Vyjádření některých našich politiků někdy vyznívají, jako by každý žil v jiné zemi. Jak se ve svém pohledu na zemědělská témata shodují nebo naopak rozcházejí úřadující resortní ministr Jaroslav Palas (ČSSD) a stínový ministr zemědělství ODS Jiří Papež, je patrné z rozhovoru, při kterém jsme oběma, i když odděleně, položili na přelomu roku stejné otázky.
Jak se Česká republika zapojila do společné zemědělské politiky Evropské unie (SZP)? Cítíte to stejně jako mnozí zemědělci, že jsme se stali druhořadým členem?
Palas: Především bych rád zdůraznil, že všechna opatření SZP, ke kterým Česká republika od vstupu do Evropské unie přistupuje, se pečlivě analyzují z pohledu jejich uplatnění v našem zemědělství. Česká republika se zapojila do schvalování reformy SZP v Lucemburku už v roce 2003 z pozice uchazeče o členství v EU a dnes se již jako plnoprávný člen aktivně podílí na řešení aktuálních reformních kroků ve významných sektorech zemědělské výroby a rozvoje venkova. Je to především postupný odklon od podpor produkce komodit směrem k podpoře činností, které chrání životní prostředí před negativním vlivem intenzivního zemědělství a které všestranně podporují rozvoj venkova. Otázka financování SZP je samozřejmě klíčová. V současnosti probíhají jednání o víceletém finančním rámci EU na léta 2007 až 2013. I zde se ČR aktivně podílí na diskusi o hlavních rozpočtových prioritách unie a o zakotvení dostatečných výdajových stropů na příslušné časové období. Příkladem je projednávání reformy cukerního systému, kdy k intenzivní diskusi a kritice z české strany se postupně připojily další členské státy. Tato iniciativa nakonec vedla k tomu, že Evropská komise bude muset přehodnotit svůj radikální přístup k této reformě, jež nesmí vést k destabilizaci našeho sektoru cukru.
Jsem přesvědčen, že jsme rovnocenným partnerem ostatním členským státům EU a nevidím důvod k obavám o postavení České republiky. Naopak jsem přesvědčen, že kdybychom se bývali nestali členy unie, byla by naše země odsunuta na vedlejší kolej, na okraj zájmu sjednocené Evropy. Nakolik znamenají vyjednané podmínky a včasný přísun peněz pro naše podnikatele konkurenceschopnou pozici, to se dozvídám z děkovných dopisů představitelů nevládních organizací. Ale bude lepší, když se zeptáte jich.
Papež: Česká republika, resp. naši zemědělci se zapojili do SZP v překotné době různých reforem. Ty byly vyvolány jednak tlakem WTO a jednak neudržitelností současné podoby zemědělské politiky unie.České obchodní prostředí před vstupem do EU, i když bylo méně chráněné než-li obchodní prostředí ve starých členských zemích, se od tradičního evropského výrazně lišilo. To, že někteří zemědělci mají pocit druhořadosti, je ale spíše chyba naše vlastní. Tyto chyby jsme v minulosti udělali dvě významné. Za prvé jsme podcenili privatizaci zpracovatelského průmyslu do rukou zemědělců, resp. jejich družstev (neplést si s bývalými JZD), a tím je v podstatě odsoudili do role dodavatelů surovin a ne tvůrců výrazné přidané hodnoty. Za druhé jsme zemědělce dostatečně nenaučili své zboží prodávat. Tak se dostali do pasti například zelináři.
Myslím si, že se naše republika zapojila do SZP stejně jako naši sousedé z Polska nebo Maďarska. Nemyslím si ani, že jsme členem druhořadým, spíše mi vadí špatně vyjednané podmínky vstupu, především pak výše přímých plateb a některé kvóty. To snižuje naši konkurenceschopnost a zemědělci sklízí úrodu špatného vyjednávání naší socialistické vlády. Nejsme druhořadým členem, produkujeme kolem tří procent evropské produkce, ale nejsme v žádném sektoru výrazně lepší, takže naše postavení odpovídá našemu profilu produkce. Holanďané umějí mléko, květiny a zeleninu, Dánové vepřové, Poláci maliny a jahody, Italové jablka a víno, Francouzi sýry. My si tuto originalitu a věhlasnost musíme teprve najít.
Které priority by měla obhajovat Česká republika v rámci společné zemědělské politiky? A věříte, že přitom bude úspěšná?
Palas: Obecnou, ale velmi významnou prioritou je zachovat stávající rozměr českého zemědělství a také soběstačnost země v základních komoditách, jichž je ČR tradičním producentem. Samozřejmě věřím, že se podaří obhajovat naše národní priority. Zemědělská politika unie se nazývá společná právě proto, že reprezentuje zájmy všech členů a je přijímána ve společné shodě, kdy jeden stát nebo skupina států nesmí diskriminovat jiné.
Papež: Česká republika si musí vytvořit vlastní program, specifický pro naši zemi a na základě tohoto programu pak stanovit cíle, které chce ne obhájit, protože není co obhajovat, ale cíle, kterých chce dosáhnout. K tomu je ale potřeba radikální změny národní zemědělské politiky na politiku daleko komplexnější, na politiku venkova. V této politice musí být prostor pro zemědělce i další venkovské obyvatele, musí tam mít prostor národní tradice i regionální specifika. Jestliže bude mít ČR svoji vlastní politiku venkova se svými vlastními cíli, pak věřím, že i s pomocí finančních nástrojů unie bude úspěšná.
Jaké konkrétní kroky by měl přijmout stát na udržení konkurenceschopnosti domácích zemědělců?
Palas: Toho chceme docílit tím, že k zemědělcům budeme směřovat finanční prostředky v maximálně možné míře a podpoříme všestranný rozvoj venkovských oblastí. Konkrétně jde o podporu společenských, hospodářských a kulturních aktivit v rámci iniciativ Leader+ a Leader ČR a rozvoj ekologického zemědělství při realizaci agroenvironmentálních opatření. Stát podpoří také rozvoj méně příznivých oblastí, zalesňování a zakládání organizací skupin výrobců. Tato opatření budeme prosazovat i v rámci nového nařízení na rozvoj venkova na období 2007 až 2013. Pro zvýšení konkurenceschopnosti nabízejí nové podpůrné programy zemědělcům i podporu jiných aktivit, které poskytují alternativní zdroje příjmu v oblasti služeb agroturistiky, provozování původních venkovských řemesel atd. Významnou pomoc pro zemědělskou produkci je podpora marketingu našich potravin s cílem obsadit co největší části domácího trhu a zvyšování exportu.
Papež: Stát musí především snížit daně a další odvody, zjednodušit podnikání, umožnit snadný začátek a nesvazovat ho nesmyslnými vlastními předpisy, které jdou proti vlastním lidem a snižují jejich konkurenceschopnost. Mohu zmínit kupříkladu veterinární normy, podvojné účetnictví, kauzu malých vinařů a tak dále. Stát je rovněž odpovědný za stabilizaci podnikatelského prostředí a zde musí konečně razantně investovat do vyjasnění vlastnictví a s tím spojených investic. Neměly by se také v průběhu jednoho roku neustále měnit pravidla, čímž se mezi zemědělce vnáší nejistota. Nesmírně důležité je jasně stanovit finanční podmínky pro určité časové období. Jasně by se rovněž měla nastavit pravidla pro vyrovnání se s minulostí. Stát a jeho instituce by měly hrát se zemědělci otevřenou hru, včas je objektivně informovat a s dostatečným předstihem jim zajistit podmínky, srovnatelné se sousedními zeměmi.To se v současnosti neděje, když dám za příklad třeba intervenční nákup obilí.
Kde jsou slabá místa nastaveného systému podpor?
Palas: Pokud jde o systém národních podpor, ten je „šitý na míru“ potřebám tuzemských zemědělců a nevidím v něm slabá místa. Pokud jde o Horizontální plán rozvoje venkova a operační program zemědělství, představuje určitý problém to, že programy jsou založeny na podmínkách stanovených EU, které nejsou vždy shodné s podmínkami předchozích programů financovaných jen ze zdrojů ČR před vstupem. A to mnohdy přináší komplikace především žadatelům o poskytnutí dotace. Pak musím zmínit i malou pružnost případných změn programů, zapříčiněnou tím, že změny se musí vždy konzultovat s orgány EU. To je často velmi obtížný a administrativně zdlouhavý proces.
Papež: Slabých míst vidím několik. Jednak je to přílišná administrativní náročnost. Další mezery jsou v tom, že některé programy ještě nebyly zahájeny, jako například předčasný odchod do důchodu, nebo byly spuštěny pozdě. Slabým místem je špatně odhadnutá alokace finančních prostředků v operačním programu, kde v některých prioritách dochází k převisu poptávky a v jiných k nedočerpání. Nevhodně jsou nastavena některá agroenvironmentální opatření, která ve svém důsledku nevedou ke změně struktury krajiny, ale jenom k rozdělení peněz jiným způsobem.
Na co především by se zemědělští podnikatelé měli podle vás zaměřit v letošním roce?
Palas: Rád bych jim znovu doporučil zaměřit se na smluvní zajištění odbytu své produkce, pokud možno na základě dlouhodobých smluv. Největší potíže, které jsme zatím po vstupu do EU zaznamenali, byly importy ovoce, zeleniny a další produkce, především z Polska a Slovenska. Tomu musí zemědělci čelit integrací při odbytu svých produktů. Jistě neudělají chybu, pokud se zaměří na přípravu kvalitních projektů, které budou v pořádku po formální stránce, tzn. se všemi náležitostmi a povinnými přílohami. To je velmi důležité, protože formální nedostatky mohou jinak kvalitní projekt vyřadit. S tím souvisí mé doporučení zemědělcům, aby se dobře seznámili s podmínkami podpůrných programů a sledovali termíny pro podávání žádostí a čestných prohlášení. Dále doporučuji nečekat s předkládáním projektů až na poslední dny před uplynutím lhůty pro příjem žádostí, zamezí se tím zahlcení administrativní kapacity při jejich zpracování.
Papež: Zemědělci by se především měli začít chovat jako podnikatelé a nečekat od státu, že za ně bude řešit obchodní rizika nad rámec pravidel obvyklých v EU. Měli by do svého podnikání zanést i přípravu na další změny SZP, zejména ve vazbě na cross - compliance (křížové podmínky). Jednou to k nám opravdu přijde. Maximálně by se měli soustředit na vzájemnou komerční spolupráci a vytváření silnější posice v odbytu produktů s vyšší přidanou hodnotou. Jen v silnější jednotě je síla.
