Ekologické organizace nedávno vyzvaly formou otevřeného dopisu ministry průmyslu a životního prostředí, aby omezili cíle Evropské unie v oblasti biopaliv první generace. Argumentují přitom jejich negativním dopadem na životní prostředí. České sdružení pro biomasu s černobílým pohledem na biopaliva v dopravě nesouhlasí. Výroba biopaliv zaměstnává v České republice tisíce lidí a jejich využití ve veřejné dopravě snižuje znečištění ovzduší ve velkých městech. Bližší podrobnosti týdeníku Zemědělec sdělil předseda Českého sdružení pro biomasu Jan Habart.
V čem podle vás tkví hlavní problém?
Ekologické organizace obviňují odvětví biopaliv z produkce přílišného množství emisí skleníkových plynů. Evropská komise však právě proto přijala takzvaná kritéria udržitelnosti, která vytváří právní rámec pro přísnou kontrolu ekologického přínosu biopaliv. Kritéria udržitelnosti znamenají, že výrobci musí mezinárodním certifikačním agenturám doložit, že je celý cyklus produkce biopaliv z pohledu životního prostředí i z pohledu prosté energetické bilance výhodný. Energie potřebná na výrobu biopaliv a pěstování plodin tak může tvořit maximálně 50 procent energie získané v podobě konečného biopaliva. Producenti také dokládají, že při pěstování biopaliv nebyly využity plochy tropických deštných lesů a nedocházelo k porušování lidských práv. Problémem mohou být emise spojené s nepřímými změnami ve využívání půdy (tzv. ILUC; indirect land use change), o kterých je potřeba konstruktivně diskutovat.
Biopaliva však navíc přispívají ke snižování znečištění ovzduší ve velkých městech. Řada měst v České republice jako například Brno, Plzeň či Teplice využívají ve veřejné dopravě biopaliva a snižují tak exhalace škodlivin v centrech.
Jaká je v současnosti produkce biopaliv?
Česká republika je přitom ve výrobě biopaliv téměř soběstačná. Hrubá spotřeba metylesteru řepkového oleje (MEŘO) v dopravě je 300 tisíc tun. Tuzemská výroba představuje 219 tisíc tun, dovoz dosahuje zhruba 27 procent.
Podle statistik ministerstva průmyslu se v ČR loni vyrobilo rekordních téměř 220 tisíc tun takzvaných metylesterů mastných kyselin. Zatím nejvíce, zhruba 210 tisíc tun, se jich v ČR vyrobilo v roce 2011, od té doby objem výroby klesal. Například předloňská produkce byla o více než 21 procent nižší než výroba za rok 2014.
Rekordní byl v loňském roce i objem metylesterů, který byl do České republiky dovezen. Šlo o více než 118 tisíc tun, meziroční nárůst byl 38 procent. Ze země se naopak vyvezlo zhruba 35 tisíc tun metylesterů, proti předloňsku o 19 procent méně.
V České republice je přitom na výrobu bionafty využita pouze jedna třetina plochy řepky olejky. Další část slouží například k výrobě stolních olejů.
Hrubá spotřeba etanolu v dopravě činila vloni 119 tisíc tun, což bylo o čtvrtinu více než v předcházejícím roce. Domácí výroba je pak přibližně 104 tisíc tun, která byla dosažena vloni. Dovoz představuje 14 procent, konkrétně vloni se dovezlo přes 37 tisíc tun. Etanol je dnes vyráběn výhradně z cukrové řepy.
S výrobou biopaliv také počítá národní akční plán?
Ano. S výrobou biopaliv počítá také Národní akční plán pro energii z obnovitelných zdrojů, který v roce 2012 schválila vláda. Podíl biopaliv by dle tohoto dokumentu měl dokonce nadále růst z dnešních 16,7 pegajoulu na 26,5 PJ v roce 2020.
Česká republika by měla zajišťovat stabilní podnikatelské prostředí. Není správné měnit pravidla během hry. Neustálé legislativní změny v oblasti obnovitelných zdrojů energie často kritizují i ekologické organizace.
Není třeba zastropovat biopaliva první generace, ale spíše zpřísnit pravidla jejich kontroly. Pokud na jedné straně požadujeme rozvoj pokročilých biopaliv, musíme zároveň vytvářet jasnou a dlouhodobou poptávku a neohrožovat stabilitu odvětví. Možností je například konkrétní podíl pokročilých biopaliv na celkovém cíli pro energii z obnovitelných zdrojů v dopravě.
Kdo chce, hledá řešení, kdo nechce, hledá problémy. Problematiku dopadů evropské legislativy v oblasti biopaliv na druhém konci světa bychom měli řešit konstruktivně. Rozhodně dnes nevidím důvod, proč smést biopaliva ze stolu. Příliš snadno zapomínáme, že „alternativou“ k biopalivům jsou fosilní paliva, mnohdy dovážená z nedemokratických zemí.*
