Žně začnou přibližně za dva měsíce a pokud počasí nepředvede své extrémy, mohla by být letošní úroda slušná. O tom, jaké se za tohoto předpokladu dají očekávat ceny obilí, ale i jaké vlivy budou působit na tuzemský obilní trh, diskutovali u kulatého stolu zástupci pěstitelů, mlynářů, obchodníků a státu.
Pozvání naší redakce přijali Josef Neuman, předseda ZD Všestary na Královéhradecku, Jaroslav Bačina, soukromý zemědělec z Klíčan na okrese Praha – východ, Bohumil Perner, spolumajitel Mlýnů Perner Svijany na Trutnovsku a předseda Svazu průmyslových mlýnů ČR, Pavel Filip, předseda dozorčí rady Svazu průmyslových mlýnů, František Janů, ředitel AGF Trading, Radovan Liška, ředitel Agropol Trading, a Jan Höck, ředitel Státního zemědělského intervenčního fondu.
Debata začala ohlédnutím za loňskou sklizní. Vývoj na trhu hodnotili ze svého pohledu někteří diskutující.
Jaroslav Bačina: Zásadní a dobrý krok byl ten, že tehdy ještě Státní fond tržní regulace připustil možnost výkupu potravinářské pšenice během celého roku. To, že nasadil cenu, jakou nasadil, tedy nízkou, si ulehčil situaci, protože na nabídnutou cenu mnoho zemědělců nereagovalo. Já jsem vždycky, i v minulém roce, se státem obchodoval. Na vyhlášené ceně bylo zajímavé, že přijde doplatek, ale zálohová cena samozřejmě určila cenu výkupních organizací a mlýnů. Ale nebrečíme, cena byla, jaká byla. Pšenici jsme prodali v srpnu , během září dostali zálohu, takže část peněz jsme měli rychle doma, a slíbený doplatek není nezajímavý. Čili loňský intervenční nákup bych z hlediska organizace hodnotil dobře, což se ale nedá říci o vyhlášené ceně.
Radovan Liška: V loňském roce se projevil v bilanci naprosto jednoznačně určitý propad v množství i v kvalitě potravinářských pšenic, objemová váha byla nižší, nižší bylo i pádové číslo, takže reakce intervenčního fondu, která z těchto skutečností vyplynula, byla správná. Co se týká vývoje cen, samozřejmě, že se projevil propad produkce především počátkem letošního roku šroubováním cen, zejména u ječmenů a u krmných pšenic. Což souvisí s tím, že ječmen se nahrazuje krmnou pšenicí. Po celou dobu byla celkem slušná cena potravinářské pšenice. Možná mohla být lepší, kdyby licenční politika státu byla dostatečně pružná, kdyby stát vydávání licencí nezdržoval a obchodník mohl skutečně uzavřít obchod v té nejlepší ceně. Například uvolňování licencí na podzim po loňské sklizni zkomplikovalo obchodníkům život a trochu zahrálo v neprospěch cen.
František Janů: Loni se sklidilo kolem 6,5 milionu tun, což bylo proti předchozímu roku méně asi o půl milionu tun. Efektivnost českého zemědělství je ale ve srovnání například se zemědělství v Evropské unii nižší. Zatímco u nás je průměrný výnos 3,9 až 4 t/ha (a když pomineme loňské sucho, o rok dříve to bylo zhruba 4,36 t/ha), tak v EU mají průměrný výnos 5,6 t/ha. Na úrovni EU jsme však byli ještě v roce 1989/90, kdy zde byly výnosy asi 5,5 t/ha, ale také se do půdy dávalo 250 kg/ha živin. Dnes se dává v průměru pouze něco kolem 80 kg/ha. Důležité je také osivo. U nás se často používá se osivo z merkantilních zdrojů a méně certifikované osivo. Já to sedlákům vůbec nevyčítám, protože jsou v situaci, kdy se zdražují vstupy a zemědělec prostě nemá jinou možnost, aby přežil. Takže ušetří na osivu a dá méně živin do půdy. Potom je ale samozřejmě efekt nižší. Je to realita a nedá se s tím nic dělat.
Bohumil Perner: Otázku potravinářského obilí bych rozdělil na pšenici a žito, jejichž trh se vyvíjel odlišně. U kvality pšenice byly postiženy spíše moravské kraje, což vede k tomu, že moravské mlýny běžně nakupují pšenici v Čechách. Samozřejmě se pak obilí dopravou prodražuje. U žita byla úroveň jakosti byla ještě horší. Jednak se projevil následek nízkých cen z dřívějších let, kdy zemědělci oseli menší plochy. Žito bylo postiženo porůstáním a v důsledku toho nízkými pádovými čísly. Od zimy se proto žito musí dovážet, a tím značně stoupla cena žitné mouky. V pekárnách ji pak částečně nahrazují levnější pšeničnou moukou a na jakosti chleba se to samozřejmě projeví.
Nyní k cenám: U pšenice ze sklizně roku 1999 extrémně poklesly ceny a nechci říci, že se na tom nepodílely také mlýny, které využily situace, kdy pšenice bylo dost. Pod tlakem pekáren a obchodních řetězců pak klesla cena mouky. Loni na jaře se bílá mouka prodávala na úrovni 4500 korun za tunu i méně. Před i po sklizni 2000 zase cena obilí stoupla, ale mouka měla v růstu ceny zpoždění, protože se mlýnům jen těžko dařilo získat lepší cenu u pekáren, na něž silně tlačily řetězce. Kolísání cen vstupů a zpoždění cen výstupů přivedlo některé mlýny do špatné situace a řada z nich loňský rok skončila v červených číslech.
Pavel Filip: Průměrná kvalita pšenice z loňské sklizně nebyla špatná, v dlouhodobém sledováním byl však problém s ukazatelem objemové hmotnosti. Bohužel pro mlýny je to dost citelný ukazatel, protože s jeho snížením padá výtěžnost mouky. Jinak ostatní parametry odpovídaly dlouhodobému průměru. Žito bylo ale z hlediska kvality katastrofa, mlynáři ho tedy museli dovážet, nebo kupovat ze státních hmotných rezerv, i když ani tam nebyla kvalita ideální. Pádové číslo u žita zde bylo na hranici, tedy kolem 100 sekund, zatímco my potřebuje 120 i více. Uvidíme, jak dopadne bilance celého marketingového roku, ale je pravda, že nás až překvapilo, kolik se ve mlýnech spotřebovalo žita - je to velmi málo, jen něco kolem 110 tisíc tun. Svědčí to o tom, že žitná mouka se nahrazuje pšeničnou i dalšími přípravky a její spotřeba rapidně klesá.
Jan Höck: Mlynáři říkají, že je málo žita. Touto komoditou jsme se jako fond nezabývali, ale je pravda, že je tu žita skutečně málo. Pánové z mlýnů si však sami odpověděli, v čem to je: Ne, že by ho zemědělci nechtěli pěstovat, ale v minulých letech byly ceny za žito tak nízké, že je to odradilo.
V dalším diskusním kole se hosté u kulatého stolu zaměřili na předpoklady a očekávání spojené s novou sklizní.
Jaroslav Bačina: V současné době je z hlediska stavu porostů „zaděláno“ na slušnou úrodu. Ozimy přezimovaly ve všech lokalitách slušně, jarní přihnojení taky proběhlo, ale jak už to bývá, mohou očekávání úspěšného roku pokazit různé nezaviněné okolnosti. A pokud má naše debata vyústit k nějakému návrhu s obchodováním obilí, tak musíme mít na paměti i tyto vlivy. Intervenční fond bude u svých nákupů tvrdě vyžadovat vysoké kvalitativní parametry pšenice, aby pak mohl zboží prodat venku. Zemědělcům ale docházejí finanční prostředky, potřebné na to, aby pšenici mohli dát vše pro dosažení potravinářské kvality. Vidím to ze své praxe – spousta zemědělců dá porostu to základní, ale na fungicidní ochranu, která je alfou a omegou pro kvalitu, už v pozdějším jaru nemají peníze. Na stránkách Zemědělce se psalo o tom, že si zemědělci berou zelené úvěry a někteří je kritizují. Úvěrů by ale nebylo až tolik, kdyby k tomu stát nezavdával příčinu tím, že zemědělcům něco slíbil a dosud neuhradil. Stát tak v podstatě dává příklad ostatním nákupním organizacím a jiným obchodníkům - když závazky neplní stát, tak nemusí ani ostatní podnikatelé. Chtěl bych říci, že kvalitu potravinářské pšenice má v rukou nejen zemědělec a pánbůh, ale i stát - a to je pro mě vláda, parlament i prezident. Každý z nich by si měl zopakovat své sliby a jejich plnění. Mám na mysli čtyři věci, na něž zemědělci ve většině případů čekají: Loňské sucho bylo už pomalu v tuto dobu – a víme, jak probíhají výplaty náhrad zemědělcům. U cukrovky dostáváme za 30 až 40 procent objemu zaplaceno do konce října následujícího roku. Je to věc už víceméně privátní, protože máme velké soukromé společnosti, a přitom se kritizují ti malí, kteří naopak platí brzo. Třetí věc je doplatek u intervenční pšenice, kterou jsme někteří poskytli státu. Za čtvrté jde o zálohy na půdu uvedenou do klidu, které nabíhají. Kdyby z těchto pomocí alespoň část přišla včas a zemědělci dostali peníze během dubna, kdy zakládají úrodu, jistě by se to projevilo na kvalitě potravinářské pšenice. Málokdo tyto peníze použije na jiné účely než pro další úrodu.
Josef Neuman: Na prvním místě jde o to, abychom letos vyrobili kvalitní obilí, a tím nabídli trhu také kvalitní potraviny. Mohu jedině potvrdit, že kvalitní výrobek se na trhu dobře prodává. Současné počasí ovlivňuje růst rostlin.
Radovan Liška: Letošní sklizeň by z hlediska množství měla být v průměru minulých let, tedy o něco lepší než vloni. Co se týká cen, myslím, že by se měl projevit určitý trend přibližování cen krmné a potravinářské pšenice. Ceny skutečně kvalitní krmné pšenice by se měly přiblížit cenám pšenice potravinářské, protože se projeví určitý nedostatek krmného obilí z loňska. Cena potravinářské pšenice by proti loňsku neměla jít nijak výrazně vzhůru a startovací cena by mohla být stejná jako loni po sklizni. Souvisí to také s tím, že se neočekává propad sklizně v okolních státech jako vloni.
František Janů: I při loňské, relativně nízké sklizni u nás vznikl přebytek 600 až 700 tisíc tun obilí. Je proto potřeba, aby stát řekl jasně, jakou strategii u obilí zvolí, co chce s obilím v republice vlastně udělat. Co se stane, když bude letos dobrá úroda a vzrostou výnosy? Co uděláme s přebytkem obilí? Jaká bude jeho cena na trhu pro zemědělce, za kolik je bude SZIF vykupovat? Podle mých informací se zatím diskutuje o ceně asi 3500 Kč/t. Pro toho, kdo udělá sedm až osm tun z hektaru, to není špatná cena, ale pro toho, kdo má výnosy kolem tří tun z hektaru, to není nic moc. Co ale stát udělá s přebytkem, kolik tun vykoupí? Jsme schopni vykoupit tak 1,5 až dva miliony tun, ale v současné době je nedokážeme vyvézt. Zemědělci by chtěli pochopitelně tu nejvyšší cenu 3800 až 4000 Kč/t. Já bych byl také rád, ale je otázka, za kolik jsme schopni obilí vyvézt. Při současné situaci je možné, že tady přebytek obilí zůstane.
Nyní je na tuzemském trhu s obilím prvním hráčem stát prostřednictvím SZIF, druhým jsou mlýny, protože určují cenu, alespoň tu startovací, a třetím hráčem jsou výkupní organizace a obchodní firmy, které se v podstatě jenom přizpůsobují tomu, co tito dva nastartují. Mlynáři zpracují ročně milion až 1,2 milionu tun pšenice a stát je schopen vykoupit asi 800 tisíc až milion tun. Tito hráči také určují ceny. Další možností je stanovit cenu na základě cen exportních. Dnes se dá vyvážet pouze na vzdálenější parity, tedy po moři, a tam se cena pohybuje kolem 3600 až 3700 Kč/t. Vývozní cenu v současnosti určuje především Slovensko, kde z důvodu neúrody bylo potřeba nakoupit několik set tisíc tun obilí, což se ovšem nepodařilo. Na slovenském trhu je navíc problém s placením, proto se tam vyváží velmi omezené množství. Vývoz na ostatní bližší trhy, zejména do Polska, který byl před časem lukrativní, je dnes nerealizovatelný, především pro kvalitativní nedostatky. Problémem je hlavně sněť a její velmi přísná kontrola. Polsko proto dováží raději z EU. Ostatní trhy pro nás v současnosti neexistují, což snižuje naši konkurenceschopnost a také možnost dát zemědělcům za obilí lepší cenu. Takže je možné očekávat cenu 3500 až 3600 Kč/t z nové sklizně, pokud se samozřejmě nestane něco dramatického a situace v exportu nebude horší.
Bohumil Perner: Myslím si, že většina mlýnů, jak o tom máme přehled ze svazu, nemá zájem o nějaké drastické snižování cen obilí z letošní sklizně. Potřebujeme spíš úroveň cen, která pochopitelně bude kolísat od počátku sezóny do konce, ale nemělo by jít o takové výchylky, jako dosud, kdy jednou se po sklizni vykupovalo za 3000 Kč/t a pak za 4500. Je to špatné pro nás i pro pekárny, protože se sjednávají dlouhodobé smlouvy a všichni rozhodující spotřebitelé chtějí znát ceny dopředu. Čili my máme zájem, aby se ceny, které se nyní dostaly na nějakou úroven, podařilo zhruba udržet. Ceny po žních by se podle mého názoru i mínění ostatních, jak mám pocit z rozhovorů s nimi, by měly udržet na úrovni 3800 až 3900 Kč/t a pak se přirozeně zvyšovaly. Hodně majitelů mlýnů jistě pochopilo, že úroveň zemědělství je třeba udržovat a zlepšovat, což nejde, když prvovýrobci nevydělají svoje peníze. Pro nás - a je to také věcí výkupních oragnizací – je důležité, aby se pšenice vykupovala podle jakostních tříd, jak je to jinde běžné. Nároky na naše výrobky jdou neustále nahoru, moderní technologie vyžadují mouky určitých jakostních znaků, a to se musí odrazit ve vstupu.
František Janů: Mlynáři mluví o ceně 3800 až 3900 korun za tunu pšenice. Mají však dost drastický systém slev a srážek za kvalitu. Takže pak se dostaneme na 3400 nebo 3300 Kč/t. To je realita. Ale aby to nebylo matoucí - když řeknete 3800 až 3900 Kč/t za pšenici, tak všichni si budou říkat, že to je dobrá cena. Ale jiné podmínky má podnik ZZN a jiné mlynář, když kupuje pšenici. Podnik ZZN koupí pšenici za 3500 korun v průměrné kvalitě, ale když mlynář řekne 3500, tak finální cena, kterou nakonec zemědělci zaplatí, je 3200 korun. Tak to prostě je. Takže cenou 3800 Kč/t nemaťme trh.
Jan Höck: Mohu jedině souhlasit s tím, že peníze pro prvovýrobu v těchto měsících jako určitý předpoklad letošní sklizně, jsou potřeba. Trošku mě mrzí, že stát si neplní své závazky u slibů za sucho, ale všichni známe pozadí této situace. Vůle peníze vyplatit je a jde skutečně o otázku času. Co se týká intervenčního nákupu potravinářské pšenice z loňské sklizně – fond vykoupil necelých 110 tisíc tun. V současné době ji prodáváme a přesně s těmi obtížemi, o kterých tu mluvili obchodníci. Chceme se s pšenicí dostat na zahraniční trhy, kde ji realizujeme za cenu o něco málo vyšší než je 4400 Kč/t. A pokud se všechno podaří včas prodat, zemědělci mají naději na poměrně slušný doplatek. Zatím jsme prodali necelých 15 tisíc tun, ale výběrová řízení se opakují každé druhé úterý.
Fond také poskytně zálohy dotací na půdu uváděnou do klidu, což souvisí s tím, zda stát má vůbec nějakou koncepci. Naše republika je neustále značně přebytková v bilanci pšenice a také vzhledem k tomu zavádíme prvním rokem nástroj běžný v EU, jakým je uvádění půdy do klidu. Nikoho nenutíme, aby půdu uvedl naprosto do klidu, jako je tomu v EU, ale aby se na ní nepěstovaly plodiny, které by skončily v potravinářském průmyslu. Je to prvním rokem, a tak ohlas zemědělské provýroby nebyl takový, jaký jsme očekávali. Přihlásilo se zhruba 4000 subjektů a do klidu se uvede zhruba 126 tisíc hektarů půdy, což není tak málo a do budoucna bude toto číslo stoupat. Během května se budou vyplácet zálohy na dotace a myslím, že pro zemědělce to bude pomoc poměrně značná.
Byly tu hodnoceny klady i zápory loňského intervenčního nákupu. Jsme rádi, že možnost celoročního nákupu je pro zemědělce skutečně pozitivní, odpadlo strýčkování , které se objeví, jakmile se něco množstevně omezí. Se zachováním tohoto systému počítáme také pro letošní rok. Bylo také řečeno, že nastavujeme poměrně tvrdé parametry pšenice. To je pravda, ale zástupci obchodních organizací a mlýnů jasně zdokumentovali, proč tak musíme postupovat. Když chceme obchodovat na zahraničních trzích, musíme obchodovat s kvalitou. Pokud ale dojde k jakýmkoli výkyvům počasí a ovlivnění parametrů, tak stát vždycky zareagoval. Buď vytvořil druhý nákup s jinými parametry, nebo přímo parametry pružně snížil, aby se široká zemědělská veřejnost do intervenčního nákupu dostala.
Za nastavení ceny na trhu nás dříve kritizovali pěstitelé (že cenu nastavíme nízko) nebo zpracovatelé či obchodníci (že nasazujeme nereálné ceny a oni nám nemohou konkurovat). Bylo tu také vzpomenuto, že stát je největším hráčem na obilním trhu, ale to vůbec není naším cílem. Chceme působit jako ten nejposlednější hráč, který bude poslední instancí pro prvovýrobce, když už si nebude vůbec vědět rady s obilím. Jsme si vědomi, že správně nastavit cenu přede žněmi je v našich podmínkách velmi obtížné. V EU, kde mají agrární trh již řadu let konsolidovaný, je to jednoduché. U nás se o konsolidovanosti trhu nedá mluvit ani náhodou. Sami mlynáři vzpomínají, k jakým cenovým kotrmelcům tady dochází. Proto prezídium SZIF rozhodlo, když schvalovalo návrh nařízení vlády, které bude celou regulaci a organizaci trhu po legislativní stránce zajištovat, že v tomto návrhu vlády nebude zatím stanovená intervenční cena. Ta bude vyhlášena buď velmi těsně přede žněmi nebo v jejich průběhu. Fond tedy nechá prostor jak pro zpracovatele, tak obchodníky. Aby se zemědělec nestal hříčkou v rukou těchto dvou hráčů, bude tu ještě další konkurent, a to zahraniční trh. Proto bylo rozhodnuto, že licence na vývoz obilovin z nové sklizně budou vydány dostatečném předstihu a na takové výši, že všichni, kteří budou chtít vyvážet, tak vyvážet mohli. Vytvoří se tak dostatečné konkurenční prostředí a zreální se ceny pro tuzemský trh. Zahraniční trh nám ukáže, co je skutečně na trhu možné. Samozřejmě, že trh bude otevřený obousměrně. Když by někdo chtěl spekulovat, skoupit obilí a pak šroubovat ceny, bude ho limitovat jejich výše na zahraničních trzích.
Josef Neuman: V minulých letech naši odběratelé čekali, jakou cenu vyhlásí stát a podle toho se chovali. Například v roce 1999 na nízkou cenu doplatily obě strany - jak prvovýrobci, tak zpracovatelé. Názor, který tady prezentovali zástupci mlýnů, je pro nás jako pro výrobce velmi příznivý. Kdyby byla cena za metrák dobré pšenice 380 až 400 korun, tak je to cena velice dobrá, za kterou se dá žít, za kterou se dá dělat dobrá pšenice. Pro prvovýrobu je to dobrá záruka, protože obilí pěstují zemědělské podniky na 50 procentech plochy, takže je to komodita číslo jedna a strategická surovina, která zemědělskou výrobu značně ovlivňuje. Kdyby taková cena byla po sklizni, bylo by to pro zemědělce velmi dobré. Ze strany výkupců je určitý tlak, ale požadavek kvality vykupovaného obilí je na místě, protože obilí je třeba prodávat na zahraničních trzích a nekvalitní obilí neprodáme. Osobně budu velmi rád, jestliže SZIF vyhlásí cenu až na počátku sklizně nebo v jejím průběhu. Odhady, ať jsou sebekvalifikovanější, totiž málokdy vyjdou.
František Janů: Shoda je sice pěkná, ale buďme realisté. Pšenice se u nás vyrobí, když je průměrná sklizeň, zhruba 4,2 milionu tun. Rozhodující množství z toho je potravinářská pšenice a co nevyjde v potravinářské kvalitě, jde do krmné. Mlýny semelou zhruba 1,2 miliunu tun a necelé dva miliony jdou do krmných směsí. Letos se jejich spotřeba možná trochu zvedne, protože jdou nahoru drůbež i prasata. Takže zbývá milion tun pšenice a co s ní, když venku nebudou slušné ceny, mlynáři budou platit za 90 až 120 dní a k tomu banky nedají na úvěrech ani korunu? V případě, že tady milion tun obilí zůstane, nastane přebytek a potom není žádná diskuse o ceně 3800 či 3900 Kč/t. Mlýny se samozřejmě budou chovat racionálně a jestli budou moci při přebytku kupovat za 3400 Kč/t, tak proč by dávaly 3900 korun.
Bohumil Perner: Já jsem řekl, že nám by vyhovovalo, kdyby vyslovená cena taková zhruba byla. Nejsme ale jediní na trhu, kdo to určuje. Je fakt, že když obchodníci mají pšenici vyvézt, potřebují ji asi nakoupit levněji, protože zaplatí spoustu peněz za dopravu a další náklady spojené s obchodem. Určitou marži musí mít také mlýny. Hygienické nároky na ně se zvyšují, potřebují modernizovat technologie.
František Janů: Důležité jsou také platební podmínky, protože mlýny prožívají v současné době trauma, kdo zdraží první, navíc dnes je ideální doba na to zvýšit cenu. Hlavní problém je totiž dostat cenu výstupů na určitou úroveň. Pak můžete držet cenu 3800 korun, ale pokusit se zvednout cenu vůči řetězcům není jednoduché. A je jedno, jestli rohlík bude stát 1,30 nebo korunu, důležité je, aby všechny řetězce měly stejné podmínky. Nyní pořád váháte, kdo zdraží první, a je to škoda. Přitom například ceny červeného masa i drůbeže rostou.
K vytvoření reálné ceny obilí na tuzemském trhu je potřeba zcela uvolnit licence na jejich export. Když bude světová cena například 3500 korun, tak prostě bude třeba za tuto cenu vyvážet a zpracovatel si bude mnout ruce. Při ceně například 5000 korun za tunu bude na zpracovateli, aby se snažil zvýšit cenu konečného produktu, jinak zahyne. Ovšem čím je dražší komodita, tím větší mají všichni problémy, protože je náročnější financovat výrobu a banky nepomáhají. Ty naopak v poslední době přitvrzují a nechtějí do zemědělství peníze dávat.
Mohou dobrou cenu obilí pro prvovýrobce zajistit odbytová družstva?
František Janů: Odbytové družstvo není řešení, protože cena na tuzemském trhu se odvíjí od možnosti dovozu. My jsme totiž tak malý stát, že nemůžeme určovat cenu. Odbytové družstvo může být v krátkodobém horizontu úspěšné, ale dlouhodobě musíme akceptovat to, co je venku, pokud nemáme ochranu trhu. Jestliže například chceme vstupovat do EU, musíme akceptovat cenu EU. Ovšem sdělovací prostředky potom ale nesmějí kritizovat SZIF za to, že vyváží s dotací, protože země EU také vyvážejí s dotacemi. Tak to bohužel je.
Jaroslav Bačina: Je pravda, že v EU je uobilí nastavená cena 220 DEM/t, ale k zemědělcům se peníze dostanou i jinými cestami. My nemáme kompenzační platby a podobné nástroje, čili v unii je cena obilí sama o sobě poněkud zkreslená. U nás jsme z trhu už tak otužilí, že 3800 až 3900 korun by byla super cena, pokud by byla stabilní. A ke vztahu krmá a potravinářská pšenice: Zemědělci by se velice rychle přesvědčili o tom, že nemají pěstovat pouze potravinářskou pšenici a tu co nevyjde, přesunout do krmné. Přesvědčili by se o tom na krmivářských pokusech a poznal jsem to ve své praxi. Před dvěma lety jsem začal pěstovat odrůdu Contra a cyklus výkrmu prasat se zkrátil o osm až deset procent jen proto, že nekrmím lepkovou pšenicí. Bylo tu řečeno, že cena krmné a potravinářské pšenice by se měla přibližovat, ale zemědělcům se orientace na krmnou vrátí také v přírůstcích a rentabilitě živočišné výroby. Domnívám se, že by měl platit zhruba přepočet: za šest tun krmné pšenice by mělo být stejně jako za pět tun potravinářské. Pro výkupy je asi komplikované rozdělit o žních všechny druhy obilí. Když se podíváme do ZZN Mělník, je nám divné, že tam stále vozíme pšenici z 50 podniků a všechno sklápíme do jednoho koše na jedny rošty a rozděluje se jen suché a mokré zrno. Ptáme se zaměstnanců, jak to pak rozdělují, když jednomu autu zaplatí potravinářskou a druhému krmnou.
Pavel Filip: Chtěl bych se vyjádřit k přebytečnost kapacit u mlýnů, o níž se neustále mluví. Zdaleka už není tak vysoká jako před lety. Podle našich propočtů jsou kapacity využity asi ze 73 procent, přitom u pšeničných mlýnů už je to 79 procent a u žitných mlýnů pouze 45,5 procenta. A k termínům splatnosti: Mlýny jsou dnes dost integrované s pekárnami a velmi na ně tedy doléhá dlouhá splatnost, kterou mají obchodní řetězce. To se pochopitelně odráží i na platbách našim dodavatelům. Podmínky obchodu vůči řetězcům jsou skutečně kruté.
Mlynáři podporují zachování licencí na export obilí. Máme totiž stále obavy z výkyvů na našem trhu. Sice správně hovoříte o tom, že je u nás přebytek obilí, ovšem už jsme zažili v letech 1995/96 a 1996/97 období, kdy se vyvezlo příliš obilí, nastal nedostatek a mlýny tehdy dostávaly obilí na příděl. To byla velmi komplikovaná situace a bylo třeba také obilí dovézt. Letošní situace připomínala toto období, protože nabídka pšenice pro potravinářské zpracování, která tady byla k dispozici, a množství, které se během kalendářního roku vyvezlo, bylo stejná jako v těch problematických letech. Máme tedy obavy, že může nastat určitý deficit. Měli jsme dokonce signály, že na poslední čtvrtletí, tedy na měsíce duben, květen a červen, očekávaly některé mlýny potíže. Proto jsme pro licence, i když k oněm avizovaným potížím pravděpodobně nedojde.
Pomohou ve financování prvovýroby skladní listy?
František Janů: Skladní listy nejsou nic nového, už s nimi obchodujeme sedm let. Problém je ale s veřejnými sklady, tam dochází ke střetu zájmů. Podnik ZZN, který má statut veřejného skladu, totiž musí nechat k dispozici určitou skladovací kapacitu. Pak například přijde konkurence, něco si u vás uskladní a vy jste povinen jí to umožnit. Něco jiného bylo v Německu, kde stát takové sklady budoval sám.
Jaroslav Bačina: Já předpokládám, že mnozí letos této šance využijí.
Radovan Liška: Skutečně, nový zákon vytvořil takovou delikátní situaci kolem skladních listů a veřejných skladů, vše bude také narážet na banky. Vezměme si, jak to dosud chodilo: Výkupy půl či čtvrt roku před sklizní držely prvovýrobu a naturálně měly své jisté. Kdyby se dnes měl roztrhnout pytel se skladními listy, prvovýrobci by s nimi chodili do banky a ta jim skutečně peníze půjčovala, pak se výkup může na obilí ve skladech dívat, ale nebude mít s čím obchodovat. Neočekávám ale, že by se díky skladním listům masově přelily peníze do prvovýroby. Všichni vidíme, jak banky vůči zemědělství přitvrzují a je to problém.
Jaroslav Bačina: Přitom banky hodnotí splácení zemědělských úvěrů poměrně pozitivně, protože než si zemědělec půjčí, dlouho o tom přemýšlí a splácení úvěru není na vodě. Máme jednu malou banku, která nám vychází vstříc – Sparkasse z Jindřichova Hradce. Pomůže i s programem pro mladé, protože v tomto ústavu se dají úvěry vyřídit velice rychle, když banka vidí, že podnik je živoucí.