla nejen odborné veřejnosti, ale zaregistrovali ji i samotní spotřebitelé.
Sudové víno se dnes prodává, kde se dá, počínaje květinářstvím přes drogerie až po soukromé garáže rodinných domů, tedy na neregistrovaných místech, kde se ani s prodejem potravin nepočítá. Proto je nikdo nekontroluje a vy v nich můžete jako víno dostat cokoli. Odhady naznačují, že těmito distribučními kanály projde až sto milionů litrů vína ročně, což podle odborníků znamená zhruba dvě a půl miliardy korun na daňových únicích. Už to samo o sobě by stačilo k tomu, aby stát přitvrdil. Mnoha spotřebitelům, konzumentům sudového vína, je celkem jedno, zda za svoji nízkou cenu dostanou víno z tuzemských nebo zahraničních vinic. Faktem však je, že nejlevnější sudové víno ze Španělska stojí zhruba polovinu toho, za co je prodávají moravští vinaři, takže pokud nabízená „pálava“ pochází z vinic za Pyrenejemi, je to jednoznačně podvod. Druhou a mnohem závažnější věcí je ale pančování vína a tady již o nějaké liberalizaci či změkčení podmínek trhu nemůže být ani řeči. Stačí si připomenout nedávnou metanolovou aféru a desítky jejích obětí. Stát prostě zasáhnout musí a tentokrát včas, protože i tady jde především o bezpečnost spotřebitele.*
