Průměrně každý obyvatel České republiky spotřebuje denně kolem sto litrů vody, a i když to je výrazně méně než v minulosti, spotřeba vody stále mírně klesá. To samé však nelze říct o její ceně. Důvodů je řada, počínaje fixními nálady, které s klesající spotřebou na výrobu kubíku vody rostou, až po nevýhodnou privatizaci části našeho vodního hospodářství v devadesátých letech. A nic nenasvědčuje tomu, že by v dohledné či vzdálené budoucnosti zaplatil spotřebitel za vodu méně, spíše naopak.
Voda je strategickou surovinou a několik suchých let s nedostatkem srážek přimělo i dříve netečné politiky, aby se jí začali seriozně zabývat. Svědčí o tom množství dotačních titulů, které podporují hospodárné nakládání s vodou, zatím především s tou povrchovou, která ale tvoří jen polovinu celkové tuzemské spotřeby. Druhou polovinu zajišťují zdroje vody podzemní a právě její cena je dnes neúměrně nízká. Racionální snahy o její zvýšení bohužel zablokovaly obavy politiků před blížícími se volbami. Přitom podzemní vody u nás povážlivě ubývají, což potvrzuje i studie České geologické služby, která konstatuje, že jejich nedostatkem mohou být při dalším několikaletém suchu ohroženy až dvě třetiny našeho území. Problematika podzemních vod je ale mnohem složitější, než se na první pohled zdá, a týká se nejen vodohospodářské politiky, ale i zdánlivě nesouvisejících oblastí. Nedávno publikovaná studie v časopise Nature například názorně ukazuje, že mezinárodní obchod s potravinami je zároveň i obchodem s zásobami podzemních vod, které jsou využívány nejen jako pitná voda, ale i pro zavlažování zemědělské půdy. Mnohé země si podle studie dnes uvědomují, že importem potravin šetří vlastní vodní zdroje, které by potřebovaly k vypěstování stejného množství jídla. Samozřejmě to neznamená, že má stát rezignovat na podporu agrárního exportu a vlastní zemědělské produkce. Ve svých strategických plánech na ochranu přírodních zdrojů by však měl zvážit všechny aspekty, které s tím mohou souviset.
