Ministr zemědělství minulý týden prohlásil, že bude požadovat, aby se administrativa spojená se společnou zemědělskou politikou Evropské unie, které se musí naši zemědělci a potravináři podřídit, snížila v dalším programovém období po roce 2020 minimálně o čtyřicet procent. Současně o to podle vlastních slov hodlá požádat evropského komisaře pro zemědělství a rozvoj venkova, který bude novou zemědělskou politiku unie navrhovat.
Upřímně řečeno, ministrovi nezávidím. Pokud jde o evropské dotace obecně, nemá totiž Česká republika v Bruselu moc dobré jméno. Podle informací Ministerstva pro místní rozvoj je v současné době v jejich čerpání sedmá nejhorší z členských zemí Evropské unie, a to i přesto, že ministersterští úředníci podle vlastního vyjádření celý proces zrychlili. Také z pohledu množství kauz, kdy u nás byly eropské fondy využívány neúčelně, nehospodárně či byly dokonce cíleně zneužívány, nejsme žádná neviňátka. Stačí připomenout kauzu Davida Ratha či Regionální operační program Severozápad. I když se podobné případy týkají pouze zlomku čerpaných prostředků a u dotací poskytovaných v rámci společné zemědělské politiky jsou opravdu vzácnou výjimkou, renomé naší země neprospívají.
Na druhou stranu unijní zemědělská politika nadměrnou administrativní zátěž nepochybně přináší a je třeba ji snížit. Otázkou je jak. To, že Evropská komise pro příští plánovací období provede v této oblasti zásadní změny, není příliš pravděpodobné a pokud ano, našich zemědělců se to zřejmě příliš nedotkne. Český úředník totiž dokáže zkomplikovat i ta nejjednodušší evropská nařízení. Na tom se bohužel ani po třinácti letech našeho členství v Evropské unii mnoho nezměnilo.
