Vnést pořádek do trhu s cukrovkou a cukrem je smyslem vládního nařízení č. 51, které letos v únoru vstoupilo v platnost. Zda se to v praxi daří, jestli je takové opatření vůbec potřebné a může fungovat při současné ochraně trhu, hodnotili účastníci kulatého stolu, který redakce Zemědělce uspořádala v pondělí 13. listopadu.
U kulatého stolu dikutovali předseda Českomoravského cukrovarnického spolku Oldřich Reinbergr, předseda Svazu pěstitelů cukrovky Čech Jan Bartoš, předseda komoditní rady pro cukrovku Asociace soukromého zemědělství ČR Jan Miller, za Cukrovar Prosenice Jiří Vajdík a Otakar Jiříček, ředitelka odboru cukerních aktivit ministerstva zemědělství Eva Divišová, za Sdružení uživatelů cukru VladimírBlecha a z Generálního ředitelství cel Josef Novák a Martin Štaffa.
Reinbergr: V uplynulých deseti letech probíhal v cukrovarnictví velmi tvrdý konkurenční boj a rychlý restrukturalizační proces. Celé odvětví se dostalo na určitou úroveň, vyrovnala se nabídka s poptávkou a situace se zhruba stabilizovala. Na tomto základě a vzhledem k tomu, že ČR deklarovala svůj cíl vstoupit do EU se Společnou zemědělskou politikou Unie, se došlo k úvaze vytvořit nový systém na trhu řepy a cukru - tržní pořádek, který v Unii funguje už spoustu let. Za sebe i cukrovarnický spolek mohu říci, že toto rozhodnutí vítám, protože odvětví, které dospělo do této úrovně, neutrpí tím, když tady nastane určitý prvek stabilizace k tomu, abychom dosáhli úplné konkurenceschopnosti vůči evropskému cukrovarnictví a řepařství. Mnohé se v tomto směru podařilo už za poslední roky. Před deseti lety jsme pěstovali kolem 30 tun řepy po hektaru a získávali kolem čtyř tun bílého cukru z hektaru. Dnes je to sedm tun a hektarové výnosy jsou 50 tun. V cukrovarnictví výrazně vzrostla produktivita práce, zatímco před deseti lety byla průměrná denní výrobní kapacita v ČR asi 1500 tun řepy, dnes vyrábíme kolem 3200 až 3300 tun za den. Proto se zavedením tržního pořádku souhlasíme a samozřejmě máme snahu dotáhnout tento proces do konce.
Bartoš: Také náš pěstitelský svaz cukerní pořádek jednoznačně podporuje. V minulých letech výrazně poklesly pěstitelské plochy, což bylo způsobeno téměř nulovou ochranou trhu. Dováželo se značné množství cukru a stále se dováží prakticky čtvrtina jeho domácí spotřeby. Cukr vyrobený v tuzemsku se pak neprodá a vyváží se jen s velkými obtížemi. Pokud dokážeme ubránit vlastní výrobce a budeme spotřebovávat domácí cukr, vzrostou plochy cukrovky a věřím, že to přinese i prosperitu celému zemědělství. Cukrovka je nezastupitelná, zlepšující plodina. V minulých deseti letech však pěstitelé do její výroby neinvestovali. Třeba já jsem dříve pěstoval cukrovku na 360 hektarech a dnes ji mám na 190 ha, tak samozřejmě nebudu nakupovat nové stroje a na menší ploše si vystačím se zastaralými.
Blecha: Pro uživatele cukru není regulační opatření zas tak pozitivní. Tyto kroky hodnotíme jako další tah, který výrazně zhoršil již tak složitou situaci potravinářských podniků. Ale nezbývá, než je vzít jako skutečnost. Čili musíme se nějak vyrovnat se skokovým růstem ceny cukru, které toto opatření přineslo. Potravinářský průmysl si nemůže dovolit nepromítnout zvýšené náklady do cen, což bude znamenat i zdražení výrobků pro konečné spotřebitele. Hlavní problém spočívá podle našeho názoru v tom, že se udělal pouze první krok. Proto očekáváme, že ze strany státu budou následovat další. Máme cukerní režim, ale není dostatečně regulován přísun cukru a výrobků s velkým podílem cukru na náš trh. Bylo sice přijaté dílčí opatření proti dovozům hlavně z Polska, ale je stále ještě mnoho zemí, odkud by bylo možné dovážet třeba sirupy plněné už do spotřebitelského balení, které se v zemi původu vyrábějí z cukru subvencovaného pro export a tomu se konkurovat nedá. Čili měly by přijít další kroky, aby se udržela konkurenceschopnost tuzemského potravinářského průmyslu. Protože pokud tento průmysl nebude, je skoro zbytečné vyrábět cukr.
Divišová: V cukrovarnictví proběhla rychlá koncentrace při zapojení zahraničního kapitálu. Došlo k ní při působení volného trhu, což mělo svá pozitiva - proběhla restrukturalizace ve zpracování i v zemědělství, ti nejsilnější vyhráli v boji o uplatnění na trhu, kde nebyla žádná regulace výroby a zásob. Výsledkem bylo, že z 52 cukrovarů v roce 1989 jich koncem roku 1998 zůstalo jen 11. Došlo však k situaci, že se nahromadily vysoké zásoby cukru, v důsledku krize na zahraničních trzích razantně poklesla světová cena a při naší nízké celní ochraně stoupaly dovozy cukru. Jeho zásoby v ČR už tvořily polovinu roční spotřeby, u cukru hrozila krize. Proto stát přistoupil k ochranným opatřením, při jejichž projednávání s EU jsme se zavázali zavést tržní pořádek. Ten upravuje vládní nařízení č. 51/2000 pro hospodářský rok 2000/01. Stanovená tuzemská kvóta 380 tisíc tun cukru je nižší než naše běžná tuzemská spotřeba, která se pohybuje kolem 430 až 450 tisíc tun ročně. Nižší proto, aby bylo možné účinně snížit zásoby. Byla také určena exportní kvóta 95 tisíc tun a plně bylo na rozhodnutí cukrovarnických společností, zda na tuto kvótu nasmlouvají cukrovku, nebo vyvezou cukr ze zásob. Celková kvóta pak byla rozdělena mezi jednotlivé subjekty - 95 procent kvóty pro cukrovary podle jejich výroby v období 1995-99. Pro nové cukrovary byla vyčleněna zvláštní kvóta, tu pak nezávislá komise rozdělila mezi dva subjekty - Hanáckou potravinářskou a. s., resp. Cukrovar Prosenice, a Cukrovar Vrdy.
Jiříček: Obecný princip myšlenky zavedení cukerního pořádku vnímáme pozitivně. Je i v našem zájmu, aby se cukrovar dostal do ekonomicky přijatelného klimatu. Vzhledem k tomu, že se nám podařilo získat část zvláštní individuální kvóty, dodržujeme pravidla cukerního pořádku. Přidělování kvót nás zastihlo ve fázi uvádění cukrovaru do provozu a vládní nařízení s námi tedy nepočítalo. Dalo nám nemalou práci a přesvědčování získat kvótu, která by zajišťovala výrobní potenciál Cukrovaru Prosenice. Podporujeme cukerní pořádek proto, že nevrací trh cukrem a pěstování cukrovky do první poloviny devadesátých let. Na druhé straně bychom byli přirozeně rádi, kdyby naše individuální kvóta respektovala výrobní kapacitu, kterou cukrovar disponuje. A to přidělená kvóta zatím nezajišťuje. Je třeba ještě zmínit jednu věc, a to zavedení cukerního pořádku ve vztahu k dovozu cukru. Tato záležitost totiž není v pořádku. Zde je podle mého názoru prostor ke zvýšení kvóty pro všechny tuzemské účastníky regulačního systému.
Miller: Celou věc je nutné vidět ze dvou stran. Pěstuji cukrovku a uznávám, že je hezké dostat tisíc korun za tunu řepy. Musíme si ale uvědomit, že na trh vstupují nové subjekty, které se třeba nebudou chtít smířit s cukerním pořádkem. Vše totiž není po právní stránce tak jednoduché. Subjekty, které vstoupí nebo letos už vstoupily na trh, a nelze jim v tom bránit, se budou chtít rozšířit a přidělená kvóta jim nemusí stačit. Nevím také, jestli se v národní kvótě počítalo se zpracováním cukrovky na technické využití, o němž rovněž někdo uvažuje. Asociace soukromého zemědělství si nechala udělat právní rozbor na cukerní pořádek i mléčné kvoty a ukazuje se, že po právní stránce budou mít tato nařízení svoje trhliny, pokud by došlo k právním sporům. Vláda a ministerstvo zemědělství je nemusí obhájit. Naše asociace zastupuje sedláky, kteří jsou produkčně "nedotvoření" jak v mléce, tak cukrovce, a to je také nutné vzít v úvahu. Mělo by se rovněž přihlížet k výši národní spotřeby, protože je nesmyslné vyrábět další tuny cukru navíc. Přerozdělení výroby by ale mělo být objektivnější.
Reinbergr: Nemohu s vámi souhlasit, i když z pohledu liberální politiky bych možná musel připustit, že právo podnikat má každý. V případě cukru s tím ale nejde souhlasit, protože půjdeme proti něčemu, co tady deset let vznikalo. Vy říkáte - těm velkým, kteří tady vydrželi a vybudovali konkurenční cukrovary, budeme brát a malým budeme dávat. Znovu ale opakuji, desetiletý vývoj je výsledkem ekonomického boje, restrukturalizace a podmínek, které si každá společnost sama vytvořila. Vnímám to tak, že tady zbylo jedenáct či třináct cukrovarů. Trochu jste si protiřečil, když říkáte, že budeme otevírat systém, aby do něj mohli vstoupit další - vzhledem k tomu, že dnes máme zhruba 400 tisíc tun spotřeby cukru, budeme ji buď nafukovat, nebo brát těm, kteří tady vytvořili průmysl, investovali do něj a tyto investice budeme zase ztrácet. Pokud tady bude regulační systém a budou vznikat další a další cukrovary, pominu-li Prosenice a Vrdy, které už tady jsou, tak se prostě vrátíme v celé komoditě o deset let zpátky. A to by mě mrzelo, protože tady proběhla restrukturalizace žádoucím způsobem a je to jedno z mála odvětví v zemědělství, které by mohlo vstoupit do EU a mohlo v ní být konkurenční. A právě tímto krokem bychom to mohli zkazit. Snaha dalších cukrovarů získat kvótu může být i určitým záměrem spekulace a ne poctivý zájem vyrábět cukr.
Vajdík: Bylo tady řečeno, že po roce 1990 se u nás vyprofilovaly v tržním prostředí nejsilnější cukrovary. Ve chvíli, kdy tyto cukrovary zůstaly jako de facto jediné, přispěchává stát a podává pomocnou ruku právě těm nejsilnějším. V podstatě jim říká, že vlastně nebudou žádný trh řešit, protože rozpětí ceny 16,65 až 16,90 koruny za kg cukru jakýkoli konkurenční boj ruší. Zároveň se jako příklad skloňuje Evropská unie. Strašně rád bych se nechal poučit, jak to vlastně v Unii bude vypadat s českými cukrovary, zvlášť v situaci, kdy české cukrovary jsou sice na území ČR, ale jsou plně v rukou zahraničního kapitálu právě z EU. Myslíte si, že některé cukrovary, které jsou například blízko hranic, budou po vstupu do EU dál vyrábět cukr, nebo budou pouze překladištěm pro cukr z jiných států EU?
Divišová: Musím připomenout situaci na začátku loňského roku. V republice bylo na zásobách zhruba 260 tisíc tun cukru, které se nedaly vyvézt kvůli velmi nízké ceně (160-170 USD/t). Naopak díky ní se otevřely možnosti pro silný dovoz. Pokud by stát v tu chvíli nezakročil regulačními prvky, byli by poškozeni zejména pěstitelé cukrovky, protože by ji v následujícím roce vůbec nebylo potřeba pěstovat. V minimální ceně stanovené ve vládním nařízení je rezerva 1950 korun z každé tuny na tuzemsku prodaného cukru, která má pomoci překonat rozdíl mezi našimi výrobními náklady a světovou cenou. Bez toho by nebylo možné cukr vyvézt. A k obavě, že se z našich cukrovarů stanou překladiště: pro přístupová jednání s EU stanovila ČR národní kvótu 505 tisíc tun, která zároveň znamená, že na této výrobě má každý cukrovar svůj nezaměnitelný podíl. Samozřejmě nikdo nemůže předpokládat chování EU při našem vstupu. Víme, že Unie předpokládá změny tržních pořádků, ale tím, že cukr je samofinancovatelným systémem bez státních intervencí, je velmi přijatelný. K určitým změnám může dojít, ale ne zásadním.
Vajdík: Říkáte, že cukrovary vytvořily určitou zásobu cukru, přitom z cukrovaru se nedal v předminulém roce koupit cukr pod 15,50 Kč/kg. Takže už cukrovarníci tušili dopředu, co se tady stane za dva roky? Já kdybych měl na skladě cukr a nevěděl, že mi tady někdo za dva roky vytvoří takovou situaci, kdy budu moci prodávat za 16,65, tedy za minimální cenu, nebo že si cukr budu moci ponechat jako jakousi vstřikovací injekci, kterou budu ovlivňovat různé spotřebitele, snažil bych se cukr prodat. Když jsme začínali, kupovali jsme cukr asi za 11,40 Kč/kg a za deset let jsme se dostali na 16,65 koruny.
Bartoš: Cukr byl ale vyrobený za nějakou cenu a prodávat pod cenu nejde. Domácí spotřeba cukru je daná. Jestli ho někdo prodá pod cenou, tak se podkopává. Tím, že cukr zlevní o dvě koruny, jeho spotřeba nestoupne. V momentě, kdy cukrovary začnou prodávat pod cenou, my nebudeme příští rok nevyrábět. Jeden rok jsme souhlasili s částečnou výrobou cukru na sklad, a to proto, aby se udržela plocha cukrovky aspoň na nějaké úrovni a nespadla pod 30 tisíc hektarů.
Reinbergr: Zmíněné přebytky souvisejí s obrovským nárůstem dovozů cukru, kterým jsme špatně čelili, protože i ve srovnání s Polskem a Maďarskem je ochrana našeho trhu velmi nízká. Cena cukru ovšem i v období restrukturalizace kolísala. V roce 1994 jsme prodávali kilogram cukru za 17 korun, tak jako dneska. A cenu 15,50 koruny jsme drželi z mnoha důvodů, ale v žádném případě proto, že bychom něco tušili. Byla to reakce na to, že jsme chtěli ochránit trh. Souhlasili jsme s tím, že budeme vyrábět určité množství cukru na sklad především proto, aby se udržela určitá plocha cukrovky a nepoklesla pod 30 tisíc hektarů.
Novák: U dovozu cukru je třeba rozebrat fenomén, který se projevuje druhým rokem, a tím jsou dovozy cukru s českým původem. Zatímco loni jich za celý rok bylo zhruba 19 procent, letos ke konci října už 41 procent. Zjistili jsme, že jde skutečně o český cukr a je otázka, v čem je ta spekulace. Vyvezený cukr, který se sem vrací s nulovým clem, je po zaplacení pětiprocentní sazby pořád o dvě koruny a možná i o víc levnější než tuzemský za minimální cenu. Zmíněných 41 procent dovozu představuje zhruba 27 procent z vyvezeného cukru, a tím se musí někdo zabývat. Už jsme o tom jednali s náměstkem ministra zemědělství Tomášem Zídkem. Nejde o daňový podvod, ale spekulaci.
Štaffa: Pokud jde o nařízení vlády, je možné jej určitým způsobem změnit. Ale to, že se zboží českého původu proclívá bez cla, nevyplývá pouze z nařízení vlády. Na základě dohody s náměstkem Zídkem se budeme pokoušet situaci nějakým způsobem řešit. Ale tak, abychom nebyli napadnuti jako Česká republika, protože v momentě, kdy my něco porušíme, jsme přetřásáni na mezinárodním fóru. Existuje spousta pák a metod, kdy nám ostatní státy dají vědět, že jsme udělali špatný krok. A nemusí se to vůbec projevit v komoditě cukr ani v zemědělství, ale například v průmyslu, v železe, nebo kdekoli jinde.
Reinbergr: Generální ředitelství cel problém dovozů v této diskusi převedlo někam jinam. Celkově se do republiky za loňský marketingový rok dovezlo 55 tisíc tun, z toho cukru s českým původem 13 tisíc tun, což rozhodně není 40 procent (pozn. red: Novák reaguje, že údaj je z letošního roku). Nicméně souhlasím, že jde o problém. Koneckonců cukr se stal docela dobrý byznys, protože se tady určitým způsobem udržela cena a na druhé straně klesla cena světová, což firmy dovážející cukr pochopitelně aktivizovalo. Existuje spousta podvodů. A jako předsedovi cukrovarnického spolku se mi nelíbí, že změny v ochraně trhu jsou příliš pomalé, a to obrovským způsobem zatěžuje jak trh s cukrem, tak i pěstování řepy. Dřív jsme ji pěstovali na zhruba 80 tisících hektarech, dnes na 55 tisících, a to je skutečně pomalý ústup. Myslím si, že 20 až 25 procent tuzemského trhu nám skutečně dovozy berou. Také jsem přesvědčen, že minimálně u poloviny dovozů, a spíš 70 procent, jde o podvody. Dovozní firmy tady na cukru vydělávají obrovské peníze a bohužel je to na úkor řepařství a cukrovarnictví.
Jako příklad lze uvést dovoz cukru na celní záznam. My jsme prosazovali, aby tyto dovozy byly zakázány. Pokud tento systém existuje, nemůže být pracovníky celnic stoprocentně zkontrolováno, že se přesně to adekvátní množství cukru opět ve výrobcích vyveze. Přesvědčilo mě o tom i to, že jsme jako cukrovary začaly dávat levnější cukr firmám, které vyvážejí svoje výrobky. Za loňský rok jsme tak dodali 45 tisíc tun levnějšího cukru. A na druhé straně jsem zjistil, že se do ČR dovezlo ještě dvakrát tolik cukru na celní záznam než v roce předcházejícím. Ze zhruba 12 tisíc tun vzrostly tyto dovozy na 22 tisíc. Přitom si nemyslím, že by se všem těmto firmám zdvojnásobil zahraniční obchod.
Novák: Cukr, který se dováží na tzv. aktivní zušlechtění, je bez cla a daní. Po zapracování do výrobků by se měl opět vyvézt. Nikdy se nedá absolutně vyloučit, že se celý cukr takto spotřebuje. Pro nás i celý resort by bylo jednodušší, kdyby aktivní zušlechťovací styk nebyl v takovém rozsahu. Dal by se omezit na základě ustanovení vládního nařízení, které poukazuje na poškození hospodářských zájmů státu. Těžko by to šlo ale u běžících smluv, spíš nepovolovat nové. Je otázkou, zda by to bylo možné právně obhájit.
Blecha: S tím nemohu souhlasit. Je možné, že se vyskytly případy nelegálního dovozu, ale neměl by se zastavovat dovoz na aktivní zušlechtění. Jinak připravíme potravinářské výrobce o jakékoliv možnosti exportu výrobků obsahující cukr na zahraniční trhy. Naše firma dováží i líh určený na výrobky pro export a vím, že celníci si pohlídají každý litr lihu. Nevidím tedy důvod, proč by tomu u cukru mělo být jinak. To pak můžeme volat po vyhlášení minimální ceny u všech potravinářských výrobků, které obsahují cukr, a zaveďme výrobní kvóty pro všechny výrobce, kteří zatím na tomto trhu přežili, a zaveďme státní plánovací komisi, ať kvóty rozdělí.
Novák: V režimu aktivního zušlechťovacího styku se můžeme setkat s různými machinacemi. Například před dvěma roky se dovezl cukr na sklad a jedna firma z EU se ho pokoušela vyvézt na Slovensko jako cukr s českým původem. To se nepovedlo, tudíž se tam vyvezla jen část, ale s původem německým. Pak došlo k přeprodeji v celním skladu, cukr se převedl do režimu aktivního zušlechtění, přepravil se jinam, nový majitel ho přepracoval a jako součást výrobku se vyvezl zpátky do EU, ovšem už jako cukr s českým původem. Tento příklad jsme šetřili a byl to vlastně podvod na EU. Jednodušší by byl přímý vývoz, kde by vývozci mohli čerpat exportní subvenci a co se pak děje s cukrem u nás, jim může být jedno, pokud se nedoveze cukr zpátky. Na základě návštěvy náměstka Zídka se rozebíráme ve struktuře dovozů, tušíme, že se děje nepravost, ale jaký to má dopad na tuto ekonomiku?
Vajdík: Kdybych si představil stát jako domácnost, do které mi deset let přitéká cukr, který končí v ČR jako surovina pro další výrobu, nejprve bych zavřel všechny dveře, abych tento příliv zastavil. A jako druhý krok bych se rozmýšlel, zda mám vůbec v ČR řešit problém konkurence, protože jestli cukr nebude přitékat, proč by si cukrovary nemohly vzájemně konkurovat? Ale jak je patrno, postup je zcela opačný. První se udělá regulace a pak se začne hledat, kudy do ČR přitéká cukr.
Divišová: Jestliže chcete zavést regulační systém, musíte vědět, kolik cukru tato republika potřebuje, kolik se ho doveze a kolik naši zemi opustí. Proto se udělala ochranná opatření, ošetřil se dovoz cukru a izoglukozy ze Slovenska. Jenže český podnikatel je velmi "šikovný". Ochranná opatření začal ihned obcházet zvláštními kruhovými dovozy. Našel si další komodity, pod nimiž cukr z Polska vozil. Tak to šlo s jednou položkou celního sazebníku, která má souvislost s cukrem, po druhé. Je to sysifovská práce uzavírat jednu položku po druhé.
Miller: Jak jsem už řekl, jsou tu věci, které nejdou direktivně postavit. Ne, že bych chtěl bourat cukerní pořádek, ale je nutné objektivně chápat, že jsou tu subjekty, které se budou právně hájit a cukerní pořádek se neustojí. Nedá se dnes brát za bernou minci "my jsme byli držitelé restrukturalizace" - to není a nikdy nebude ekonomický pojem. To by mohl říci kdokoli, kdo do čehokoli investoval. Nechceme bourat, co se vydobilo, ale je k tomu potřebný rozumný přístup v mezích cukerního pořádku. Je nutné působit na místě, kde nějaký efekt bude, a to je u Generálního ředitelství cel, jenže to k ochraně musí mít zákonnou možnost, která je dnes omezovaná dohodami s WTO.
Reinbergr: Ochranu tuzemského trhu považuji za zásadní. Pokud nebude, nebude tady fungovat naprosto nic.
Štaffa: To, že po zavedení celní ochrany na určitou položku začnou podnikatelé hledat takové možnosti, aby je mohli obcházet, je legální. Jenom hledají cesty, které přijatá opatření neblokují. Otázka je, proč bylo opatření zavedeno pouze na jednu položku a nikoli i na položky příbuzné.
Divišová: Smyslem platného vládního nařízení je regulace trhu pro hospodářský rok 2000-01. Fakticky tedy funguje od poloviny září, kdy první cukrovary zahájily kampaň. V polovině listopadu nelze dělat žádné závěry. Pečlivě sledujeme výrobu, prodeje, export přímý a nepřímý, užívání rezervy, která se z toho vytváří. Jsou cukrovary, které nevyvezly ani kilo, jiné vyvážejí, ale z toho se dnes nedá nic vyvodit. Vyhodnocení bude možné až koncem hospodářského roku, čili v září 2001.
K regulačnímu systému pro příští rok: Byl schválen zákon o Státním zemědělském intervenčním fondu, který umožňuje zavádět produkční kvoty, ale ne ještě klasický tržní pořádek u cukru, jaký je v EU. Výhodou je, že je to zákon vyloženě k regulaci trhu a jak se dodržují jeho ustanovení, je možné kontrolovat a sankcionovat, což zatím nešlo.
Bartoš: My jsme iniciovali, aby vznikla tzv. dodávací práva zemědělců. Na MZe - u prvního náměstka Antonína Kaliny, s nímž jsem o tom mluvil, nám ale nebylo dopřáno sluchu. Myslím, že tato věc je dost podceňovaná, přitom vidíme, jaké problémy s odbytem řepy mají pěstitelé na střední Moravě, kde zanikly všechny cukrovary. Nyní se díky Prosenicím tento prostor částečně vykryl. Chtěli jsme dodávací práva pro ty, kdo od roku 1995 do roku 1999 včetně pěstovali cukrovku, tedy v době, kdy docházelo k tříbení zemědělců a u cukrovky zůstali jen ti nejlepší. Proč dodávací práva? Z prostého důvodu - tím, jak se zdražuje nafta, bude vzdálenost od cukrovaru stále důležitější. Ekonomicky bude výhodnější nakupovat řepu blízko od cukrovarů, což na jednu stranu je dobře, ale na druhou stranu budou mít vzdálenější pěstitelé smůlu. Oni přece nemohou za to, že v jejich oblasti zanikl cukrovar. Navrhoval jsem několik řešení - třeba určité procentické zastoupení plochy cukrovky u jednotlivého zemědělce, maximálně 33 procent nebo 25 procent, aby se rajon cukrovaru rozředil do větší plochy.
Miller: V posledním návrhu nařízení vlády se říká, že určíme kvótu pro cukrovar jako výrobce cukru. K tomu ale musí být krok B - meziprofesní dohoda, která toto ošetří. Taková dohoda ale není a ani nemá právní podklad. Jsme zase úplně na začátku - cukrovar bude mít svoji kvótu a z ekonomických důvodů - a nikdo mu to nemůže vyčítat - pro něj bude nejvýhodnější brát cukrovku od pěstitelů z okolí. Pokud by byla kvóta, musí ji mít pěstitel.
Bartoš: Svazy pěstitelů jednaly s cukrovarnickým spolkem a na takovémto postupu jsme se dohodli. Doufám, že nás v tom žádný z cukrovarů nepodrazí. Situace je samozřejmě složitá. Náměstek Kalina mi odpověděl, ať si zemědělci zaplatí dopravu, když budou chtít pěstovat řepu.
Blecha: První krok v oblasti cukru pro cukrovarníky a pěstitele udělán byl, pro ně je to pozitivní směr. Bylo by vhodné se v dalších krocích zamyslet nad tím, jak umožnit fungování potravinářského průmyslu z pohledu ochrany trhu a pokud možno vyčkat s dalšími snahami o zvyšování minimální ceny. Uvědomme si, že to stejně nakonec zákazník zaplatí a aby na to vůbec měl.
