V červnu vyslovila místopředsedkyně Společenství dřevozpracujících podniků ČR domněnku o připravované privatizaci Lesů České republiky s. p., a že to není jen její tušení, potvrdil o měsíc dříve ministr financí návrhem na prodej části podílů ve státních firmách. Protože se nesetkal s přesvědčivou podporou, byl návrh uveden do „hibernace“, což neznamená, že byl opuštěn. Nemůže být pochyb o tom, že privatizace posledních „ohlodaných kostí“ je stále na programu, a čeká se jen na vhodnou příležitost.
Privatizace lesů v Čechách
Snad každý člověk vnímá, že význam lesů pro společnost přesahuje rámec vlastnických vztahů, jak to v roce 1918 výstižně formuloval Dr. Ing. Karel Šiman v Pamětním spisu o úpravě lesních poměrů a úkolech české lesní politiky, kde uvedl: „Lesy vzhledem k dalekosáhlé své důležitosti pro blaho všeobecné a pro dlouhý svůj věk, život lidský tak značně přesahující, nenáležejí výhradně člověku, který jest dle jména dočasným jejich vlastníkem, nýbrž jsou součástí obecného dědictví přírodou nám daného, čili jinak řečeno: lesy mají býti veřejným a společným majetkem celého národa, jejž udržovati má ku prospěchu všeobecnému stát“.
Společenská situace počátkem 90. let nebyla zralá k privatizaci státních lesů jako celku, a tak bylo přijato elegantní řešení, privatizovat „jen“ dříví ze státních lesů oddělením správy státních lesních majetků od vykonávání lesnických činností v nich, a vyhlášení doktríny „stát nemá podnikat“. Stát tak nadále nese odpovědnost za stav lesů, ale dříví, jako jejich hlavní komerční produkt, přešlo prostřednictvím komplexních zakázek do soukromých rukou. To uniká nejen laické veřejnosti a části dřevozpracujících firem (stále jezdící do Hradce Králové v přesvědčení, že tam nějaké dříví získá), ale i prezidentovi republiky, který se počátkem června vyjádřil, že Lesy České republiky (LČR) by neměly vyvážet nezpracované dříví do zahraničí. Že ministr financí ověřoval, zda je vhodná doba k privatizaci posledních ohlodaných kostí, nepřekvapuje, naopak to dokazuje, že mají podle jeho názoru ještě „morek“. Děsivé ale je, že prezident privatizaci státních podniků v podstatě schválil. Nemohl přece za čtvrt století přehlédnout, že připravit prosperující firmy ke krachu, a pak je levně zprivatizovat, je metoda v místě obvyklá. Jeho formulace: „Ztrátové státní firmy privatizovat, ziskové nikoliv“, povede k tomu, že všechny státní podniky budou ztrátové.
Uždibování ze státních lesů probíhá od roku 1990, od kterého přešla část majetku státních lesů, tedy stroje, zařízení, některé budovy apod., na akciové společnosti. Později se LČR zbavily i naprosté většiny budov, jejichž promyšlený hierarchický systém (dělnický domek, hájovna, lesovna, sídlo závodu) se budoval po staletí. Pokud jsou uzavírány některé vojenské objekty obklopené Vojenskými lesy a statky (VLS), nejsou ani v případech, kdy jsou uvnitř pozemků LČR, předávány do jejich správy, ale jsou nabízeny k prodeji. Tím se výměra státních lesů sníží a v uceleném státním majetku vznikne enkláva, což bude důvodem k následným arondacím a dalšímu snížení výměry státních lesů. Perlou bylo nedávné převedení lesních porostů ve správě LČR na Školní polesí Střední školy gastronomie, hotelnictví a lesnictví v Bzenci, mající dvouletou nástavbu Mechanizace zemědělství a lesního hospodářství, tříletý obor Lesní mechanizátor a jednoletý zkrácený obor Lesní mechanizátor, což jsou očividně obory nevyžadující žádné školní polesí. Jen demagogie a silné skupinové zájmy mohly vyústit v takový majetkový převod.
Stát nemá podnikat
Model totální privatizace byl převzat od států, ve kterých se začal podíl státních podniků snižovat počátkem 80. let, protože majitelé států vyžadovali další zdroje zisku. Do té doby byly v kapitalistických zemích státní podniky zcela běžné, například v bankovnictví, pojišťovnictví, energetice, dopravě, komunikacích, spojích, vodním hospodářství, ale i v automobilovém průmyslu, a 86 % světových lesů bylo ve veřejném vlastnictví. Poté se stala privatizace mantrou, a protože majitelé států nebudou mít zisku nikdy dost, byl v důsledku jejich tlaku vytvořen i dotační kapitalismus, přesouvající finance ze společenských zdrojů do privátní sféry. Daňový poplatník odevzdá peníze, ty se odešlou do Bruselu, ten je přerozdělí a někam pošle. To uživí tisíce úředníků a stovky lobbistických, poradenských a obskurních i podvodných firem, a k nedobrovolnému sponzorovi přiteče zpět z původního finančního veletoku potůček. Že je s tím spojená korupce na všech úrovních, o tom nepochybuje už nikdo. Důkazů o nevhodnosti privatizace některých odvětví je dostatek. Například ve Spojeném království jsou nynější dotace soukromým dopravním společnostem trojnásobně vyšší, než byl rozpočet British Rail, přitom část tratí nenávratně zanikla při nárůstu četnosti a závažnosti železničních neštěstí; firma zásobující vodou Prahu vyvádí z České republiky zisk, ale odpovědnost za vodovodní a kanalizační síť má Praha, od které ji má firma pronajatou.
Zvláštností lesního hospodářství je, že vytváří hmotnou produkci a souběžně plní významné celospolečenské funkce, jejichž hodnota je všeobecně považována za vícenásobně vyšší, než je hodnota dříví. Tyto funkce ale nevstupují na trh, a proto není nikdo ochoten jejich hodnotu hradit osobně. Společenskou objednávku na ostatní užitečné funkce lesů zajišťují nejméně administrativně náročným způsobem státní lesy, protože stát může ve společenském, tedy veřejném zájmu, strpět újmu či vícenáklady. Požadovat totéž od ostatních vlastníků lesů lze za úplatu, což vyžaduje administrativně byrokratický systém a vytváří korupční prostředí.
Lesy rostou a musí růst i na stanovištích nezaručujících zisk, jako jsou stanoviště chudá, extrémní a v imisní oblasti. Vyrovnané hospodaření je tak možné jen na majetcích přesouvajících vnitropodnikově zisk z oblastí přebytku do oblastí nedostatku. Po privatizaci státních lesů nastane situace, kdy se budou nabyvatelé ziskových majetků domáhat dotací na ostatní užitečné funkce lesů, a vlastníci majetků ztrátových budou chtít kompletní financování lesnických činností ze společenských zdrojů. Privatizace státních lesů je tedy záměrem privatizovat zisk v nich generovaný a ztráty přenést na společnost. Veřejnost, strašenou špatným vlastníkem lesů, lze uklidnit, neboť stát až tak špatným vlastníkem není, a je tak označován účelově. Většina států si zachovává lesy ve vlastnictví, i když jejich ekonomické výsledky mohou být horší než lesů soukromých. Pojem horší vlastník ale může znamenat méně bezohledný vlastník. Skutečný státní, myšleno společenský zájem na lesích je dlouhodobý a mnohostranný, a proto nadřazený ekonomice dneška. Zda firma, pověřená správou státních lesů dosahuje jejich potenciálu či nikoliv, závisí na zadání zakladatele (ČR MZe) a na tom, zda je jí dovoleno hájit zájmy státu, nebo zda musí podporovat zájmové skupiny. Není náhodou, že státní lesy bývají v lepším stavu než lesy soukromé, i když požadavky na státní lesy bývají přísnější. Přestože je u nás rovnost forem vlastnictví zaručena ústavou, sílí tlaky, aby zákonné normy pro soukromé lesy byly mírnější, a riziko vytvoření precedentu faktické nerovnosti forem vlastnictví je vysoké. Přitom odlišné možnosti lesnického hospodaření jsou dány velikostí lesa, a nikoliv formou vlastnictví.
Jaká výměra státních lesů je ideální?
Touha po privatizaci státních lesů vede ke hledání jakékoliv záminky k jejímu zahájení, proto je jejich existence zpochybňována doktrínou „stát nemá podnikat“ a experti vyčíslují „maximálně přijatelný“ podíl státních lesů a zdůrazňují, že „státní lesy jsou pozůstatkem předchozího režimu“. Strašení veřejnosti je českým politickým folklórem, neboť ve světě nejsou státní lesy neuralgickým bodem, jejich existence není zvýrazňována ani zpochybňována, a ve statistikách jsou zahrnovány pod veřejné lesy, což je kategorie jiného vlastnictví než vlastnictví fyzických osob.
Podíl státních lesů je výsledkem historického vývoje, proto je v každé zemi jiný, snaha stanovit jejich optimální podíl nemá logiku, a vyšší podíl státních lesů není specifikem postsocialistických zemí. Z objektivní interpretace historie je zjevné, že v mnoha zemích přešel lesní majetek Koruny do majetku státu tak, jako při vzniku ČSR začaly být evidovány dosavadní lesy v majetku říše Rakousko-Uherské a lesy panovnické rodiny jako lesy státní; v Osmanské říši patřila do roku 1912 veškerá půda jako dar boží sultánovi, a proto je v následnických státech tradice soukromého vlastnictví lesů krátká a jejich podíl nízký; a v Lichtenštejnsku je obtížné odlišit státní lesy od lesů knížecí rodiny.
Španělé po příchodu do Mexika a Latinské Ameriky zrušili bezpodílové vlastnictví půdy z aztéckého období (ejidos), a převedli je na soukromé, ale v další historii byly ejidos obnoveny. Ejidos jsou účelově překládány jako zemědělská družstva, ale je to bezpodílové, občinové či komunitní využívání půdy k pěstování plodin a lesů, stavbě obydlí i k podnikání, ve kterém není půda předmětem osobního vlastnictví, právo k ní má domorodá komunita bez možnosti ji prodat, a užívání přechází z generace na generaci. V Mexiku existuje 8500 ejidos, vlastnících 59 procent lesů. Podobné komunitní vlastnictví půdy je typické pro všechny přírodní národy. V Kanadě, známé filozofií, že přírodní zdroje nemají patřit fyzickým osobám, jsou dvě procenta lesů ve vlastnictví původních národů vykazovány jako státní, protože statistika komunitní vlastnictví nezná. Ve veřejném vlastnictví je v Kanadě 92,1 procenta lesů, což jsou z 90,1 procenta lesy provinční, tedy lesy nižšího státního útvaru.
Obdobná uzance převládá na celém světě. Státní či federální jsou obvykle jen rezervace, státní územní rezervy a vojenské prostory, a ostatní (též de facto státní lesy) jsou v majetkové evidenci nižších správních celků: států, provincií, kantonů, autonomních oblastí, teritorií, prefektur, komandérií, žup, měst, municipalit a obcí.
Ani v Asii nemá soukromá držba půdy tradici, protože půda byla dar bohů, kteří naučili lidi orat, a proto mohl půdu spravovat jen jejich zástupce na Zemi. V Číně vznikl roku 9 n. l. systém císařské půdy, ve kterém patřila všechna půda císaři, který mohl propůjčit právo jejího užívání (léno). Obdobný systém byl i v Evropě, ve které panovník propůjčoval právo užívání půdy leníkovi. Toto právo zanikalo až do roku 900 úmrtím panovníka či leníka, a poté přecházelo z otce na syna. Od 10. století vlastnil půdu jen král, a právo užívání měla církev a šlechta. Čína byla tradičně řízena v kolektivistickém pojetí a čínský právní řád ovlivnil i Japonsko, Vietnam, Koreu a Mongolsko. V Číně byla v roce 1949 převedena císařská půda na státní, Mongolská ústava z roku 1924 deklarovala půdu jako vlastnictví mongolského lidu, a soukromé vlastnictví půdy upravují asijské státy až od let 1970–1995. Ztráta vztahu k půdě, jako k něčemu až posvátnému, se v současnosti projevuje i tím, že orné půdy stále ubývá a v současnosti je zabetonováno a zaasfaltováno přes deset procent souše.
Role politiků
Ministerstvo zemědělství ČR, jako zakladatel Lesů ČR, hraje podivnou hru, protože nechává každého do tohoto státního podniku libovolně kopat, nevysvětluje podstatu prodeje dříví, ale naopak mlží a spoluvytváří zdání, že příčina potíží koncových spotřebitelů dříví je ve státním vlastnictví lesů, přestože je evidentně v systému prodeje dříví, který MZe nastavilo. Symptomem, že v konečných důsledcích jde jen a jen o přístup ke dříví, je název Dřevěná kniha, který se před časem ujal pro souhrn záměrů ministerstva na úseku lesnictví. Formulace Nomen omen se tak přímo nabízí. Českému lesnicko-dřevařskému komplexu chybí vize do budoucna, nereaguje na to, že je komplexem vícefunkčním a mezisektorovým, který neřeší jen produkci dříví a výrobků z něj, ale i energetiku, vodu, klima a sociální služby. Vzhledem k tomuto vícefunkčnímu poslání lesů je záměr jejich privatizace jako zdroje dříví zjevnou degradací významu lesů, a ve svých důsledcích i záměrem rizikovým až protispolečenským.
Po počátečním zájmu politiků o Společenství vlastníků obecních a soukromých lesů (SVOL) se nezdá, že by problematika malých vlastníků lesa a jejich účelného sdružování za účelem společného prodeje dříví, měla zjevnou podporu. Politici napříč spektrem vedou bezobsažné řeči o podpoře malého a středního podnikání a rozvoji venkova, aniž by řekli „jak, kdo, a do kdy“. Vládnoucí a opoziční strany spolu úporně bojují, přestože demokracie předpokládá alespoň elementární úroveň vzájemného porozumění ve smyslu, že mimo zdůrazňovaných rozdílů mezi stranami musí existovat i společné zájmy a cíle. Místo toho vidíme nesmiřitelný boj směřující k devastaci státu. A to je jediné, co se oběma stranám daří.
Od prvopočátku komplexních zakázek je zjevné, že je to systém vhodný jen pro překupníky, protože se podobá situaci, kdy zájemce o tři vepřové řízky dostane nabídku, ať si koupí všechen hovězí dobytek, prasata, ovce, kozy a slepice v ohradě, a pokud se mu to nehodí, ať si dva či tři roky počká, pak že bude pro kverulanty výběrové řízení na menší ohradu.
Při vzniku komoditní burzy bylo deklarováno, že to je „nejtransparentnější“ způsob prodeje dříví, ale nic nenasvědčuje tomu, že by byla politická vůle zvyšovat podíl prodeje dříví na burzách, naopak, současný stav signalizuje, že některé burzy mají legislativně vyvolané potíže.
Pokrytectvím je, když se stát, připouštějící záměrné znehodnocování své měny diví, že dříví mizí na zahraničních trzích a současně je ho na domácím trhu nedostatek. Znehodnocování měny se přece dělá proto, aby se vyvezlo úplně vše. Opatření tedy funguje.
Dodavatelsko-odběratelské vztahy jsou vyhroceny záměrně, s cílem dosáhnout stavu „musíme už ty lesy konečně privatizovat, třeba zadarmo, protože to tak dál už nejde“. Příčina napětí v dodávkách dříví není ve formě vlastnictví lesů, ale ve snaze privatizátorů dostat se k vlastnictví státních lesů. Nejde o nic jiného, než aby se veřejný statek, dostupný všem, stal zdrojem, na kterém se vydělává.
Proto vyjadřuji zásadní nesouhlas s privatizací lesů v majetku státu!
*
Prof. Ing. Vladimír Simanov, CSc.
